-
Rozhovor s Blankou
Kostřicovou
jako pozvánka na říjnové autorské čtení „Památka zesnulých“, na kterém
zazní mj. rozhlasový medailon jejího otce, který napsala před pěti lety
pro stanici Brno.
-
 V letošním
roce 2018 si připomínáme dvojí výročí Vašeho tatínka,
prof.PhDr.
Vladimíra Kostřici,
DrSc.: nedožité 85. narozeniny a současně 20 let od jeho úmrtí. Jako
rodák z Ostravska svůj život spojil především Filosofickou fakultou
Univerzity Palackého v Olomouci, kde v padesátých letech studoval. Jak
se dostal do České Třebové, vždyť zde nikdy neučil?
-
- Na fakultě byla jeho
spolužačkou v ročníku jeho budoucí žena a moje matka Jana
Quellová,
pocházející z jednoho z nejstarších českotřebovských rodů. Otec se do
Třebové po studiích přiženil a s rodným městem i domem své ženy se
velice sžil – natolik, že už by se nebyl chtěl přestěhovat do Olomouce,
kde později působil, mj. proto, že už by nevěděl, „co pan ten a ten a
paní ta a ta“, a také by nemohl zblízka sledovat dění ve městě, které
přijal za své, samozřejmě včetně jeho nádherného okolí.
-
- Na Olomouckou univerzitu
(jako svou alma mater) se vrátil, a to v dalším „osmičkovém roce“ 1968,
aby jí věnoval vlastně celý zbytek života. Přišel sem jako odborný
asistent a hodně dlouho na této pozici zůstal. Přitom ruská literatura
byla v té době jistě v kurzu. V té době jsem také v Olomouci studoval
(na přírodovědecké fakultě) a od spolužaček vím, že Vladimír
Kostřica
byl jedním z nejoblíbenějších učitelů na fakultě, na jeho přednášky a
semináře chodili studenti velmi rádi.…. Na co se zaměřil badatelsky, čím
vším se – kromě výuky - zabýval?
-
- Otec se na fakultu mohl z politických
důvodů dostat – po četných peripetiích – právě až v roce 1968, díky
polednovému uvolnění poměrů, kdy mu tehdejší vedoucí katedry rusistiky
napsal, že se u nich uvolnilo místo a že otce zná z jeho odborných
publikací a měl by o jeho působení na katedře zájem. Když otec v září
nastoupil, bylo už všechno jinak. Sice ještě bylo možné, aby bylo
zahájeno jeho docentské řízení, avšak o rok později, s nastupující tzv.
„normalizací“, bylo zastaveno a otci byl tzv. pozastaven služební růst –
a po následujících dvacet let mohl být pouze odborným asistentem. Jeho
vnitřní růst a intenzivní práci v oboru to ovšem zastavit nemohlo. -
Badatelsky se zaměřil především na literaturu druhé poloviny
devatenáctého století – vedle Turgeněva, Dostojevského a Korolenka byli
předmětem jeho odborného zájmu především autoři tzv. „druhé řady“ – jak
je sám nazval: Vsevolod Garšin, Nikolaj Semjonovič Leskov a Nikolaj
Gerasimovič Pomjalovskij. O všech třech těchto autorech otec napsal
knižní monografickou studii: Vsevolod Garšin a ruské malířství;
Próza N.S. Leskova a Literární odkaz N.G. Pomjalovského.
K dílu autorů „druhé řady“ se vrátil i ve své stěžejní knize Studie
z ruské klasické literatury. (Právě pro „objev“ těchto autorů byl
otec nejvíce oceňován ve světové rusistice.) Od konce sedmdesátých let
se věnoval rovněž výzkumu česko-ruských a rusko-českých literárních
souvislostí, je členem autorského kolektivu Malého slovníku
rusko-českých literárních vztahů (1986). Již od druhé poloviny
osmdesátých let se také zabýval tvorbou ruské literární emigrace
v Československu mezi dvěma světovými válkami.
-
 Je
též autorem zhruba stovky odborných studií a statí; jeho práce jsou
obsaženy v mnoha evropských i zámořských univerzitních publikacích
(např. v Petrohradě, Oxfordu, Lublani, Lublinu, Bernu, New Yorku).
