Vzpomínka na Karla Šillera - V roce 2019 vlastně ještě vystavoval                    

Karel Šiller: MEMOÁRY, EPOCHY

(vernisáž v Kulturním centru 4. 3. 2019)
Fotografie Martin Šebela
Vernisáž 4. března byla přece jenom "českotřebovská", bylo dobře poznat, že se jedná o prezentaci prací Třebováka s velkým T, kterým Karel Šiller byl.  Bohužel se nedožil své pětasedmdesátky, kterou by oslavil za pár týdnů 18. května 2019. Můžeme si připomenout také 15 let od smutného 1. září 2009, kdy se život Karla Šillera uzavřel. 
Byl silnou osobností, vynikal v mnoha oborech a činnostech. Na výstavě  o tom všem a při vernisáži před pěti lety a hlavně o Karlovi promluvila PhDr. Ludmila Kesselgruberová. Výstava však byla ke škodě věci zaměřena především na černobílé období  Šillerovy fotografie. Můžeme jen obdivovat a domýšlet, co by fotil dnes a zda by stále zůstával u černobílého vidění světa. Karel pro Českou Třebovou a celý region, pro své přátele znamenal mnohem víc než co by fotograf a proto jsem v koutku duše čekal, že  se na té Karlově výstavě  výstavě setkám i s tím, že Karel byl všeumělec, reklamní grafik a především galerista, který dokázal k nám do Třebové do své galerie Ještě R přilákat  umělce z těch nevyšších pater akademie. (mm)

Českotřebovský fotograf a galerista Karel Šiller.

Řada z nás jej má dodnes v živé paměti.

Karla jsem velmi dobře znal od svých dětských let. Karel byl totiž naším příbuzným. Byl  bratrancem mého tatínka. Karlův otec byl bratrem mé babičky.  A tak  při tehdy obvyklých návštěvách příbuzných, kterých jsem se účastnil v doprovodu babičky, dědečka a rodičů, jsem se s Karlem setkával.   
Býval jsem  s ním rád v kontaktu ve chvíli, kdy jsem začal projevovat svůj zájem o fotografování. Sice fotografoval tatínek i dědeček, který byl profesionálním fotografem, proto jsem kouzlu této záliby propadl i já, ale Karel a jeho fotky, to bylo od začátku něco jiného. U nás doma jsme dělali fotografie většinou na papíry pohlednicového formátu,  pro Karla však byly typické zvětšeniny.
A hlavně míval také výstavy. A to bylo něco! Zajít na výstavu fotografií a vědět, že autorem je strýček, to mě, jako kluka školou povinného, docela lákalo. Občas jsem byl s tatínkem na návštěvě u Karla doma, v jeho tehdejším bytě u železniční trati pod Jelenicí. V bytě měl rozvěšeny své práce, různé umělecké snímky. Další  fotografie přinesl na stůl a ukazoval nám je. Fotil co se dalo. Třebovou, přírodu, okolní města, děti a rodinu, lidi na ulici. Zkrátka vše, co mu přišlo do cesty. Pamatuji si na krásný černobílý portrét jeho tatínka, strýce Honzy, jak jsme mu doma říkali, který nás doma zaujal. V roce 1986, když už jsem se zajímal o historii Třebové, mi tatínek u Karla objednal tři umělecké a signované fotografie z našeho města, českotřebovského kostelíčku, parku Javorka a cesty do Kozlova, které mi dal k Vánocům. Abych měl fotky od profesionála.
  Karel fotil také např. požár českotřebovského kravína  dne 16. srpna 1980.  Tyto jeho snímky byly tehdy zveřejněny v jednom z časopisů.  Karlovi se fotografování stalo životní zálibou. Stále se zdokonaloval, učil se nové techniky a  postupně získával  kolem sebe lidi, s nimiž se na řadě svých projektů podílel. V roce 1987 vyšla v nakladatelství Kruh v Hradci Králové obrazová  kniha Josefa Přibyla  nazvaná Ústeckoorlicko.  Do této knihy Karel  pořídil veškeré fotografie,  barevné i černobílé snímky. Pamatuji se, že na ty černobílé si tehdy od mého tatínka vypůjčil dědečkův starý měchový fotoaparát značky Zeiss  Ikon z roku  1940.  Karel chodil fotit také skupinové fotografie do zdejších tanečních nebo na maturitní plesy. Díky němu mám také několik památečních a pro mě  dnes cenných fotografií. Čtyři z nich jsou z roku 1986, kdy  jsem absolvoval v sále na internátě své první taneční.  V roce 1991 mi Karel zase v Národním domě, na maturitním plese gymnázia, udělal dva společné snímky s mojí tehdejší velkou láskou, teprve šestnáctiletou. Dne 27. listopadu 1989 byl  Karel tím, kdo nafotil dění na českotřebovském Starém náměstí, tzv.  Generální stávku. Zmíněné snímky  jsou dnes cenným dokumentem z tohoto období našich dějin.
Když se Karel začal focení věnovat intenzivněji, potřeboval ateliér. Pronajal si tedy místnost v neobývaném  rodinném  domku v Brázdově, pod Habeší, kterou vyžíval ke své práci. I tam jsem měl možnost jej navštívit. Později, to když již bydlel na Tyršově náměstí, jsme se potkávali na všech vernisážích výstav v jeho galerii. A ještě o něco později, když jsem jednou  přišel domů,  rodiče mi sdělili smutnou zprávu. Že před chvílí volala teta, jeho maminka, že Karel už není. Nemohl jsem tomu uvěřit. A tak dodnes, vždy, když zavítám na hřbitov, zapálit svíčku nebo položit věneček na rodinný hrob, vzpomenu si i na Karla, na jeho fotografie a společně  prožité chvíle.
Martin Šebela
Z archivu Martina Šebely
Karel Šiller znovu připomenut 24. ledna 2024. Zaslouží si to.