160 let od narození a 90 let od úmrtí Karla Otakara HUBÁLKA (27.10. 1859 – 16.11. 1929 ), pedagoga, spisovatele a regionálního veřejného činitele

Pocházel z početné rodiny (6 synů, 5 dcer ) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka a jeho ženy Marie, rozené Stejskalové z Jamného nad Orlicí. Do školy chodil v místě rodiště, pokračoval v Ústí nad Orlicí a Hylvátech, kde navštěvoval soukromou německou měšťanskou školu, zvanou Böhmův ústav. Po studiu na učitelském ústavu v Kutné Hoře (1879) se věnoval pedagogické činnosti na školách v Lanšperku, Dolní Dobrouči, Výprachticích a České Třebové. Svou kariéru ukončil na českotřebovské dívčí měšťanské a obecné škole. Místo ředitele zde převzal po svém bratru Josefu B. Hubálkovi.

Měl rád hudbu, sám byl aktivním hudebníkem, violistou. A také přírodu. Pro své potěšení psal drobné básně, povídky, divadelní hry, odborné hasičské články. Napsal také celou řadu článků propagačních. Pro místní Sokol uspořádal v roce 1904 Památník sokolského sletu v České Třebové. Spoluzakládal městský park Javorka a Družstvo pro umělý chov ryb. Po 1. světové válce založil Spolek pro vybudování městského divadla.

V roce 1920 odešel ze školství do výslužby, ale ne z veřejného života. Pracoval v samosprávě, byl správcem obecních lesů a lesním referentem, členem místní a okresní školské rady. Působil v muzejním spolku, podpůrném spolku studentském, knihovní radě, psal dějiny ochotnického a hasičského spolku i dějiny města České Třebové.

Nedožitých 90 let Radko JASANSKÉHO (19.10. 1929 – 6.3. 1994), nábytkářského odborníka a sportovce

Narodil se na Parníku u České Třebové v truhlářské rodině Antonína a Marie Jasanských. V České Třebové absolvoval reálné gymnázium a chtěl se stát novinářem. Na vysokou školu se nedostal, proto se vyučil truhlářem a nastoupil na truhlářskou průmyslovou školu. Tu nemohl dokončit, protože byl s okamžitou platností ve 22 letech povolán do vojenské služby.

Jako syn živnostníka ji strávil dva a půl roku mezi vojáky pomocných technických praporů (PTP) v ostravských dolech. V průběhu vojny se oženil (1951), v roce 1959 se manželům Jasanským narodil jediný syn Radko. Po ukončení vojny se vrátil k povolání truhláře. Při zaměstnání ještě vystudoval v Praze uměleckoprůmyslovou školu. Truhlařině zůstal věrný po celý život. Svoje dovednosti a zkušenosti uplatňoval nejen jako odborník Dřevotvaru. Byl i pedagogem na Středním odborném učilišti ČSVD v České Třebové. K jeho velkým zálibám patřil od dětských let sport. Aktivně se věnoval fotbalu, tenisu a lednímu hokeji. Později se stal i tenisovým a hokejovým rozhodčím a významným funkcionářem v obou sportech. Byl znám i jako sportovní dopisovatel a člen redakční rady Českotřebovského zpravodaje.

95 let od narození a 35 let od úmrtí výtvarníka Stanislava VÍŠI (1.10. 1924 – 19.12. 1984)

