160 let od
narození a 90 let od úmrtí Karla Otakara HUBÁLKA (27.10. 1859 – 16.11.
1929 ), pedagoga, spisovatele a regionálního veřejného činitele
Pocházel
z početné rodiny (6 synů, 5 dcer ) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana
Hubálka a jeho ženy Marie, rozené Stejskalové z Jamného nad Orlicí. Do
školy chodil v místě rodiště, pokračoval v Ústí nad Orlicí a Hylvátech,
kde navštěvoval soukromou německou měšťanskou školu, zvanou Böhmův ústav.
Po studiu na učitelském ústavu v Kutné Hoře (1879) se věnoval pedagogické
činnosti na školách v Lanšperku, Dolní Dobrouči, Výprachticích a České
Třebové. Svou kariéru ukončil na českotřebovské dívčí měšťanské a obecné
škole. Místo ředitele zde převzal po svém bratru Josefu B. Hubálkovi.
Měl rád
hudbu, sám byl aktivním hudebníkem, violistou. A také přírodu. Pro své
potěšení psal drobné básně, povídky, divadelní hry, odborné hasičské
články. Napsal také celou řadu článků propagačních. Pro místní Sokol
uspořádal v roce 1904 Památník sokolského sletu v České Třebové.
Spoluzakládal městský park Javorka a Družstvo pro umělý chov ryb. Po 1.
světové válce založil Spolek pro vybudování městského divadla.
V roce 1920
odešel ze školství do výslužby, ale ne z veřejného života. Pracoval
v samosprávě, byl správcem obecních lesů a lesním referentem, členem
místní a okresní školské rady. Působil v muzejním spolku, podpůrném spolku
studentském, knihovní radě, psal dějiny ochotnického a hasičského spolku i
dějiny města České Třebové.
Nedožitých 90
let Radko JASANSKÉHO (19.10. 1929 – 6.3. 1994), nábytkářského odborníka a
sportovce
Narodil
se na Parníku u České Třebové v truhlářské rodině Antonína a Marie
Jasanských. V České Třebové absolvoval reálné gymnázium a chtěl se stát
novinářem. Na vysokou školu se nedostal, proto se vyučil truhlářem a
nastoupil na truhlářskou průmyslovou školu. Tu nemohl dokončit, protože
byl s okamžitou platností ve 22 letech povolán do vojenské služby.
Jako syn
živnostníka ji strávil dva a půl roku mezi vojáky pomocných technických
praporů (PTP) v ostravských dolech. V průběhu vojny se oženil (1951),
v roce 1959 se manželům Jasanským narodil jediný syn Radko. Po ukončení
vojny se vrátil k povolání truhláře. Při zaměstnání ještě vystudoval
v Praze uměleckoprůmyslovou školu. Truhlařině zůstal věrný po celý život.
Svoje dovednosti a zkušenosti uplatňoval nejen jako odborník Dřevotvaru.
Byl i pedagogem na Středním odborném učilišti ČSVD v České Třebové. K jeho
velkým zálibám patřil od dětských let sport. Aktivně se věnoval fotbalu,
tenisu a lednímu hokeji. Později se stal i tenisovým a hokejovým rozhodčím
a významným funkcionářem v obou sportech. Byl znám i jako sportovní
dopisovatel a člen redakční rady Českotřebovského zpravodaje.
95 let od
narození a 35 let od úmrtí výtvarníka Stanislava VÍŠI (1.10. 1924 – 19.12.
1984)
Narodil
se v rodině zámečníka ČSD. Po absolvování českotřebovského reálného
gymnázia byl po válce přijat na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity
v Praze. Jeho aprobací byla výtvarná výchova. Pod vedením profesorů, jako
byl Cyril Bouda, Karel Lidický nebo Martin Salcman zde dosahoval velice
dobrých studijních výsledků, hlavně v oboru kresby, grafiky a
ornamentálního kreslení. Námětem jeho diplomové práce byl návrh na mozaiku
okna pro zasedací síň MěU v České Třebové. Poprvé zde použil motivů
z pověsti o českotřebovském městském znaku. Později se k tomuto tématu
ještě několikrát vrátil. Těšil se na vlastní pedagogickou práci, ale vše
dopadlo úplně jinak. Výtvarná výchova byla tehdy na všech středních
školách zrušena a Stanislav se musel vydat úplně jiným směrem. Krátce
pracoval jako samostatný návrhář v podniku KOVO. Pražské zkušenosti
s návrhářstvím a propagací uplatnil po odchodu z vojny doma ve Třebové.
