"Tak mámo, podle mýho bylo za komunistů líp než je dnes. Prý můžeme cestovat, ale nemáme na to prachy, s důchody sami nevyžijeme, to nám musí pomoct mladí, ale ani ti nemají skoro nic. A zase se ruší ňáká nemocnice a na Okresní správě sociálního zabezpečení, když jsem byl žádat o důchod, tak se ke mně chovali jako k nějakýmu kusu vonuce. Tak pro tohle jsme fakt těmi klíči tenkrát nezvonili. Lidi se dnes k sobě chovají jako dobytek, tedy hrozně, už spolu nikdo ani nemluví," říkal své manželce také důchodkyni v polovině letošního října jeden z téměř čtyřicet procent lidí nad čtyřicet let, kteří vidí třicet let od revoluce svůj život takhle smutně.

"Demokracie má problém. Lidé pociťují především její nedokonalou a negativní stránku. Když se podíváte na to nejdůležitější, pocit lidí, jejich vnímání, a zda se cítí vítězi nebo poraženými ze změn v roce 1989, tak jednoznačně převažují ti, kteří se cítí, že ztratili změnou, a to z různých důvodů. Jednoduše nemají pocit, že jejich životní šance jsou po těch 30 letech vývoje větší a lepší. Naopak. Cítí, že svojí prací a snahou se jim nepodaří zlepšit si svoje postavení a svoji životní situaci. Svoboda je rovnost příležitostí, a když lidé mají pocit, že nefunguje, tak to vnímají jako selhání demokratického režimu. V současném světě je strašně nejistot, ze kterých plyne pocit beznaděje, a otázek, kdo má tedy pravdu. Lidé sahají po emocích, protože racio už nepomáhá..." Bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová o tom říká přesně to, co si mnozí myslí. A na politiky se zlobí. Problém zcela jistě není v tom, že lidé by se chtěli vrátit do socialismu (nikoliv komunismu, ten neexistoval), ale pramení ze zklamání a zoufalství, do kterého zabředli třeba díky exekucím, podvodu, nízkým důchodům nebo korupci, která nabyla nebývalých rozměrů (za "těch komunistů" byla korupce většinou symbolizována pouze nějakou tou lahví nebo čokoládou). A je docela jedno, jestli člověk žije na Moravě, na Šumavě nebo v České Třebové. Snad pouze Praha je jiným světem než zbytek republiky. Ale kdo ví!

Raději zavzpomínám. Pro mě revoluce začala už někdy v roce 1985, kdy jsme začali vést letní tábory nepokrytě skautsky, dělali tábory pro mládež a nikdo už nám do toho nekecal. Také jsem pořádal v České Třebové krajskou soutěž folkové hudby Porta, na které se nepozván objevil Jaromír Nohavica, kterého jsem náhodou potkal na schodech tehdejšího kina Svět; že jde za kamarády, protože projíždí Českou Třebovou a objevil plakát s naší Portou. Vzal jsem ho do zákulisí, kde ho naštěstí nikdo z okresního výboru SSM, kteří koncert hlídali politicky, nepoznal, ale já chtěl, aby lidem zahrál. Přišel Jaroslav Samson Lenk, který tehdy na Portě jako host také hrál, a řekl, že Nohavica bude vystupovat jako host u hosta Porty Lenka. Nakonec Nohavica stejně jako brněnští Poutníci, Žalman nebo třebovští Haluzáci skutečně zahrál (i když nesměl vystupovat), a i když se svazáci ještě měsíc klepali, jestli to projde. Kupodivu prošlo vše v klidu! A druhým předrevolučním dnem v České Třebové, který leccos signalizoval, bylo setkání se spisovatelem Jaroslavem Foglarem v říjnu 1988. To už jsem věděl, že to nemůže dlouho vydržet! A taky ne!

O tom, co se děje na Národní třídě 17. listopadu 1989 jsme toho samozřejmě mnoho nevěděli. Čím jsme byli dál od Prahy, tím začínalo všechno pozvolněji, o Národní třídě se jen tak šuškalo, nikdo nic pořádně nevěděl. K první větší informaci jsem se dopracoval až na koncertě Vlasty Redla a skupiny AG Flek, kteří hráli v pondělí 20. listopadu v divadle v Ústí nad Orlicí. Pamatuji si, jak Vlasta Redl končil koncert pouze s kytarou na forbíně písničkou "Ach synku, synku..." a všichni jsme zpívali společně. Když ho potom lidé nechtěli pustit, řekl: "Lidi, neblázněte a běžte domů k televizi. Dějí se velké věci, tak abyste to neprošvihli!" Bylo jasné, že se opravdu něco děje.

Já tehdy učil na škole v Lanškrouně a protože tam téměř všichni pracovali v tehdejší Tesle a každý věděl na každého nějaké svinstvo, tak jsem byl jako dojíždějící zvolen do městského revolučního výboru, kde jsem také do konce roku pracoval. Taky jsem se hned v sobotu sebral a odjel do Prahy pro materiály, které jsem na Václavském náměstí dostal. I když se tomu dneska téměř nechce věřit, všichni lidé byli k sobě fakt slušní, ohleduplní, celá atmosféra ve vlaku, v Praze i v České Třebové byla prostě, no prostě úžasná!!! Bohužel to vydrželo pouze několik týdnů...

Vždycky jsem si říkal, že když se opět objeví skauti, všechno se v dobré obrátí. A tak když jsem se dozvěděl o setkání skautů, o kterém mi řekla jedna kamarádka z Prahy, neváhal jsem ani vteřinu a do Prahy odjel ještě jednou 2. prosince, kdy se uskutečnilo první setkání skautských činovníků v sále Městské knihovny... Všichni jsme se do sálu samozřejmě nevešli, stál jsem ale s tou kamarádkou ve dveřích do sálu a poslouchal a byl nadšený, že skauti opět fungují... Myslím, že jsem byl tehdy na tom setkání jediný Třebovák a fakt netušil, že se začne i mezi skauty kádrovat... To bylo poprvé, kdy jsem si říkal, že s tou revolucí není všechno docela v pořádku...

Při vzpomínkách na těch pár krásných týdnů, kdy jsme začali třeba i s vysíláním Městského televizního studia (škoda, že jeho princip nevydržel dodnes) je dnes smutno. Asi si mnozí skutečně představovali jejich další cestu jinudy, než kam nás dnes zavedla...              

Karel Kubišta