Účastnil se mezinárodních vědeckých konferencí v Moskvě, Petrohradě,
Varšavě, Budapešti, Berlíně, Lublinu… Vědecké stáže na univerzitách
v Leedsu, Lublani a Glasgowě, kam byl pozván, mu však byly z politických
důvodů znemožněny. – Jeho přednášky na olomoucké fakultě se skutečně
těšily velké oblibě studentů – mj. i pro svobodného akademického ducha,
jejž se mu dařilo udržet i v dobách nesvobodných. Studenti se scházeli
v jeho pracovně i mimo čas výuky, na hovor literární i obecně lidský…
-
- Práce na
vysoké škole není jen výuka a tvorba odborných statí a studií, ale také
práce pro tisk a veřejnost – tedy recenze, které jsou někdy označovány
za vedlejší činnost odborníků.
-
- Tady bych si dovolila ocitovat část nekrologu profesora Oldřicha
Richterka:
- „Česká literární věda a česká slavistika spojují profesora Kostřicu
ještě s jedním žánrem vědecké práce. Mám na mysli jeho vynikající práci
recenzenta. Jenom nekvalifikovaný člověk může nedocenit tuto zdánlivě
marginální oblast literární vědy. Napsat dobrou recenzi – to není
jednoduchá věc. (…) Vladimír Kostřica napsal mnoho vynikajících recenzí.
Všechny – včetně těch, které byly určeny pro denní tisk – se vyznačují
výborným stylem a mimořádnou odbornou kompetencí, která autorovi
umožňuje na nevelké ploše tohoto žánru přesvědčivě prezentovat
relevantní fakta, jež jsou nahlédnuta v širokém komparatistickém
kontextu.“
-
- Uznání za
jeho vědeckou a odbornou činnost se však přece jen dočkal, později, ale
přece…
-
- Po listopadu 1989, hned v roce 1990, se mohl řádně habilitovat
docentem, následoval titul DrSc., o rok později byl jmenován profesorem.
Byl také jedním ze čtyř prvních svobodně zvolených prorektorů
univerzity. Po skončení funkčního období se stal vedoucím katedry
slavistiky. – Vědecké tituly jistě byly více než na místě; funkci
prorektora i vedoucího katedry pak otec vnímal i jako určité
zadostiučinění za ta léta, kdy sice mohl v oboru pracovat, ale
s neustálou hrozbou nejrůznější šikany za zády, s pocitem, že ho někdo
drží přinejmenším za jednu ruku a stojí mu na jedné noze. Zmíněné funkce
tedy přijal, ale sám by se o ně nikdy nebyl ucházel – jeho jedinou
touhou bylo moci naplno a svobodně pracovat v oboru. Jakožto prorektor
však vykonal mnoho užitečné práce, tehdy mimořádně náročné, ale zároveň
s polistopadovou euforií konané.
-
-
 Váš
tatínek byl také sportovně založený…
- Otec byl oporou žákovského i dorosteneckého fotbalového týmu
Spartaku Hranice, který hrál krajský přebor. Když mu bylo osmnáct let,
přišli za ním funkcionáři z prvoligových Vítkovic s nabídkou, aby šel
hrát za jejich A-mužstvo. Táta ale chtěl jít studovat – a to tehdy
nebylo možné s vrcholovým fotbalem skloubit. Před časem jsem se
dozvěděla, že právě v té době, v letech 1951-53, měl z politických
důvodů zakázanou Prahu Josef Bican, který tedy hrál – za Vítkovice. Táta
mohl nastupovat po boku „Pepiho“; ani nevím, zda o tom věděl. Každopádně
to rozhodnutí dát přednost studiu a posléze vědě před vrcholovým
fotbalem nejspíš nebylo nesprávné… Musím říct, že u osmnáctiletého
chlapce, který navíc svůj sport opravdu miloval, ho docela obdivuji. A
omlouvám se, že to takto říkám o vlastním otci. - Vztah ke sportu si ale
táta podržel po celý život, sledoval ho – obzvlášť samozřejmě fotbal –
detailně. Po svatbě sice mnoho let sám nesportoval, ale když jsem začala
chodit do lyžařského běžeckého oddílu, nedalo mu to a chtěl si zkusit,
zda ještě uběhne třeba kilometr… Chodil pak běhat pravidelně, hlavně na
stadión, a postupně si zaběhl pěkné časy na tratích od jednoho do deseti
kilometrů. Občas se účastnil i veteránských závodů, ale to spíš
v Olomouci, protože mu na běhání vyhovovala rovina. Běhat byl ještě den
před náročným vyšetřením vedoucím k operaci, která už znamenala počátek
cesty poslední.
