Pocházíte
z rodiny stavebních inženýrů. Kdo, kdy a jak ve Vás objevil hudební
nadání?
J. J. Rodiče hráli na klavír a na housle, takže jsme doma amatérsky
muzicírovali. Tak nějak odjakživa, kam až moje paměť sahá. Bratr hrál na
kytaru, já na klavír a později trochu na housle. Nadání se ukázalo, když
jsem hrál znělky a písničky z rádia a televize podle sluchu.
Jakým jste
byl – jakožto velmi talentovaný pianista – žákem či studentem a jak
zpětně vidíte své pedagogy?
J. J. Já
jsem byl určitě hrozným žákem i studentem. Ale měl jsem štěstí na
pedagogy. Většinou měli rádi hudbu i mě. I dnes na začínajících mladých
muzikantech vidím, jak důležitý je učitel. Nejde jen o jeho
interpretační úroveň, ale hlavně o vztah k hudbě a
k žákům. Dobrý učitel, to může být doslova všelék. Poznal jsem i takové,
kteří by učit neměli, protože celou jejich duši vyplňovala kariéra, ať
už úspěšná, či neuskutečněná.
 V mládí jste
měl blíž k jazzu i popu. Jak se ve Vás probudila láska ke klasické
hudbě?
J. J. Vlastně jsem měl rád vždycky i klasiku, jen třeba ne tu, kterou jsem měl
hrát v patnácti na konzervatoři. Necítil jsem důvod, proč
to hrát, cvičit nemělo smysl. V prvním ročníku mi v pololetí dali
trojku s varováním, že mě vyhodí, pokud se nezlepším. A já se nezlepšil.
Žádný z pedagogů mě už nechtěl, takže odchod. Nakonec se jedna
profesorka nade mnou ustrnula, že prý z mé hry něco cítí. A tak jsem se
díky špatným výsledkům dostal k té úplně nejlepší pedagožce. Už po pár
lekcích všechno šlo zase samo a já věděl, co a proč hraji.
Jste
pokládán za předního interpreta Janáčkova díla. Vaše cesta k němu ale
nebyla jednoduchá, že?
J. J. To
tedy nebyla. V dětství jsem si totiž odskočil od Beatles navštívit operu
Její pastorkyňa. Hrůza. Nebylo poznat, co je to za tóny ani za
řeč. Málem ani tónina v orchestru. Zpěváci jen nesrozumitelně křičeli, u
toho se řezali nožem v obličeji a utopili malé dítě. Navíc mě kousaly
kalhoty, takže to měl Janáček u mě navždy zpečetěné. Až někdy v osmnácti
se to měnilo a dnes hrávám celé jeho klavírní dílo. Nikdy neříkej nikdy.
Hodně
posluchačů má problém pochopit Janáčkovu hudbu. Poraďte, jak na ni.
J. J. Když jsem přišel na JAMU, poznal jsem trochu i cimbálku a moravskou
hudební rapsodičnost. Jako Východočech jsem to neměl úplně v krvi, ale
dalo si to říct. Přirovnal bych to k vínu, jehož poetika je přece
krásnější než ta pivní, metronomicky dechovková. No a pak je tu ta
Janáčkova lašská „kratkost“, choleričnost a smysl pro sociální drama. To
chce čas a životní zkušenosti. U mě se z nenávisti stala láska při
poslechu orchestrální trilogie Taras Bulba. Dodnes mě mrazí ve
třetí části, když se varhany proříznou zvukem orchestru a za-hrají
úžasné moravské modulace, které si pak celoživotně vypůjčil Martinů.
 Jak Vám
absolutní sluch usnadňuje, popř. komplikuje život hudebníka?
J. J. Usnadňuje, učím se rychle a poměrně trvale. Kdybych byl dirigentem,
využil bych toho mnohem víc. Nějakou skladbu dejme tomu pár let vůbec
nehraji, ale i tak ji mohu zahrát na koncertě jako přídavek. Dokonce to
přináší větší zážitek než u skladeb zodpovědně připravovaných, kde se
momentální inspirace nemusí vždy dostavit.
Jak se hraje
na špatně naladěný klavír (např. Janáčkův vlastní klavír Ehrbar z roku
1876, na kterém jste nahrál celé skladatelovo klavírní dílo)? Neskáčou
Vám prsty jinam, než jsou zvyklé?
J. J. To
je jediný problém s absolutním sluchem, když je nástroj naladěn o půltón
níž, tak jako Janáčkův klavír. Prsty skáčou skutečně jinam a chtějí to
opravit. Člověk se na to musí vnitřně přelaďovat celý den. Mimochodem,
na ten Janáčkův Ehrbar nikdo nikdy nechtěl hrát, všichni se dušují, že
je to starý nehratelný křáp. Já na něm rád hrávám recitály. Předprodej
se otevírá třeba dva měsíce předem, ale už druhý den bývá vyprodáno.
Proto mi pořadatelé pro příští rok naplánovali tři recitály těsně za
sebou. Představte si, že sedíte v pracovně Leoše Janáčka na jeho židli u
jeho klavíru a hrajete jeho skladby, které tam vznikaly. Má to obrovské
kouzlo.
Na co se
můžeme ve Vašem podání těšit a chtěl byste něco vzkázat
česko-třebovskému publiku?