Stal se vedoucím propagace v textilním podniku Perla. Po několika letech
byl vybrán do nově zřízené instituce textilního průmyslu ORGATEX. Z jeho
popudu vznikla resortní výtvarná škola pro další vzdělávání vedoucích
pracovníků propagačních oddělení, návrhářů a aranžérů. Od roku 1965 se
stal vedoucím útvaru propagace a tisku na generálním ředitelství
bavlnářského a hedvábnického průmyslu v Hradci Králové. Po autohavárii
(1976) opustil náročnou práci v Hradci Králové a vrátil se do rodného
města. Stal se zde pedagogem výtvarného oboru na LŠU.
K vlastní
tvorbě se dostal až v čase volna. Že miloval své rodné město, prozrazují
jeho kresby a grafické listy. Nejčastějšími náměty jsou zdejší malebné
chaloupky, rotunda sv. Kateřiny, kostel sv. Jakuba, obě náměstí, nábřeží
Třebovky, park Javorka, městská zákoutí, celkový pohled na město, kaple na
Horách, Hory. Častý je i motiv milenců, lásky a mateřství, krajiny
v různém ročním období, postav z pohádek, kocourů v oknech a na střechách
…Pracoval se dřevem (loutky, betlémy, dřevěné šperky, plastiky,
propisovací tužky). Je autorem kalendářů, diplomů a čestných uznání,
novoročenek, obálek Českotřebovského zpravodaje, sgrafita v nádražní hale
a památníku padlých na továrním dvoře parnické textilky. Ilustroval také
řadu časopisů a brožur. Jeho velkým koníčkem bylo i železniční
modelářství. Měl mnoho plánů a představ. Bohužel je nemohl naplnit.
Předčasné úmrtí ukončilo jeho umělecky plodný život. Pochován je na
českotřebovském hřbitově.
Jan
Skalický
Před sedmdesátipěti lety…
-
Bylo
19. října 1944 18:00 hodin. V popravčí místnosti drážďanské věznice
sjela sekyra. Jednou, podruhé … po desáté. Jedním z popravených byl
Karel Morkes, železničář z České Třebové. Bylo mu dvaačtyřicet let a
kromě vdovy po sobě zanechal dva syny ve věku 13 a 9 let.
-
Rok a půl před touto
tragédií, 20. dubna 1943, měl „šestatřicet“, tedy jeden a půl dne volna
mezi službami. Když ráno synové odešli do školy, vzal lopatu a krumpáč a
šel po zimě pročistit koryto potoka, který tekl Tkalcovskou ulicí. Někdy
před polednem se objevili dva v kožených kabátech, že prý ho potřebují
na chvíli na dráze. Snad cosi vysvětlit. Odnesl nářadí domů, ani se
nepřevlékl, jenom zavolal na ženu, že k obědu bude zpátky.
-
Nebyl sám. Gestapo ten
den pozatýkalo i další, dohromady jedenáct mužů z České Třebové a
blízkého okolí, a označilo je za organizovanou skupinu sabotérů a
velezrádců. Po rok a čtvrt dlouhé pouti po různých věznicích (Pardubice,
Terezín, Pankrác, Norimberk) se dostávají k soudu v Litoměřicích. A tady
zaznělo desetkrát trest smrti.
-
A potom už jenom
přesun do Drážďan, pár posledních dopisů a krutý konec.
-
K poslednímu dopisu
byla připsána douška a připojeny podpisy ostatních devíti odsouzených:
-
„Až budete u Vás
bílit, tak to proveďte řádně, aby to vydrželo na věčné časy.“
-
Fišer Karel, Mládek
Josef, Vavřín Václav, Vaňous Alois, Tobiška B., Bursa Pavel, Silbrník
Josef, Štěpánek František, Nastoupil Jan
-
Buďme na stráži, aby
oběti našich drahých nebyly nadarmo.
Mgr. Ludmila Morkesová, vnučka
|