-
- Jako jediná jste poznala
svého tatínka z té rodinné stránky. Jaký byl Vladimír
Kostřica
jako manžel a tatínek?
-
- Nechtěla bych idealizovat… ale – ono to snad ani není třeba. Mí
rodiče měli vztah myslím dost mimořádný, založený především na obrovské
a neutuchající vzájemné lásce a empatii, ohleduplnosti a spolehlivosti,
maximální důvěře, absolutní věrnosti (oba vysloveně bytostně nesnášeli
byť jen slovní flirtování), toleranci a velkorysosti. A oba měli ohromný
smysl pro humor. Všechny tyto hodnoty
 umožňovaly
překlenout různá nelehká období, která se v naší rodině vyskytovala
dosti zhusta, i případné drobné konflikty. – Výše uvedené
charakteristiky platí pro otce nejen jako pro manžela, ale i tatínka.
(Samozřejmě bych mohla totéž napsat o mamince.) Tím vším byla prodchnuta
atmosféra v celé naší rodině, k níž neodmyslitelně přináležela i moje
babička (tátova tchyně) a její matka, má prababička. Táta je měl obě též
velice rád, stejně jako ony jeho. V dětství jsem měla za to, že takové
jako u nás je to v každé rodině – ono to totiž vše bylo též jaksi
přirozeně samozřejmé. Z dospělého pohledu to celé nahlížím jako až téměř
neuvěřitelnou nádheru, která mi také byla a je velice cenným vkladem do
celého života. Jsem za to – a až do konce života budu – nesmírně vděčna.
- Táta mi byl od dětství také dobrým kamarádem; hráli jsme si spolu
(tedy pokud jsem někde nelítala s kamarády), později byl dobrým parťákem
na tatranské túry, občas jsme spolu běhali po lese – Na horách i na
Studené hůře. Když jsem se počátkem devadesátých let začala intenzivně
věnovat recenzování současné české prózy, byl vždy prvním čtenářem mých
recenzí. Pamatuji si, jak jsem mu dala přečíst tu první. Dočetl a
pravil: „Jo, dobrý.“ Táta byl člověk velmi nepatetický, ve výrazu
úsporný, ve věcech odborných přísně kritický. Takže jsem si mohla být
jista, že ta recenze nejspíš „jo, dobrá“ opravdu bude. Stal se nám pak
z toho na několik let takový rituál: dopsala a dopilovala jsem recenzi,
dala mu ji přečíst a on pronesl výše uvedenou „mantru“. – Když jsem na
podzim 1998 posílala do redakce literárního měsíčníku Host první
recenzi, kterou táta nečetl, po jejím finálním přečtení jsem si nahlas
řekla: „Jo, dobrý“ – a slzy jsem nezadržela…
-
- Na kdy pozvete
Českotřebováky
na čtení do městské knihovny?
-
- Čtení „Památka zesnulých“ plánuji na říjen, patrně na pondělí 15.
(upřesnění ale bude ještě v říjnovém Zpravodaji). Kromě otcova medailonu
zde zazní především kapitola z mé knihy Ledovcová turistika
nazvaná Večerka, jejíž hlavní postava, doktor Bedřich Večerka, je
nápadně podobná dalšímu jubilantovi letošního roku (65. výročí
narození), MUDr. Rudolfu Pečínkovi. Dále budou čteny tři vzpomínkové
texty (od tří různých autorů) na mou matku – rovněž letošní jubilantku.
Čtení uzavře opět beletristická vzpomínka na dva mé kamarády – v úryvku
z knihy Dole a nahoře lze jako předlohu Oldy identifikovat
Stanislava Roba; povídka Kamarád pak je věnována Petru Orlichovi.
-
- Blanka Kostřicová, Milan
Mikolecký srpen 2018
-
|