-
 Kdo
by neznal snad nejznámější českou pohádku „Princezna se zlatou hvězdou
na čele“. Mě a několik generací lidí přede mnou vždy lákala a dodnes,
pokud čas dovolí, si nenechám ujít její opakování v televizi. Již moje
maminka, jako děvče školou povinné, na ni ráda chodila do kina. Já
osobně zastávám názor, že se jedná o naši nejhezčí pohádku, která kdy
byla u nás natočena. Samozřejmě je mnoho dalších a hezkých, ale nejhezčí
může být jen jedna. Od dětských let se mi vždy líbila její hlavní
postava, princezna Lada. Její rusé vlasy, modré šaty, v nichž na začátku
filmu zalévá květiny v zámecké zahradě a milý úsměv, tím vším si pokaždé
získá diváka hned na počátku filmu.
-
A
tak není divu, že když jsem v roce 2001 začal sbírat autogramy herců a
dalších slavných osobností, došlo mi, že by nebylo špatné mít ve sbírce
také princeznu Ladu, tedy její představitelku, herečku Marii Kyselkovou.
K uskutečnění mého cíle však bránila jedna maličkost. Získat na ni
kontakt, aby bylo možné se na ni s prosbou obrátit. Léta plynula, já
autogram stále neměl, až jednou! V jejím novinovém rozhovoru jsem se
dočetl, že od konce 90. let 20. století pracuje jako vrátná na
vysokoškolských kolejích v Praze na Strahově. A bylo rozhodnuto. Řekl
jsem si: „Až pojedeš do Prahy, zkusíš ji najít. Vždyť víš kde!“ A
tak před nejbližší cestou do Prahy jsem nastudoval na plánu Prahy, jak
se dostat na Strahov. Den „D“ nastal 29. září 2005. Z případné návštěvy
jsem neměl obavy, vždyť vzhledem ke své zálibě jsem během let doma
navštívil hvězdy prvorepublikového filmu – herce Jiřinu Steimarovou a
JUDr. Viléma Prunera, známého především z role uhlazeného septimána
Pošusty z komedie Cesta do hlubin Študákovy duše (1939) a v motolské
léčebně další z těchto hvězd, herečku Zitu Kabátovou. A tak jsem směle
vyrazil ku Praze. Po příjezdu, než se ztratím ve „víru velkoměsta“,
abych vyřídil to, kvůli čemu jsem tam vlastně jel,
 jsem
se vydal ke Strahovu. Kdo tam někdy byl, potvrdí mi, že orientace tam
není jednoduchá. Celé území sestává z na chlup stejných domů a ve všech
jsou vysokoškolské koleje. Domy se lišily pouze svým označením – čísly
a písmeny. Vstoupil jsem hned do prvního a ona tam byla recepce. Ale
v ní nějaká jiná ženština. Tak jsem se jí slušně zeptal, že hledám paní
Kyselkovou, zda by mi neporadila. Ochotně mi sdělila, že je to její
kolegyně, která slouží v jiném domě. Řekla mi i jeho číslo, ale že neví,
zda je dnes v práci. Poděkoval jsem a vyrazil ke správnému domu. Poté,
co jsem ho našel a vešel dovnitř, jsem nemohl věřit vlastním očím. Marie
Kyselková seděla v recepci a ptala se mě koho hledám. Hned jsem ji řekl,
že ji a co bych od ní potřeboval. Mile se usmála pozvala mě k sobě, za
skleněnou přepážku do recepce. Tam se mi ochotně podepsala a nechala se
i vyfotografovat. Škoda jen, že v té chvíli nikdo jiný nešel kolem.
Neměl jsem komu totiž půjčit fotoaparát, aby nás vyfotil spolu.
Povyprávěl jsem jí, jak se mi její nejslavnější film líbí a že jsem
velice rád, že jsem se sní mohl setkat. Poté jsme se rozloučili a já
spokojeně odcházel.
-
Po
několika letech mi došlo, že je škoda, že nemám ve sbírce její podpis na
fotografii z pohádky. Tak jsem nechal fotografii princezny zhotovit a
poslal ji paní Kyselkové se zpáteční obálkou a průvodním dopisem do
kolejí. Zhruba za 14 dní mi podepsaná fotografie došla zpět. Tak byla má
sbírka opět obohacena.
-
Jsem rád, že jsem herečku Marii Kyselkovou mohl osobně poznat a setkat
se s ní. Od pondělí 21. ledna 2019, kdy nás ve věku třiaosmdesáti let
opustila si tohoto setkání vážím obzvláště.
-
Martin Šebela
-
-
|