Narodil se v rodině zámečníka ČSD. Po absolvování českotřebovského reálného gymnázia byl po válce přijat na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Jeho aprobací byla výtvarná výchova. Pod vedením profesorů, jako byl Cyril Bouda, Karel Lidický nebo Martin Salcman zde dosahoval velice dobrých studijních výsledků, hlavně v oboru kresby, grafiky a ornamentálního kreslení. Námětem jeho diplomové práce byl návrh na mozaiku okna pro zasedací síň MěU v České Třebové. Poprvé zde použil motivů z pověsti o českotřebovském městském znaku. Později se k tomuto tématu ještě několikrát vrátil. Těšil se na vlastní pedagogickou práci, ale vše dopadlo úplně jinak. Výtvarná výchova byla tehdy na všech středních školách zrušena a Stanislav se musel vydat úplně jiným směrem. Krátce pracoval jako samostatný návrhář v podniku KOVO. Pražské zkušenosti s návrhářstvím a propagací uplatnil po odchodu z vojny doma ve Třebové. Stal se vedoucím propagace v textilním podniku Perla. Po několika letech byl vybrán do nově zřízené instituce textilního průmyslu ORGATEX. Z jeho popudu vznikla resortní výtvarná škola pro další vzdělávání vedoucích pracovníků propagačních oddělení, návrhářů a aranžérů. Od roku 1965 se stal vedoucím útvaru propagace a tisku na generálním ředitelství bavlnářského a hedvábnického průmyslu v Hradci Králové. Po autohavárii (1976) opustil náročnou práci  v Hradci Králové a vrátil se do rodného města. Stal se zde pedagogem výtvarného oboru na LŠU.

K vlastní tvorbě se dostal až v čase volna. Že miloval své rodné město, prozrazují jeho kresby a grafické listy. Nejčastějšími náměty jsou zdejší malebné chaloupky, rotunda sv. Kateřiny, kostel sv. Jakuba, obě náměstí, nábřeží Třebovky, park Javorka, městská zákoutí, celkový pohled na město, kaple na Horách, Hory. Častý je i motiv milenců, lásky a mateřství, krajiny v různém ročním období, postav z pohádek, kocourů v oknech a na střechách …Pracoval se dřevem (loutky, betlémy, dřevěné šperky, plastiky, propisovací tužky). Je autorem kalendářů, diplomů a čestných uznání, novoročenek, obálek Českotřebovského zpravodaje, sgrafita v nádražní hale a památníku padlých na továrním dvoře parnické textilky. Ilustroval také řadu časopisů a brožur. Jeho velkým koníčkem bylo i železniční modelářství. Měl mnoho plánů a představ. Bohužel je nemohl naplnit. Předčasné úmrtí ukončilo jeho umělecky plodný život. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

                                                                                                                                                                                Jan Skalický

Před sedmdesátipěti  lety…

Bylo 19. října 1944 18:00 hodin. V popravčí místnosti drážďanské věznice sjela sekyra. Jednou, podruhé … po desáté. Jedním z popravených byl Karel Morkes, železničář z České Třebové. Bylo mu dvaačtyřicet let a kromě vdovy po sobě zanechal dva syny ve věku 13 a 9 let.

Rok a půl před touto tragédií, 20. dubna 1943, měl „šestatřicet“, tedy jeden a půl dne volna mezi službami. Když ráno synové odešli do školy, vzal lopatu a krumpáč a šel po zimě pročistit koryto potoka, který tekl Tkalcovskou ulicí. Někdy před polednem se objevili dva v kožených kabátech, že prý ho potřebují na chvíli na dráze. Snad cosi vysvětlit. Odnesl nářadí domů, ani se nepřevlékl, jenom zavolal na ženu, že k obědu bude zpátky.

Nebyl sám. Gestapo ten den pozatýkalo i další, dohromady jedenáct mužů z České Třebové a blízkého okolí, a označilo je za organizovanou skupinu sabotérů a velezrádců. Po rok a čtvrt dlouhé pouti po různých věznicích (Pardubice, Terezín, Pankrác, Norimberk) se dostávají k soudu v Litoměřicích. A tady zaznělo desetkrát trest smrti.

A potom už jenom přesun do Drážďan, pár posledních dopisů a krutý konec.

K poslednímu dopisu byla připsána douška a připojeny podpisy ostatních devíti odsouzených:

„Až budete u Vás bílit, tak to proveďte řádně, aby to vydrželo na věčné časy.“

Fišer Karel, Mládek Josef, Vavřín Václav, Vaňous Alois, Tobiška B., Bursa Pavel, Silbrník Josef, Štěpánek František, Nastoupil Jan

Buďme na stráži, aby oběti našich drahých nebyly nadarmo.                                        Mgr. Ludmila Morkesová, vnučka