J. J.
Uslyšíte zřídkakdy hranou Händelovu Suitu B dur a Brahmsovy
Variace zkomponované právě na téma z oné Händelovy suity. Ve druhé
části zazní dva moravští mistři 20. století – tolikrát už zmíněný
Janáček a Klement Slavický, k jehož virtuózní Toccatě z roku 1946
chci vzkázat milým českotřebovským klavírním myším, aby se včas
vystěhovaly z koncertního nástroje, jinak by nemusely přežít.
Děkuji za
rozhovor.
Jaroslav Plocek
Koncert klavíristy Jana Jiraského
se
uskuteční ve čtvrtek 9. ledna 2020 od 19:00 hodin
v českotřebovské Malé scéně
Jan Jiraský
(*1973 ve Vysokém Mýtě)
Studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v klavírní třídě
prof. Aleny Vlasákové. Cenné soutěžní vavříny (Hradec nad Moravicí 1989,
Smetanova soutěž 1991, Barcelona 1993, Karlovy Vary 1994, Noyers 1995,
Darmstadt 1996, Novi Sad 1997, Kyjev 1998, Praha 1999, Lisabon 2000) mu
zajistily pozvání do nahrávacích studií a na prestižní pódia. Ve svých
dvaceti letech natočil debutové smetanovské CD (label Musica Vienna) a
byl pozván k recitálu v cyklu 100 let České filharmonie v pražském
Rudolfinu. Stal se stipendistou francouzské vlády a ČHF, pravidelným
hostem mezinárodních festivalů a orchestrálních domů. Pod taktovkou
desítek skvělých dirigentů (Bělohlávek, Ceccato, Emilsson, Hrůša,
Svárovský…) provedl repertoár třiceti klavírních koncertů, z nichž
kritika nejvíce ocenila Mozarta, Hummela, Chopina, Dvořáka a Martinů.
Též Jiraského CD (vydavatelství
 Radioservis, ArcoDiva, Antiphona, RTS,
Klub moravských skladatelů) se setkala s oceněním mezinárodní kritiky.
Nahrávky i živé koncerty vysílaly rozhlasové a televizní stanice BBC 3,
MDR, WDR, RTS, B-4, Vltava, ČT2, Servus TV. K zajímavým umělcovým
projektům patří souborné provedení Bachova Dobře temperovaného
klavíru (2007 Dvořákova síň pražského Rudolfina, cyklus FOK Světová
klavírní tvorba, 2015 Besední dům Brno, 2016 National Music Hall Peking,
2017 residenční sál Pražského jara – kostel sv. Vavřince) či osmnácti
Mozartových sonát ve čtyřech recitálech, dvě kompletní CD nahrávky
Janáčkova klavírního díla nebo TV nahrávka Suity pro klavír Pavla
Haase (ČT).
V posledních letech pianista vystupoval v cyklech
Filharmonie Brno, České filharmonie, Brno Contemporary Orchestra,
Ensemble Opera Diversa, provedl recitály v Brně, Praze, Ostravě,
Katovicích, Štýrském Hradci, Vídni, Drážďanech nebo Pekingu. Neopomíjí
komorní spolupráci (kvarteta Janáčkovo, Martinů a Pavla Haase či pěvci
R. Novák, J. Březina, M. Lehotský, H. Minutillo aj.). Vede Katedru
klavírní interpretace JAMU v Brně, zasedá v porotách mezinárodních
soutěží a dává master classes v Evropě a Asii.
Výběr z kritik:
„One of the most
outstanding interpretation of Janáček…“ Akio Okada, Tokyo.
„Klavír mu pod rukama
zpívá a hovoří…“ Dita Hradecká, Praha (Bach).
„Jiraský Smetanovy skladby
chápe a věrně je tlumočí…“ Jaroslav Smolka, Praha.
„Er spielte wie ein junger
Gott …“ Karl Müller Schmied, Jena (Dvořákův klavírní koncert).
„Bachovo veledílo zpaměti
zvládá na světě jen hrstka pianistů. Dnes už k nim patří i Jan Jiraský…“
Vladimír Čech, Brno.
„The value lies in Jiraský´s
eminently musical approach to Janáček´s works ...“ Colin Clarke,
Coventry.
„Jiraský předvedl výkon
zcela strhující. Technika hry je mu jen dokonale ovládaným prostředkem,
úhoz je vždy, i ve fortissimo, jemný a kultivovaný, stavba promyšlená do
nejmenšího detailu. Umělec a muzikant, který ví, co a proč hraje…“ Petar
Zapletal, Praha (Smetana, Fišer).
„V souvislosti s Bachovou
hudbou se zřídka hovořívá o poezii; Jiraský ji však hraje poeticky…
Posluchač odcházel z Jiraského recitálu s poznáním, že mezi úvodním
Preludiem C dur a
závěrečnou
Fugou h moll leží
takřka nepředstavitelné bohatství výrazových odstínů zachycujících
duchovní svět pozdního baroka.“ Jiří Beneš, Filharmonie Brno.
„Lehká, brilantní technika
sólistova svědčila o naprostém odstupu od jakéhokoliv napětí či
tlaku… Zcela kouzelný byl pak zvuk klavíru, který pod prsty sólistovými
půvabně zvonil, jako kdyby byl ze skla.“ Patrik Červák, OperaPlus
(Chopin).
|