Ozbrojení Rusové obsadili 21. 8. 1968 vysílač Klínovec.

Petr Kovář však vysílal ještě 4 dny dál z hotelového pokoje.

Hrdina? Nevnímal jsem to tak...

Televizní vysílač na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor, je třetí nejstarší u nás. Byl zřízen, aby signálem ČST pokryl území Karlovarska a západních Čech, kde bylo snadnější přijímat signál ze západního Německa. Klínovec je ideálním místem. Je blízko hranic (hraniční pásmo) a nemohl sem každý. Vysílač byl spuštěn díky spolupráci radioamatérů Svazarmu a podniku TESLA Strašnice 21.12. 1957. Věž pro antény převezená sem z karlovarského letiště měla po úpravě výšku 45 metrů a vysílací zařízení bylo „ubytováno“ v hotelovém pokoji číslo 104.
Petr Kovář z České Třebové zde ve vojenském zařízení na Klínovci absolvoval základní vojenskou službu (zaznamenával se zde radiový provoz armád ze západního Německa). Klínovec se pak stal jeho osudem na celou jeho profesionální kariéru. Po vojně se stal zaměstnancem Správy radiokomunikací Praha, která tehdy sídlila na Petříně - prvním československém vysílači. Sloužil zde ve 14denních turnusech - 2 týdny v práci na Klínovci a dva týdny doma v České Třebové. Televizní vysílání tehdy bylo černobílé a vysílací zařízení elektronkové, tedy poruchové, vyžadující stálý dohled. Vrchol Klínovce se Správě radiokomunikací v Praze zamlouval, a proto zde v roce 1967 vyrostla zcela nová dominanta – železobetonová věž sloužící jako (přenosová) radioreléová stanice a později i televizní vysílač. To již měl od roku 1964 Petřínský vysílač nové vybavení, a tak jedna odložená dvojice vysílačů TO 010/005, našla své nové působiště právě na Klínovci. Nejdříve opět v hotelovém pokoji (vojenské) zotavovny, a v roce 1968 se postupně stěhoval do nově postavené železobetonové věže. Druhý rezervní vysílač zůstal na hotelovém pokoji.
Přišel srpen 1968 a především osudová noc z 20. na 21.srpna. Ještě před půlnocí se na Klínovci u vysílače objevilo ozbrojené komando sovětské armády a začali na volném prostranství pod hotelem stavět své spojovací vozy pro spojení s velením. Petr Kovář tu noc sloužil na vysílači sám, jeho kolega odjel na noc domů do blízkého Ostrova na Ohří.
Petr Kovář o té noci A DALŠÍM DĚNÍ vypravuje:
Byl jsem zde sám proti přesile ruských vojáků, vyhrožujících střelbou z nabitých samopalů. Jejich "komandir" vyžadoval jediné: "Nádo srazu zakryť peredátčik!"
"Ty nět moj rukováščij, nět moj komandir", ty mně eto ně možeš prikazat!" odpovídal jsem česko-rusky. To vše jsem říkal v domnění, že pokračuje "přátelské" vojenské cvičení, které zde už bylo v onom osmašedesátém roce začátkem června. To si zde Rusové již mapovali terén....
Ale ruský důstojník byl neoblomný: "Nado srazu vyključit!" Pak mě napadla snad spásná myšlenka: "Mně nado napisať bumažku, prikáz. Kagdá ně budět bumažka, ja němagu vyključit...televiznuju vyšku."
Bumážku jsem nakonec dostal i s podpisem důstojníka a měl jsem ji stále u sebe abych měl doklad, že jsem učinil vše, co mi bylo danou noc rusky přikázáno. Teď jsem nějak musel zařídit vypnutí přívodu elektrického napětí do věže. Ale nebylo to tak jednoduché. Zařízení bylo nastaveno tak, že pokud vypnu přívod energie, nastartuje během osmi vteřin rezervní naftový agregát a to jistě vojenské komando neuspokojí. Musel jsem tedy nejdříve zajistit odstavení náhradního agregátu. To vše pod dozorem zbrojnošů s odjištěnými samopaly. Teprve potom jsem po půlnoci mohl vypnout hlavní elektrický jistič pro televizní věž! Vše se ponořilo do tmy, ale soustrojí (setrvačník), který měl udržet chod zařízení do doby nastartování naftového agregátu se stále rovnoměrně točil a vojenské komando to velmi zneklidňovalo. Nedalo se to ani pořádně česko-rusky vysvětlit.....
Betonová věž byla tedy vypnutá, vojáci ji stále střežili a já odešel "spát" do hotelového pokoje. Nezamhouřil jsem do rána oko. Bylo jasné, že se o vojenské cvičení nejedná...

