Za Alenou Duspivovou                           


V červenci letošního roku přišla smutná zpráva o úmrtí  známé českotřebovské prodavačky, dlouholeté vedoucí prodejny Mléčné lahůdky na Starém náměstí a posledně její majitelky, paní Aleny Duspivové.
Na svět přišla Alena, tehdy příjmením Krátká, dne 25. října 1932 v obci Časy u Pardubic, v rodině zemědělce Stanislava Krátkého a jeho manželky Anny, jako mladší ze dvou dětí. Měla ještě staršího bratra Oldřicha. Po druhé světové válce, když bylo Aleně čtrnáct let, odešla rodina, v rámci osídlování pohraničí, do obce Třebovice v Čechách.  Alena, tehdy ještě Krátká  se vyučila prodavačkou. Tím započala svoji poměrně dlouhou životní obchodnickou dráhu. Prvním místem, kde  v roce 1950 působila a které se díky rodině a pamětníkům, podařilo vypátrat, byla prodejna obuvi n. p. Jas, sídlící v domě čp. 98 v Hýblově ulici, nacházejícím se naproti Sukově cukrárně, kde se  později po řadu let nalézala  pobočka poštovního úřadu.  Dalším působištěm Aleny se stala podejna smíšeného zboží v Damníkově, náležející družstvu Jednota v Ústí nad Orlicí. Zde pracovala jako vedoucí  po dobu dvou let a spolu s rodinou zde také žila. Po prvním, krátkém, leč nevydařeném manželství, které záhy skončilo se 27. srpna 1952 v Praze, na Staroměstské radnici,  Alena nanovo provdala za Jiřího Duspivu, syna českotřebovského knihaře a papírníka. Stala se maminkou dvou dcer Aleny ml. a Zuzany.
Z Damníkova  se Alena Duspivová spolu s rodinou přestěhovala do České Třebové. Zde získala první byt o jedné místnosti  ve dvorním přízemním přístavku Skulova domu čp. 14 na Starém náměstí.  Odsud následovalo stěhování do nového bytu, nacházejícího se v prvním poschodí hotelu Modrá hvězda, rovněž   na Starém náměstí.  V České Třebové Alena Duspivová posílila řady tehdejšího n. p. Pramen, později přejmenovaného na Potraviny Hradec Králové, závod Česká Třebová. Jako vedoucí nastoupila do dnes již neexistující a poměrně velké pultové prodejny u Beranů, která se nacházela v domě čp. 40 v Moravské ulici. Z jejich tehdejších spolupracovníků můžeme jmenovat např. paní Marii Říhovou (z Hýblovy ulice čp. 67), Růženu Čejkovou (moji babičku), Vlastu Hendrychovou nebo Mirka Voboru. Odsud v roce 1961 přešla do nově otevřené prodejny Mléčné lahůdky, která však v době svého vzniku byla daleko menší, než v době pozdější a nacházela se pouze v levé části podloubí, tedy v již rekonstruovaném  domě čp. 44. Zde byla tehdy v rámci rekonstrukce zrušena Šustrova trafika a proraženo, do té doby neexistující podloubí do Nádražní ulice. Teprve později, když byl obdobně rekonstruován také vedlejší dům čp. 45 a zrušeny dosavadní malé obchůdky v přízemí, mohly být Mléčné lahůdky zvětšeny do pozdějších rozměrů. A tehdy vzniklo spojení názvu provozovny, po našem „ Mlíčák“ se jménem vedoucí, paní Aleny, které po více jak tři desítky let patřilo nerozlučně  k sobě. V domě čp. 44 po rekonstrukci Duspivovi získali také svůj byt. Posledním bydlištěm Aleny Duspivové byl sousední dům s podloubím, mající čp. 45.
