Vzpomínka na herečku Marii Kyselkovou,

(princeznu Ladu se zlatou hvězdou)

Kdo by neznal snad nejznámější českou pohádku „Princezna se zlatou hvězdou na čele“.  Mě a několik generací lidí  přede mnou vždy lákala a dodnes, pokud čas dovolí, si nenechám ujít její opakování v televizi. Již moje maminka, jako děvče školou povinné, na ni ráda chodila do kina. Já osobně zastávám názor, že se jedná o naši nejhezčí pohádku, která kdy byla u nás natočena. Samozřejmě je mnoho dalších a hezkých, ale nejhezčí může být jen jedna. Od dětských let se mi vždy líbila její hlavní postava, princezna Lada. Její rusé vlasy, modré šaty, v nichž na začátku filmu zalévá květiny v zámecké zahradě a milý úsměv, tím vším si pokaždé získá diváka hned na počátku filmu.
A tak není divu, že když jsem v roce 2001 začal sbírat autogramy herců a dalších slavných osobností, došlo mi, že by nebylo špatné mít ve sbírce také princeznu Ladu, tedy její představitelku, herečku Marii Kyselkovou.  K uskutečnění mého cíle však bránila jedna maličkost. Získat na ni kontakt, aby bylo možné se na ni s prosbou obrátit. Léta plynula, já autogram stále neměl, až jednou! V jejím novinovém rozhovoru jsem se dočetl, že od konce 90. let 20. století pracuje jako vrátná na vysokoškolských kolejích v Praze na Strahově. A bylo rozhodnuto. Řekl jsem si: „Až pojedeš do Prahy, zkusíš ji najít. Vždyť víš kde!“ A tak před nejbližší cestou do Prahy jsem nastudoval na plánu Prahy, jak se dostat na Strahov. Den „D“ nastal 29. září 2005. Z případné návštěvy jsem neměl obavy, vždyť vzhledem ke své zálibě jsem během let  doma navštívil hvězdy prvorepublikového filmu – herce Jiřinu Steimarovou a JUDr. Viléma Prunera, známého především z role uhlazeného septimána Pošusty z komedie Cesta do hlubin Študákovy duše (1939) a v motolské léčebně další z těchto hvězd, herečku Zitu Kabátovou. A tak jsem směle vyrazil ku Praze. Po příjezdu, než se ztratím ve „víru velkoměsta“, abych vyřídil to, kvůli čemu jsem tam vlastně jel, jsem se vydal ke Strahovu. Kdo tam někdy byl, potvrdí mi, že  orientace tam není jednoduchá. Celé území sestává z  na chlup stejných domů a ve všech jsou  vysokoškolské koleje. Domy se lišily pouze svým označením – čísly a písmeny. Vstoupil jsem   hned do prvního a ona tam byla recepce. Ale v ní nějaká jiná ženština. Tak jsem se jí slušně zeptal, že hledám paní Kyselkovou, zda by mi neporadila. Ochotně mi sdělila, že je to její kolegyně, která slouží v jiném domě. Řekla mi i jeho číslo, ale že neví, zda je dnes v práci. Poděkoval jsem a vyrazil ke správnému domu. Poté, co jsem ho našel a vešel dovnitř, jsem nemohl věřit vlastním očím. Marie Kyselková seděla v recepci a ptala se mě koho hledám. Hned jsem ji řekl, že ji a co bych od ní potřeboval. Mile se  usmála pozvala mě k sobě, za skleněnou přepážku do recepce. Tam se mi ochotně podepsala a nechala se i vyfotografovat. Škoda jen, že v té chvíli nikdo jiný nešel kolem. Neměl  jsem komu totiž půjčit  fotoaparát, aby nás vyfotil spolu. Povyprávěl jsem jí, jak  se mi její  nejslavnější film líbí a že jsem velice rád, že jsem se  sní mohl setkat. Poté jsme se rozloučili a já spokojeně odcházel.
Po několika letech mi došlo, že je škoda, že nemám ve sbírce její podpis na fotografii z pohádky. Tak jsem nechal fotografii princezny zhotovit a poslal ji paní Kyselkové se zpáteční obálkou a průvodním dopisem do kolejí. Zhruba za 14 dní mi podepsaná fotografie došla zpět. Tak byla má sbírka opět  obohacena.
Jsem rád, že jsem herečku  Marii Kyselkovou mohl osobně poznat a setkat se s ní. Od pondělí 21. ledna 2019, kdy nás ve věku třiaosmdesáti let opustila si tohoto setkání vážím obzvláště.
                                                                                                                                    Martin Šebela