Někdo rozdává a přibývá mu stále,

kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek.  

Kniha Přísloví  11, 24

V lidské společnosti se vždy nacházejí lidé, pro které je samozřejmé dávat ve prospěch potřebných a celku. Myslet na společnost, ve které žijí a ve které budou vyrůstat jejich děti a vnoučata. Takto vyrostlo nejen Národní divadlo.

Například v knize  „Měl jsem štěstí na lidi“ vzpomíná letohradský farář Václav Vacek na své bratrance, kteří prodávali švestky a dopředu si je vážili do pytlíků. „Strýc jim přitom kladl na srdce: ‚Dáš do sáčku po kilu a do každého ještě čtyři švestky přidáš.‘ Takováhle setkání s velkodušnými lidmi člověka zasáhnou. Jsou velkorysí, svobodní, nespoutaní bohatstvím. I na venkově žijí aristokraté ducha.“ A na jiném místě vzpomíná, jak s tatínkem jeli na kolech po bouřce a všude se valila voda, která vymlela cestu. „Táta bez jediného slova slezl z kola, sundal motyku a začal srovnávat vymletá místa. Udělat něco pro obec pro něho bylo samozřejmé….“

Štědrost má svoje sestry a těmi jsou radost a spokojenost. Skoupost má také sestry a to závist a nespokojenost. Možná bychom tento proces mohli přirovnat k modernímu onemocnění aterosklerózy. Když organismus přijímá hodně potravy, aniž by vydával energii, pak se jeho cévy postupně zanášejí a organismu hrozí smrt.

Nedávno za mnou přišla jedna mladá maminka a přinesla velkou bonboniéru a říká: „Dejte to někomu, kdo to potřebuje.“  A když viděla moji nevyslovenou otázku, tak dodala:  „Máme doma malého syna a učíme ho, že kdo dostává, musí také dávat.“ Říkám si: „To je moudrá žena!“  

Je radost potkávat někoho, kdo to umí.

Miloš Kolovratník