Alena Duspivová byla ve Třebové uznávanou obchodnicí. Její jméno se ve Třebové v souvislosti s její profesí stalo pojmem. Její prodejnou na Starém náměstí,  prošla během těch třiatřiceti let, nekonečná řada prodavaček, od mladých děvčat, ještě učnic až  po dámy v letech a důchodkyně. Všem mohla být a zajisté byla vzorem, neboť jí vždy šlo o spokojenost zákazníků a kvalitu prodávaného zboží. Věnečky, obložené chlebíčky a Pařížský salát, prodávané tehdy i na jiných místech ve městě, kam byly dováženy z centrálních výroben, nikdy nechutnaly tak skvěle, jako zboží z „Mlíčáku“, vyráběné přímo na místě.  Pro mě, jako pro školáka, a stejně tak i další děti mé generace, bylo přímo svátkem stavit se spolu s rodiči do „Mlíčáku“ na dva věnečky a sklenici pomerančového džusu z vířice. Také zdejší strojová zmrzlina, prodávána z okénka do náměstí  a točená v době našeho dětství místo do kornoutů do oplatkových  mušlí, byla naší pochoutkou. Nejvíce k mání zde bývala citronová, naše oblíbená. Porce stávala 1.40 Kčs, velká byla za 2.10 Kčs a kdo měl jen něco málo drobných v kapse, koupil si malou za 0.70 haléřů. Za svoji práci byla Alena Duspivová, spolu s  kolektivem prodejny,  také několikrát oceněna a to v rámci podniku, ale stala se i držitelkou státního vyznamenání. Z podnikových soutěží pravidelně přinášela diplomy. Ty bývaly po zasklení vyvěšeny v prodejně. Zmíněná ocenění získávala za svoji píli a pracovitost. Tuto skutečnost ostatně vhodně vystihuje verš na jejím úmrtním oznámení. Alena Duspivová zkrátka milovala lidi, mezi nimiž prožila většinu svého života a lidé zase milovali jí.   Jako vedoucí prodejny Mléčné lahůdky působila Alena Duspivová do 1. června 1991, kdy prodejnu převzala od závodu Potraviny. Od tohoto dne ji vedla svým jménem pod obchodním označením „Mléčné lahůdky DUAL  - Duspivová Alena“. Působila zde spolu se svojí dcerou, paní Alenou Doležalovou. V roce 1994 Alena Duspivová oficielně odešla do důchodu a ve vedení obchodu (pod stejným názvem) ji vystřídaly obě dcery – Alena Doležalová a Zuzana Ivanová. To však neznamenalo, že by ze svého bytu v poschodí, nedohlížela na chod prodejny.  
Po rozpadu svého manželství se během  let Alena Duspivová seznámila s Mirkem Šponarem, známým vedoucím výletní restaurace Na Horách. A zde, po jeho boku, rozvněž ke spokojenosti návštěvníků restaurace, trávila většinu volných chvil. Bývalo pravidelným zvykem, že vždy ve dvě hodiny odpoledne stál Mirek Šponar s autem poblíž „Mlíčáku“, naložil paní Alenu a už se jelo na Hory. Zde působila v kuchyni, ale k vidění bývala v bílém plášti  i na place mezi hosty restaurace, starala se o úklid a Mirka, často hovořícího s hosty,  vedla k jeho práci. Vždy, stejně jako dole v krámě, s milým úsměvem na tváři. Z této doby mám na paní Alenu dodnes zajímavou vzpomínku a krásnou  památku:  „Jako školou povinný chlapec jsem celkem pravidelně s dědou a babičkou Čejkovými,  v neděli po obědě docházel na Hory. Děda si dal pivo, babička sodovku  a kávu  a mě koupili žlutou limonádu, Tatranku a slané tyčinky, abych byl chvíli zaměstnán a nezlobil, než si vychutnají nedělní pohodu. Občas s námi šli i moji rodiče. Na stěně, nad výčepním pultem,  se nalézalo několik nových plastových cedulek, propagujících české pivovary – Smíchov, Hanušovice, Svitavy, Poličku apod. Jim vévodila již tehdy historická plechová smaltovaná cedule s nápisem „Českotřebovské pivo“, která tu zůstala po Křížkových a velice se mě a mému tatínkovi, jako sběrateli třebovské historie líbila. A tak jsme na ni vždy se zalíbením hleděli. Jednou jsme přišli na Hory.  