Miloslav Neruda byl oslavil 2. prosince stovku                   
Dne 2. prosince 2019 si připomeneme 100 let od narození Miloslava Nerudy a v měsíci květnu letošního roku již uplynulo 15 let od jeho náhlého úmrtí. Narodil  se 2. prosince 1919 v domě čp. 192 vedle kovárny Na Splavě. Po skončení měšťanské školy se vyučil soustružníkem kovů a strojním zámečníkem. Vzdělání si později doplnil na průmyslové škole v Litomyšli. Zaměstnán byl v různých podnicích, od konce 30. let ve výtopně ČSD v České Třebové.
V březnu 1943 byl Miloslav Neruda nasazen na nucené práce do Německa. Pracoval jako pomocný dělník u organizace Todt v Berlíně. Zde zažil stovky poplachů a téměř 80 náletů. Při jednom z nich byl těžce raněn. V březnu 1945 se mu podařilo uprchnout z Berlína domů, do osvobození pak žil v ilegalitě. Po válce nastoupil do lokomotivního depa, kde se brzy stal mistrem a později školitelem zaměstnanců ČSD. Složil zkoušky na topiče a strojvedoucího parních lokomotiv a potom i strojvůdcovské zkoušky pro dieselové a elektrické lokomotivy. Miloslav Neruda byl železničářem  tělem a duší. této profesi se věnoval jeho otec i bratr, u Českých drah pracovali oba jeho synové.  S železnicí prožil  po dlouhá léta dobré i zlé. Vzpomínal např. na opravy lokomotiv UNRRA řady 459.0, na opravy závad  největších parních lokomotivách přidělených do Třebové po Němcích řady 555.1 a další. Dodnes nám ještě zbyly v redakci Českotřebovského zpravodaje některé jeho dosud rozpracované a nepublikované články  popisující jeho práci  na železnici v době "parní éry". Na publikování  a úpravu těchto zápisků již pro jeho náhlé úmrtí  nedošlo. 
V roce 1969 byl pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy zbaven vedoucí funkce. Odešel na provozní oddíl, kde pracoval až do důchodu jako technik.
Miloslav Neruda zasvětil celý svůj životní volný čas turistice. Po roce 1948, kdy byla zrušena celostátní organizace Klub Českých turistů, se pokračovatelem turistické činnosti staly odbory turistiky začleněné do tělovýchovných jednot ČSTV. Bylo tomu tak i v našem městě. Zde byl v roce 1956 nově založen odbor turistiky jako součást TJ Lokomotiva Česká Třebová Iniciátory vzniku byl kolektiv pracovníků Lokomotivního depa ČSD s Miloslavem Nerudou.
V letech 1970 - 1985 byl Miloslav Neruda předsedou odboru turistiky i členem okresního výboru Svazu turistiky, cvičitelem a rozhodčím orientačního běhu. V tomto období pokračovala činnost odboru a její úroveň se stále zvyšovala.Členská základna dosáhla až  čtyř stovek členů.
Miloslav Neruda vytvořil kolektiv cvičitelů a členů výletové komise (František Kapoun, Josef Šplíchal, Jindřich Přibyl, Karel Havlíček, Ing. Miloslav Šašinka, Stanislav Dobiáš a další), který zajišťoval výletové akce, zápočtové cesty a vícedenní zájezdy po celé republice. Využíval i čtrnáctidenní putovní rekreace ROH. S odborem OT TJ Bobrovec v okrese Liptovský Mikuláš zajistil používání chaty "Pod Náružím" v západní části Roháčů, kde se po řadu let vystřídala značná část členů českotřebovského odboru turistiky. Stál také u zrodu zimní lyžařské akce "Přejezd Jeseníků" ve spolupráci se Sigmou Česká Třebová.
V roce 1977 uspořádal odbor turistiky první ročník Putování za třebovským kohoutem. U zrodu akce stál štáb členů v čele s Miloslavem Nerudou, který pak pořadatelsky zajišťoval i další ročníky. Po mnoho let sám se svými přáteli organizoval pobyt turistů z Horní Lhoty  v České Třebové na Putování za třebovským kohoutem,  věnoval se jim a snažil se pro ně udělat maximum.  Lze říci, že prakticky celá jedna éra činnosti turistů v České Třebové byla "nerudovská" a činnost turistů v té době byla velmi intenzivní.  Ve své aktivní činnosti  nepřestal ani v době zaslouženého odpočinku. Účastníci mnoha zájezdů, které vedl  vzpomínají na to, jak obdivuhodně dokázal vše organizačně zajistit a vyřešit  i ty nejkritičtější situace a jak kolem sebe šířil pohodu a dobrou náladu. A ta ho  neopustila ani v posledních letech, kdy se obětavě věnoval své těžce nemocné manželce.   Z poslední doby jeho života je třeba ještě zmínit zajímavou akci, kterou zorganizoval - sjezd rodu Nerudů, o kterém jsme psali také v Českotřebovském zpravodaji.
Za svou nezištnou práci obdržel Miloslav Neruda mnohá ocenění, to poslední v roce 2003 - veřejné uznání III. stupně za prospěšnou činnost pro Klub českých turistů a českou turistiku, udělené ústředím Klubu českých turistů. Bohatý archiv o turistické činnosti v písemném provedení s biohatozu fotodokumentací, kterou po sobě zanechal posloužil k doplnění kronik českotřebovského odboru KČT.  V našich vzpomínkách zůstane pan Miloslav Neruda navždy takový, jakým byl až do své smrti - usměvavý pán s dobrým srdcem, který dokázal každého potěšit a povzbudit, skromný muž, který měl rád svou práci a byl rád mezi lidmi, ušlechtilý a čestný člověk, který druhým pomáhal a nikdy nikomu neublížil.
 
