|
Cyklus povídek zachycující výřezy prostého života, života
jedné Pavly, obyčejné ženy v obyčejném světě, výřezy v ne zcela
tradičním formátu.
-
Blanka Kostřicová
-
 Blanka Kostřicová se narodila v
roce 1961 v Litomyšli, od druhého týdne věku žije v České Třebové. Po
maturitě na tamější železniční průmyslovce vystudovala FF UP v Olomouci
(obor čeština-angličtina), kde také později absolvovala postgraduální
studium české literatury. Pracovala v Ústavu pro jazyk český ČSAV
v Praze, poté jako středoškolská učitelka v České Třebové. Nyní je na
volné noze.
Literární recenze, kritiky a literárněvědné stati publikuje zejména
v časopisech Tvar, Souvislosti, Bohemica litteraria, Bohemica
Olomucensia; přispívala též do kulturní rubriky Lidových novin, do
Literárních novin, Hosta, A2, Proglasu, Listů…
Vydala šest knih beletristických – Třebovské povídky (TG Tisk
Lanškroun, 2007), Ledovcová turistika (Dauphin a Protis, 2007),
Lyžařské povídky (Periplum, 2009), Dole a nahoře (Dauphin,
2010), Kronika (Dauphin, 2012), Třebovský zápisník (Grantis,
2014) – a dvě odborné: Románový cyklus Jiřího Kratochvila (Periplum,
2008) a Sestupy a naděje Jana Balabána (Civipolis, 2013).
Přispěla též do sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem
Balabánem (Kalich, 2011).
-
-
Ukázka
-
ŠEST KRÁT DEVĚT
-
Třináctiletá Pavla vytahuje ze skleníku po prapratetě
svůj objev: půdními sazemi a prachem pokryté dva předválečné foťáky,
měchové aparáty Balda a Kodak; měly oba nějak porouchanou závěrku,
ale Pavle se to jaksi podařilo spravit, nakoupila filmy šest krát
devět a kontaktní papíry, k Vánocům dostala kopírovací rámeček,
možná poslední v republice, ve střední Evropě, ve vesmíru…
-
 Ve zhasnuté kuchyni vložit do rámečku papír, na něj
negativ, přicvaknout pružiny a rámeček přitisknout na hruď, a potom
honem k vypínači; ne, není třeba spěchat, ale Pavla je strašně
nedočkavá, tolik se těší a je zvědava na novou fotku (bude to noční
zimní ulice, Kodak má čas B i T – je možno nastavit dlouhou
expozici, postavit fotoaparát na okenní parapet… a teď…), a od
vypínače klusem pod žárovku lustru, teď teprve odklopit rámeček od
těla, podržet pod žárovkou a odhadnout expozici, a pak zase
přitisknout na hruď a běžet zhasnout, rozsvítit červené světlo
a honem do vývojky…
-
Všude kolem se rozprostírá rudá tma, ale Pavla se
soustředí na to nově vznikající, tmu nevnímá a nemyslí na ni, pro ni
tu svítí červené světýlko… a za čas se dočte ve fotografických
knihách, že lze použít i žluté, to je už teprve nádhera a jiná
práce, málem jak za světla denního, jehož úbytku se Pavla, když má
čerstvě vyvolaný film, skoro nemůže dočkat, tolik se těší, až
soumrak vytvoří z kuchyně temnou komoru… Ale ve žlutém světle už
pracuje s filmy šest krát šest a s kinofilmem, má už i zvětšovák.
A najednou, po desetiletích, se jí zasteskne po světě, který se mohl
vejít do formátu šest krát devět centimetrů, nebylo třeba nic
zvětšovat, jen kontaktní kopie vznikla, fotka, která měla kontakt se
světem, jejž zachytila.
-
S digitální fotkou můžeš dělat, co chceš, a svět se
do ní přece nevejde, ten přerostlý a zpitomělý svět, z něhož se
skutečný kontakt, kontakt se skutečností, čím dál víc ztrácí (anebo
je již ztracen dočista?), v němž kontakt znamená e-mailovou adresu
anebo číslo mobilního telefonu… A Pavla zatouží udělat z toho všeho
výřez, který by se vešel do formátu šest krát devět, chodí po světě
a hledá vhodné záběry… Tamhleta paní prodavačka ve sportovní vestě,
která právě vyšla před krámek s nápisy BATOHY – HRAČKY – ČASOPISY –
EROTICKÉ ZBOŽÍ, zhruba pětapadesátnice, „studentský“, jednoduch&
yacute; střih přirozeně prošedivělých vlasů, docela při těle,
soustředěně kouří, pohled upřený do věčnosti… no, byl by to pěkný
portrét, ale šest krát devět? Ne.
