115 let od narození Jaroslava ČADY
(21.8. 1903 –
31.8. 1974), textilního návrháře a malíře
Narodil
se v rodině textilního dělníka v Ústí nad Orlicí. Od dětství měl dvě lásky
– přírodu a malování. Po vystudování textilní školy v místě rodiště se
stal textilním návrhářem. Začínal v Brně v továrně na koberce, pokračoval
u textilní firmy Jandera v rodném městě. Když byl v nedalekém Parníku u
České Třebové v komplexu textilní továrny vybudován samostatný závod 07
Textilní tvorba n.p. Praha, nemohl v novém kolektivu chybět ani Jaroslav
Čada. V textilním ateliéru působil až do odchodu na zasloužený odpočinek.
Ve volném
čase se věnoval výtvarnému umění. Používal hlavně olejové barvy, nevyhýbal
se ale ani grafické technice. Nejraději maloval prosluněná jara
s rozkvetlými stromy, roubené chaloupky, Tichou Orlici se svými kouzelnými
zákrutami, romantická zákoutí rodného města i krajinu z jeho okolí.
Inspirovaly jej i slovenské Tatry, Šumava, Krkonoše a Orlické hory.
Několik obrazů a celou řadu přípravných kreseb si také přivezl z úspěšné
cesty na Podkarpatskou Rus. Nebyl pouze krajinářem. Smysl pro barevnou
harmonii projevoval také při tvorbě květinových zátiší. Pro různé
organizace vytvořil řadu plakátů. Usilovnou prací a vlastní pílí se
propracoval mezi nejlepší krajináře Východočeského kraje. Jeho obrazy, ale
i kresby měli možnost vidět návštěvníci výstav v Ústí nad Orlicí,
Lanškrouně, Chrudimi, Brandýse nad Orlicí, Praze, Vysokém Mýtě a České
Třebové.
100 let od úmrtí
Josefa Bonaventury HUBÁLKA
(2.11.
1851 – 27.8. 1918), učitele, veřejného činitele a hlavně průkopníka
hasičstva
Pocházel
z početné rodiny (deset sourozenců) řídícího učitele Jana Hubálka z Dlouhé
Třebové. Studoval na německé nižší reálce v Lanškrouně, české reálce a
učitelském ústavu v Hradci Králové. Zkoušku učitelské dospělosti vykonal
v roce 1871. Začínal jako podučitel na obecné škole v České Třebové.
V roce 1875 působil na měšťanské škole v Jilemnici, ale po dvou letech se
vrátil zpět do České Třebové. V roce 1904 se stal ředitelem oddělené
obecné a měšťanské školy dívčí a v této funkci setrval do 31. července
1917, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Patřil mezi výborné učitele a
vychovatele. Za odborné články, které vycházely v pedagogických časopisech
obdržel stříbrnou medaili na jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, jeho
mapy byly např. vyznamenány v roce 1886 na školní výstavě v Karlíně.
Zvláštní péči věnoval také školním knihovnám. Aktivně pracoval i
v občanském životě. Zřídil městskou opatrovnu, byl členem Sokola,
Okrašlovacího spolku, Občanské besedy, divadelního spolku. Po velkém
požáru roku 1872 se plně oddal hasičství. Byl cvičitelem, velitelem a
starostou sboru, odborným spisovatelem, učitelem hasičských škol, zemským
hasičským dozorcem, starostou hasičské župy, předsedou technické komise a
náměstkem starosty Zemské ústřední jednoty hasičů, přísedícím rady
Hasičské vzájemné pojišťovny v Praze. Československé hasičstvo zastupoval
na světových mezinárodních sjezdech. Spoluzakládal časopis Hasičské
rozhledy, spolupracoval při tvorbě Ottova Naučného slovníku. Jeho práce
v oblasti hasičství si vážila celá řada spolků, které jej jmenovaly svým
čestným členem. Této pocty se mu dostalo i od Francouzské federace
hasičstva. Obdržel i zlatý Záslužný kříž s korunou a čestným odznakem 2.
tř. Červeného kříže. Josef Bonaventura Hubálek zemřel ve svém domě v České
Třebové čp. 475. Pochován je na českotřebovském hřbitově. K jeho památce
byla v roce 1923 na domě, ve kterém žil, odhalena bronzová pamětní deska.
Dnes se nachází na budově hasičské zbrojnice v Chorinově ulici. Hasičská
župa Ústecko – Třebovská byla k uctění jeho zásluh pojmenována župou
Hubálkovou.