Rudolf Fibigar, Milan Mikolecký
 
Miloslav Neruda psal i do Českotřebovského zpravodaje:

Jak jsem zjišťoval závadu na parní lokomotivě

Bylo po válce a do depa v České Třebové byly přiděleny největší parní lokomotivy po Němcích řady 555.1. U jedné z nich vznikla závada, tlučení kola do kolejnic. problém byl v tom že těch náprav bylo pět a tlučení mohlo být u deseti kol. Jako tehdejší technik depa jsem dostal za úkol závadu zjistit. Nechal jsem vykovat 2 klíny asi 5 cm vysoké, které jsme položili na kolejnice a přes ně pak lokomotivu posunovali. Chybná náprava měla po opuštění klínu zůstat viset a ostatní spadnou. Opakovali jsme posun několikrát, ale bez úspěchu.. Můj zlepšovák zklamal. Závadu bylo třeba zjistit při provozu.
Deset dní na to jsem byl služebně v dílnách Nymburk. Při návratu jsem čekal na rychlík do Kolína. měl zpoždění a proto před něj pustili nákladní vlak s parní lokomotivou, právě tou, na které jsme zjišťovali závadu - tlučení kol. Strojvedoucí Jaroslav Grunta mne zahlédl a zavolal: "Nerudo, pojď  zjistit, která náprava tluče, já zastavím u odjezdového návěstidla." Oznámil jsem to výpravčímu, který souhlasil. Jaroslav Grunta na mne čekal se slovy: "Tak pojď nahoru a zjisti si to, když jsi tak chytrej." A vyjeli jsme.  Za chvíli se ozvala rána, jak náprava bouchla do koleje..  Povídám zastav, odtud se to zjistit nedá, musím se dostat k nápravám. Bylo to blízko hradla Babín. Převlékl jsem se do montérem, které jsem vozil stále v aktovce, přelezl kola a rám lokomotivy až k brzdové rozpoře asi 12 cm široké, asi 40 cm nad pražci, na které se dalo stát.  Křikl jsem na strojvedoucího: "Jardo, jeď - já se držím". On: "držíš se dobře?"  "Držím..." Jeli jsme asi třicítkou, když najednou rána do kolejnice. Ale z které strany? rychlost se zvyšovala a nárazů do kolejnice přibývalo. Podařilo se mi přitom zjistit, že závada je u čtvrté osy na pravé straně. Úkol se podařilo úspěšně splnit., ovšem za cenu jízdy mezi pohybujícími se ojnicemi. Byl jsem přímo  na supícím stroji, slyšel výfuk z komína, přímo cítil takovou mohutnou sílu. Přitom bylo při jízdě pěkné čisté ovzduší, z nezvyklého místa jsem pozoroval ubíhající krajinu, domky a lesy. Zastavili jsme až ve Velkém Oseku. Já mohl vylézt, rozloučit se se strojvedoucím a počkat na rychlík do Kolína.  
Závada byla v tom, že několik centimetrová dráha dvojkolí mezi ložiskovým domkem a kluznicí nebyla vyplněna mazivem. Byla tedy zřejmě způsobena nepromazáním kluznic, což se nedělalo, i když byly lokomotivní čety poučeny. Za určení místa závady jsem tehdy dostal dvě stovky, mělo to být dokonce otištěno v odborném tisku, ale nebylo. Měl jsem možná spíše štěstí, že jsme nebyl potrestán za jízdu mezi soukolím lokomotivy.
Miloslav Neruda