-
-
...A rok
se otáčí jak kolotoč
-
Hulánské
koně srpna; Aeroplán s babím létem
-
natupírovaná Ofélie v březnovém blátě
-
Pokašlávající labutě listopadu
-
Rok se
otáčí jak kolotoč
-
a
flašinet vrže unisono s tebou; těch pár tónů které přebývají
-
Beethovena verbuňk nebo blues
-
Rok se
otáčí
-
stojíš v
té ulici sám; proti všem kteří mohou přijít
-
A do
chraptění flašinetu; slyšíš odněkud z přízemí
-
věží a
luceren; ženský hlas; jak volá:
-
„Zastavte
principále zastavte!
-
Toho
člověka u střelnice odněkud znám.“
-
Když jsem
dlouho seděl nad prázdnou stránkou mého počítače, o čem vlastně by měl
být poslední úvodník jubilejního šestistého vydání Českotřebovského
zpravodaje, který právě završil padesát let své existence a končí,
vzpomněl jsem si na jednu básničku svého oblíbeného básníka Václava
Hraběte Osudová, jejíž závěr roztáčí rok jako kolotoč. Stejně tak mně
napadlo, že celý život, a tedy i vlastně vydávání zpravodaje, je takovým
kolotočem. Vždyť dělat mu redaktora není vůbec žádná legrace. Fakt ne!
Pořád se točí dokola a nikde nevidět konec...
-
Kdybych
se býval jinak učil, mohl jsem dnes být třeba skvělý elektrikář,
instalatér nebo truhlář. Takový, který, myslím si, nedělá po nocích a
mohl jsem teď v hluboké noci už dávno spát. Jenže jsem byl víc než půl
života učitelem (navíc češtiny), takže jsem za pár "šušňů" po nocích
opravoval diktáty, slohové práce nebo jiné písemnosti, které mě naprosto
ničily. Tak jsem začal být před pětadvaceti lety novinářem a v
posledních čtyřech letech jsem začal psát (spolu s Ročenkou
Českotřebovsko, články všude možně a občas i nějakou tou knihou)
úvodníky a komentáře do Českotřebovského zpravodaje. Musím přiznat, že
redaktor zpravodaje Milan Mikolecký si se mnou uvázal na krk určitě
notně pocuchané nervy. Komentáře a úvodníky se totiž píšou těsně před
uzávěrkou. Třeba teď jsou dvě v noci a úvodník je nutné odevzdat ráno
kolem sedmé nejpozději. Tedy, dnes ráno... Tak to prostě je, a i když je
čas, vždycky to necháváme všichni na poslední chvíli (což mi potvrdila i
dcera Dominika, která jako novinářka pracuje v iRozhlase v Praze). Každý
máme asi mnoho jiné práce nebo se domníváme, že konečně něco
smysluplného vymyslíme nebo... Ale ono to většinou funguje, mozek nějak
pochopí, že už není možné nikam couvnout, že to už opravdu nelze
posunout, tak něco vyplodí. A občas se dokonce zadaří (z těch téměř
padesáti úvodníků, které jsem sesmolil, jsem na některé docela
pyšný...). Takže píšu několik minut před uzávěrkou (několikrát jsem to
posílal opravdu minuty před tiskem, ale to už bylo fakt dost i na moje
nervy, nejen Milana Mikoleckého). Že by to byl záměr, abychom ukázali,
jak jsme důležití a přiváděli redaktora a v tiskárně na pokraj mrtvice,
protože už chybí ta poslední stránka, ta s číslem dvě? O tom to ale
vážně není.
-
Venku
vedle domu na parkovišti stojí i několik dodávek. Některý ze sousedů je
elektrikář, další instalatér nebo třeba truhlář. Kdybych se tenkrát před
čtyřiceti lety něčím takovým vyučil, mohl jsem mít taky takovou dodávku
a uměl bych toho tolik. Třeba rozsvítit celý svět, nebo opravit vodu,
která už mi měsíc u jednoho kohoutku nefunguje nebo si třeba vyrobit
knihovničku, kterou už si přeji mít určitě přes deset let, abych nemusel
mít mnoho knih po různých bednách. To všechno bych uměl a já těm lidem
upřímně závidím, protože jsem naprosto "levej" a neumím nic. Neumím ani
zapojit lustr, neboť nejsem elektrikář, opravit kohoutek u vodovodu,
bohužel nejsem instalatér, nebo sestavit knihovničku, nejsem truhlář.
Neumím nic kromě toho nočního klapání do klávesnice počítače nebo někoho
něco naučit o literatuře či společenských vědách (čemuž se mnozí jen
útrpně vysmívají). Byl bych hrdina, který všechno umí! Každý obor má
něco do sebe a umět alespoň jeden je fakt super! A ono je vlastně jedno,
jestli se člověk živí "rukama" nebo je učitelem, právníkem nebo
politikem. Práce ho musí bavit, to je pak zpoloviny vyhráno. A
novinařina mě baví, i když už volá redaktor a ani poslední "malý"
zpravodaj s prázdnou stránkou vyjít nemůže. Ale stejně vám řeknu, umět
správně zapojit zásuvku, to je přece jenom frajeřina...
-
Takže
tohle vydání Českotřebovského zpravodaje je v této podobě opravdu a
definitivně poslední. Jedno čínské přísloví říká: „Když po rozloučení
vyprovodíš hosta s loučí na zápraží, bude tě na svém prahu vítat s
lucernou.“ Vyprovoďme tedy zpravodaj s loučí a doufejme, že ten nový
Českotřebovský zpravodaj, který najdete už nikoliv v různých prodejnách,
ale ve svých schránkách, nás přivítá, i když bude nějaký jiný, s
lucernou...
-
Karikaturista Josef Poláček kdysi řekl, že „Nejen přivítání hostů,
ale i loučení s nimi může být opravdu velmi srdečné.“ A tak vám
popřeji srdečné rozloučení s Českotřebovským zpravodajem, který by byl
jako člověk menší a sympaticky plnoštíhlý, někdy přívětivý, jindy
sžíravě sarkastický, ale vždy člověk zajímavý, a slyšte ženský hlas jak
volá: "Zastavte principále zastavte! Toho člověka u střelnice znám".
Od příštího měsíce vás bude navštěvovat člověk se stejným jménem,
ale bude vypadat jinak, jakoby si změnil jméno, aby byl snadněji k
nalezení. Bude to člověk vysoký, asketický, ale na vzhledu tolik
nezáleží, hlavně by měl být zajímavý, aby byla radost s ním posedět, a
nebyl nudný, suchopárný, prostě nezajímavý, o kterém by stejný ženský
hlas neříkal: "Ne principále, toho člověka neznám." Přivítejme ho
tedy u poštovních schránek přívětivě, ale snad to nebude přívětivost
poslední... Tak nashledanou starý Českotřebovský zpravodaji a dobrý den
ty nový a zatím zcela
neznámý...
-
-
Karel Kubišta
-
-
-
|