Po chvíli se ve dveřích kuchyně objevila paní Alena. Jak nás viděla, hned se k babičce, své někdejší kolegyni od Beranů hlásila a na chvíli si k nám přisedla. A už se vzpomínalo. Já si zrovna v tu chvíli všiml, že všechny cedule jsou pryč  a na jejich místě je jiná výzdoba výčepu. Tak jsem to hned šeptal tátovi  a ptal se ho kde  jsou. On to pochopitelně nevěděl. Náš rozhovor upoutal maminku a ptala se  co chci. Táta na to, že mě zaujalo, že zmizely cedule a zajímá  mě kde jsou. Hned svůj zájem předal na mě, na malého kluka. To upoutalo paní Alenu a řekla: ,Ty bys je chtěl ?ʼ Já mlčky přikývl hlavou. Paní Alena vstala, vyběhla po schodech do prvého patra a v mžiku přinesla hromádku cedulek a mezi  i  to vytoužené Českotřebovské pivo. Položila to na stůl a řekla: ,Tak si to vem! Máš štěstí, že jsme to ještě nevyhodili. ʼ Tak se ke mně, díky laskavosti paní Aleny, dostala historická cedule. Dodnes na ni denně koukám a vždy si na tuto chvíli vzpomenu.“
V době, kdy Alena Duspivová převzala Mléčné lahůdky, mezi své pracovnice přijala i paní Miladu Gzílovou, manželku českotřebovského rodáka a bývalého velkoobchodníka ovocem a zeleninou. Oba manželé, jímž byl vyvlastněn veškerý majetek měli jen pár stovek důchodu a s tím se moc dobře žít nedalo. A tak díky paní Aleně nalezla paní Gzílová nové zaměstnání a dostala se tak k dalšímu, i když nevelkému přivýdělku. Za to jí byla velice vděčna  a jako důkaz svých díků dne 17. ledna 1965  věnovala paní Aleně fotografii, na níž je spolu s manželem Josefem zachycena na návštěvě v Kroměříži u Mistra Maxe Švabinského. Na zadní stranu snímku připsala i věnování: „Na památku pí. vedoucí Alence Duspivové Gzílová“. Paní Gzílová v lahůdkách umývala nádobí, zametala podloubí, ale také již od čtvrté hodiny ranní vzadu za krámem namazala 100 housek máslem. Takové množství se jich tu tehdy denně prodalo!   
Veškeré volné chvíle trávila Alena Duspivová na své milované chatě v Čenkovicích a to až do nedávné doby, dokud to zdraví dovolilo. Velice ráda také cestovala a dle možností navštěvovala i představení v pražských divadlech. Její velikou zálibou byl i úklid. Doma měla vždy pečlivě naklizeno, všechno „jako ze škatulky“. K tomu vedla i své dcery a vnoučata. Móda a krásné oblečení bylo také velikou zálibou paní Aleny. Ve městě ji vždy bylo možné spatřit v  nejnovějších modelech.
Paní Alena Duspivová zemřela dne 14. července 2018 ve věku nedožitých šestaosmdesáti let.
Čest její památce!    Martin Šebela
Alena (vlevo) s  kamarádkami v roce 1950,  vpravo Eliška Kratochvílová.
Alena (vpravo) kamarádkou Aloisií Novákovou, manželkou hostinského Aloise Nováka.
Při předávání ocenění prodejny  v době vedení Mléčných lahůdek
Svatba s Jiřím Duspivou 27. 8. 1952 na Staroměstské radnici v Praze.
Na dovolené s kamarádkou Olgou Fišerovou.