45 let od úmrtí
Jana VOKASE (20.1. 1901 – 22.8. 1973), středoškolského
profesora
Narodil
se v Horkách v rodině rolníka. Studoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtě a na
Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (aprobace čeština a
latina). Postupem let se jeho jazykové znalosti výrazně rozšířily. Až se
tomu nechce věřit. Vedle slovanských jazyků ovládal řečtinu, němčinu,
francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, švédštinu, hebrejštinu,
arabštinu a malajštinu. Učitelskou praxi započal na gymnáziu ve Dvoře
Králové nad Labem, později působil v Prostějově. Definitivu získal na
gymnáziu ve slovenské Spišské Nové Vsi. V té době byl vypsán konkurz na
místo češtináře a latináře na českotřebovském gymnáziu. V konkurzu Jan
Vokas zvítězil, dokonce i nad známým spisovatelem Jaroslavem Žákem, jehož
kniha Cesta do hlubin študákovy duše byla úspěšně zfilmována.
V České
Třebové byl prof. Vokas pro svoji povahu a osobní vlastnosti velice
oblíben. Jeho postavení na škole se zdálo neotřesitelné. Nastupující
totalitní moc po únoru 1948 neušetřila ani jeho. Na začátku školního roku
1950 až 1951 dostal spolu s několika dalšími kolegy hodinovou výpověď
s okamžitým zastavením platu. Školský odbor KNV uvedl k propuštění, že by
z mládeže nevychoval bojovníky za mír a socialismus. Hlavním důvodem ale
bylo jeho kategorické odmítnutí vystoupit z katolické církve. Po
propuštění pracoval na různých místech jako pomocný dělník. Když si při
těžké a vyčerpávající práci zlomil ruku a lékaři mu zjistili vážnou
srdeční chorobu a cukrovku, odešel do invalidního důchodu s platem 600
Kčs. Ten mu byl nakonec zvýšen o 45 Kčs po ochrnutí obou nohou. V těchto
nejtěžších chvílích mu byli spolehlivou oporou jeho nejbližší – manželka a
syn.
95 let od
narození Františka Kajetána ZEDÍNKA
(7.8. 1923
– 18.9. 2017), hudebního pedagoga a skladatele
Tohoto
rodáka z Kačic u Slaného od dětství provázela hudba. Studovat ji začal na
hudební škole ve Slaném a pokračoval na pražské konzervatoři (1939 až
1944). Studium ukončil absolutoriem ze skladby a státními zkouškami
z klavíru a sborového zpěvu. Potom se stal učitelem. Nejprve v Ostravě,
později v České Třebové. Do našeho města se dostal jako voják základní
služby, během které zde vedl vojenský hudební soubor Salva. Po skončení
vojenské služby v našem městě zůstal a stal se učitelem klavírní hry na
zdejší hudební škole. V České Třebové založil Divadlo hudby (společně
s Františkem Navarou a Ing. Jaromírem Šlemrem), řídil pěvecký sbor Bendl a
symfonický orchestr Smetana. S Antonínem Šimečkem vedl a hlavně doprovázel
Pěvecké sdružení českotřebovských učitelek. Ve druhé polovině padesátých
let vedl pěvecké sbory železniční učňovské školy a jedenáctiletky. Od roku
1969 řídil pěvecký sbor LŠU a později také školní orchestr. Bohatá je i
jeho hudební tvorba. Je autorem více než dvou set skladeb (písně, sborové
skladby, kantáty, opery, instrumentální skladby komorní i orchestrální,
scénická hudba). Nejrozsáhlejším dílem F.K. Zedínka je operní skica
Obrázky z Hor, později ještě osmkrát reprízovaná. Naposledy měli občané
našeho města možnost vyslechnout si árie a sborové skladby z této zpěvohry
v literárně – hudebním pásmu, které bylo uvedeno 14. září 2001 v sále
restaurace Na Horách. Nejznámější jeho prací je pravděpodobně miniaturní
dětská opera Červená Karkulka.
Českotřebovská veřejnost si připomněla osmdesátiny F.K. Zedínka
slavnostním koncertem, který se konal 24. října 2003 v sále Kulturního
centra. Pedagogická, dirigentská, skladatelská a osvětová činnost
jubilanta zde byla oceněna udělením čestného občanství města. A vzpomínalo
se na něho i v dalších letech. Jednak koncerty na Základní umělecké škole
nebo vzpomínkovou akcí ve studovně gymnázia.
Jan Skalický
|