Druhý den ráno - 21.8. - jsem vysílačkou zavolal kolegům na vysílač Krašov na Plzeňsku: "Vysíláte?"
"Vysíláme, v noci sice přišel rozkaz od Karla Hoffmana (funkcionáře ÚV KSČ) vypnout vysílače, ale není to náš velitel, tak jsme neuposlechli..."
Na Klínovec však okupační armáda poslala své komando. To hlídalo jen železobetonovou věž a já měl ještě rezervní TV vysílač na hotelovém pokoji, plně připravený ke spuštění. A tak zatímco vypnutý vysílač na věži mlčel, plně jej zastoupil ten druhý, o kterém sovětské komando nevědělo. Na strach (a třeba i na to, že na mě doma čekala manželka s šestiměsíčním synem a nic o mně nevěděla) jsem moc nemyslel, vysílat byla přece moje povinnost. Podobně vysílal i vysílač na Krašově. To už se vrátil z domova kolega, byli jsme tedy ve dvou. Sledovali jsme dění, vysílalo se dál.
Zajistit svobodné televizní vysílání byla priorita, dařilo se to po čtyři dny. Vojenskému komandu jsme neposkytli ani vodu a po "komandirovi" jsme požadovali opravu rozbitého okna u věže.

Okupační armádě ovšem televizní vysílání z Klínovce neušlo! A tak čtvrtou noc od začátku krize dojela na Klínovec kolem druhé hodiny v noci nová, likvidační skupina bojových vozidel i s tankem, schopná všeho. S tou se už nedalo vyjednávat, to už hovořily zbraně. Betonová věž byla vypnutá a já měl v ruce "bumážku" od komandira, kterou jsem ani nestačil vytáhnout.
Okovanou botou si otevřeli dveře pokoje kde "běžel" televizní vysílač i kontrolní zařízení. Vše co viděli, rozstříleli. Stáli jsme v pyžamech s rukama nad hlavou, proti nám na 3 metry dva samopalníci mířící na nás - dobře nám nebylo. Bylo jasné, že se s tím nespokojí, že razie bude pokračovat, že se musíme někde ukrýt. Dvě veliké rány - tankem pro jistotu rozstříleli trafostanici pro celý Klínovec! Díky personálu hotelu jsme se mohli schovat v privátních prostorách pro hotelový personál, kam naštěstí nepřišli.


Snímky rozstříleného vysílače Petr Kovář, srpen 1968, Klínovec
Když všechno ráno utichlo, opatrně jsme se vrátili na své pokoje a bylo zřejmé že i tam "nahlédla" nečekaná návštěva.,. Bylo jasné, že se už vysílat nebude a že bude nejlepší se z Klínovce urychleně vytratit. Zničili jsme všechnu zachovanou dokumentaci, sbalili si věci a utekli přes les do asi 11 km vzdáleného Jáchymova, kde se nás ujali dobří a hodní lidé. Měli nás za hrdiny. Byli jsme vystresovaní a několik nocí jsme vlastně téměř nespali, za nocleh a péči jsme dodnes velmi vděční. Dodnes si pamatuji na vůni bílé kávy a čerstvě upečených buchet, kterou jsem cítil druhý den po probuzení v naprostém poklidu.

Lidé tehdy velmi drželi pospolu a díky tomu se mi také podařilo zajistit návrat domů do Třebové. Doma už díky vzkazům rozhlasáků věděli, že osádka vysílače Klínovec je v pořádku.

Na Klínovec jsem se nakonec vrátil a prožil zde na stále modernizovaném vysílači celý svůj profesní život a odešel odtud do důchodu. Správa radiokomunikací pak sice "vyšetřovala", jakým způsobem a přičiněním tak velkému poškození vysílací techniky došlo, ale vyšetřování bylo rychle zastaveno. Vysílač Klínovec pracuje i v současnosti, díky moderním technologiím dnes již trvalou obsluhu nepotřebuje.
Rozhledna na Klínovci byla v letech 2010 - 13 kompletně rekonstruována a dobře slouží turistům. Hotel, ve kterém se za I. republiky mohlo ubytovat 112 hostů (býval pak vojenskou zotavovnou, neboť obyčejní turisté do hraničního pásma nesměli), je však uzavřen a čeká na svého zachránce.

PETR KOVÁŘ, SRPEN 2018