ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  ZÁŘÍ  2018 

60 let od úmrtí Zdeňky BALDOVÉ (20.2. 1885 – 26.9. 1958), významné herečky
Narodila se v České Třebové. Jmenovala se Balašová a její rodný domek stával v Chorinově ulici poblíž náměstí. Když jí bylo šest let, odstěhovala se s rodiči do Prahy. Již jako školačka bavila své okolí básničkami a říkankami, které sama psala a recitovala. Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské besedě zkusila štěstí v divadle u paní Ziegerové v Libni. V té době téměř pravidelně navštěvovala Národní divadlo, četla o divadle a snila o jevištní slávě.V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Zde působila až do roku 1922, kdy přešla na scénu Národního divadla v Praze. Mezníkem v jejím životě bylo setkání s šéfem Vinohradské činohry a později i činohry Národního divadla, významným českým režisérem Karlem Hugo Hilarem. I když se později stala jeho manželkou, nikdy jí z toho neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. Po příchodu do Národního divadla hrála léta drobné role a roličky. Postupem let si však vytvořila galerii pozoruhodných postav jak v divadle, tak ve filmu. K nezapomenutelným divadelním rolím Zdeňky Baldové patří Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, nebo paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské. Vedle těchto rolí si ráda zahrála i ve filmu, ať to byl Revizor, Lidé na kře, Filozofská historie, Páté kolo u vozu, nebo Měsíc nad řekou. Celkem nastudovala šedesát tři filmových rolí
Zdeňka Baldová byla v roce 1951 vyznamenána Státní cenou, o dva roky později jmenována zasloužilou umělkyní a v roce 1955 umělkyní národní. Z této významné pocty se mohla těšit pouhé tři roky. Zemřela v Praze, pochována je na Vinohradském hřbitově spolu se svým manželem K.H. Hilarem.
 
160 let od narození Františky HONLOVÉ (29.9. 1858 – 29.5. 1929), nadšené vlastenky, političky a sociální pracovnice
Patří mezi významné českotřebovské ženy. Narodila se v chalupě čp. 52 v Hýblově ulici. Její otec Josef Honl se zabýval nejen polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy oblíbenými květovanými šátky. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové čp. 55. Malá Františka vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a vyšší dívčí školu v Moravské Třebové.
Když se stala dědičkou hostince U zelené brány v Podbranské ulici, ten zrušila a přeměnila s nepatrným příspěvkem obce na dětskou opatrovnu. Aby zde mohla bezplatně učit, absolvovala v Praze kurz pro učitelky. A byla velice dobrou učitelkou. Dětem vypravovala dramatickým způsobem pohádky, učila je ručním pracem a vedla k vlastenectví. V městské opatrovně působila plných dvacet let (do roku 1909) a starala se až o 150 dětí od 3 do 6 let. Od roku 1902 propůjčila dům také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Sama také toužila po vzdělání. Četla a studovala, její dům, nazývaný pro svoji polohu Na ostrově se stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni nejen studenti, ale i takové osobnosti jako byli F.V. Krejčí, G. Habrman, Růžena Svobodová, Karel Baxa nebo Max Švabinský. Stála u kolébky Sokola, byla spoluzakladatelkou spolku divadelních ochotníků Hýbl, členkou Čtenářského spolku a jednou z prvních členek sociálně demokratické strany. Žila skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu Česká Třebová. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení. Když zemřela, městská rada ji 31. května 1929 vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. Ještě ve Třebové nad rakví promluvili senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta Josef Dytrt a učitelka B. Martincová. Při kremaci v Pardubicích se rozloučili se slečnou F. Honlovou ještě senátor G. Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem jejího posledního odpočinku je urnový háj na českotřebovském hřbitově.
 
130 let od narození Bohuslava LEOPOLDA (6.9. 1888 – 12.5. 1956), hudebního skladatele, aranžéra, vynikajícího houslisty a hudebního nakladatele
Do našeho města přišel z vesničky Škrdlovice u Havlíčkova Brodu, aby tu navštěvoval měšťanskou školu a v pozdějších letech se stal obchodníkem. Bydlel u svého strýce Františka Sodomky, obchodníka se střižním zbožím na náměstí čp. 17.
Lásku k hudbě v něm probudil místní učitel hudby Antonín Kleinpetr a tím určil směr jeho dalšího života. Již jako patnáctiletého jej přijal Julius Fučík do své renomované plukovní hudby a všemožně jej podporoval. Všude, kam jej osud zavál, ať to byla Praha, Subotica, Budapešť, Krakov či Lvov, všude studoval hru na housle a hudební vědu. Po převratu v roce 1919 přišel do Prahy, aby se stal koncertním mistrem Šakovy filharmonie. Po roce 1920 založil vlastní kapelu, s níž účinkoval v Německu, Francii a Egyptě. Zde byl také členem Českého komorního kvarteta v Alexandrii v letech 1922 až 1923. Po návratu do Prahy se ze zdravotních důvodů zabýval výlučně skladbou, upravováním a aranžováním. Napsal velký počet skladeb koncertních, přednesových, tanečních i zábavných, jež byly téměř všechny vydány tiskem. Jeho skladby a úpravy vydávalo na čtyřicet nakladatelství. V roce 1928 vybudoval vlastní nakladatelství Edition Continental, kde vydával vedle svých vlastních skladeb také skladby celé řady našich populárních skladatelů, ať to byl V. Vačkář, F.J. Tichý, V. Trojan, A. Aust a další. Mimo to byl inspektorem Ochranného sdružení autorského pro Slovensko. Zemřel v Praze.
 
145 let od narození Maxe ŠVABINSKÉHO (17.9. 1873 – 10.2. 1962), akademického malíře, profesora a rektora Akademie výtvarných umění v Praze
Malíř, grafik, ilustrátor, tvůrce monumentální výzdoby chrámu sv. Víta v Praze (vitráž, mozaika), autor návrhů poštovních známek, bankovek, plakátů a dlouholetý pedagog. Tak by se dala stručně charakterizovat umělcova bohatá tvorba.
Max Švabinský se narodil v Kroměříži. Byl jediným dítětem Marie Švabinské, dcery Františka Švabinského a Pavlíny Švabinské – Svobodové. Po nedokončených studiích na německé reálce byl v roce 1891 přijat na Malířskou akademii v Praze (prof. Max Pirner), kde studium v roce 1895 úspěšně zakončil. V roce 1910 byl jmenován řádným profesorem speciální grafické školy c.k. akademie umění v Praze. Po Hynaisově odchodu z Akademie převzal v roce 1926 ještě školu figurálního malířství. V letech 1916 až 1935 byl několikrát zvolen rektorem AVU.
V našem kraji je znám především svým tvůrčím pobytem v nedaleké vesničce Kozlov. Poprvé sem přišel v doprovodu mladičké Elišky Vejrychové po vánocích roku 1895. Od té doby sem jezdil téměř pravidelně až do roku 1919. Vznikla zde spousta obrazů, kreseb, grafických listů a rodinných portrétů.
Za svoji uměleckou a pedagogickou práci obdržel řadu poct a uznání. K nejvýznamnějším patří čestný doktorát filozofie, titul národního umělce, Československá cena míru, Státní cena a čestná občanství Kroměříže a Kozlova. Zdobil jej také řád Čestné legie francouzské. Max Švabinský zemřel v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově.
                                                                                                                                                                         Jan Skalický