-
 Na šest krát devět patří rodinná fotka na zahradě
anebo u vánočního stromku rozsvíceného pravými svíčkami, sušení sena
a krmení králíků, včelín a ovocné stromy a zeleninové záhony, výstup
na Gerlachovský štít v plátěných teniskách a s teletem na zádech,
děti hrající kuličky a šplhající po klepadlech na koberce, přírodní
koupaliště pod lesem, sáňkování a bruslení na řece, sněhuláci
a sněhové pevnosti, prababička v šátku a kachlová kamna, procházky
vonícím lesem a bílení zdí ve sklepě, přírodním mýdlem vonící p&aacut
e;ra sto upající z prádelny a šňůry natažené mezi vysokými hrušněmi
na zahradě, mosazné kliky na dveřích a oknech a trámy na půdě,
skleník po prapratetě a sálajícími kamny útulně vyhřátý dům
v podzimní sychravině i zimním mrazu, patří sem knihy a obrazy,
texty a slova, dopisy a hovor, srozumění, přátelství a ze srdce
jdoucí objetí, patří sem i letmá setkání, pár slov, pár záblesků…
pár okamžiků, kdy máš pocit, že ano, že přece jen… nakonec i ta paní
ve fleecové vestě se sem asi vejde… patří sem celý Pavlin život –
žitý navzdory všem tmám –, který se vzpí rá ; modernímu zvětšování,
a tak Pavla chodí po tom světě, který se nevejde na billboard, ve
formátu šest krát devět…
-
Rudá tma už se dávno rozplynula, snad kdesi svítí
malé světýlko… je třeba stihnout toho ještě tolik… Ještě aspoň
chvíli nést ten rámeček na hrudi, ten možná poslední ve vesmíru… než
padne soumrak a vytvoří temnou komoru.
-
ŽELEZNÉ CESTY
-
Karabiny na novém ferratovém kompletu jdou otevřít velmi lehce, ty
nebudou rozdírat bříška prstů do krve jako ty staré, s nimiž Pavla
absolvovala všechny dosavadní horské výstupy typu via ferrata,
železná cesta… ten hybrid, kterým opovrhují a nemají ho rádi
horolezci… jenže ferraty umožňují přístup do lezeckých terénů i nelezcům
anebo jakýmsi pololezcům, odvážnějším anebo zdatnějším anebo
dobrodružněji založeným vysokohorským turistům, pro něž je tu
nataženo v obtížném terénu ocelové lano, vždy po pěti až sedmi
metrech ukotveno železným okem ve skále, a v exponovanějších místech
železný; kolík, kramle, skoba anebo dokonce kus žebříku…
-
Z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny,
tak začala válka na Itálii…
-
Rekruti za první války tahali po žebřících a lanech a kramlích
a skobách – po té budoucí turistické atrakci – nahoru plnou polní,
kanóny a munici, proviant a své životy, aby se mohli na hranici
monarchie a Itálie nechat o ně připravit…
Pavla dobře ví, že při náročném horském výstupu nesmí prožívat
historickou minulost. Je třeba po zen-buddhisticku soustředit mysl
a tělo a řeč do přítomného okamžiku, celou bytostí být při tom chytu
a stupu… tři pevné body, krok a pak teprve posunutí ruky, přenesení
váhy a druhý krok, přecvaknutí karabin na další úsek lana… Skála,
vzduch a zamrzlý dvacetimetrový kaskádovitý vodopád v chladné ranní
zářijové severní stěně Toffany di Rozes… ranní světlo Růžových hor,
jak se též Dolomitům přezdívá, suťová pole, tunely… Ach. Válečné
tunely. – Ne. Zenová přítomnost. Je třeba žít na špičk á ch jehel
přítomných okamžiků, praví jeden mystický filozof.
Rovinka, výdech.
Jenže někdy jsou to špičky bodáků. Nasazených na karabiny, jež sice
možná nerozdírají prsty…
-
Ten prstýnek, co mám na levý ruce,
odevzdejte prosím mojí Andulce.
Pozdravte ji nastokrát, že nespatřím ji vícekrát,
oči mně vypálil italský granát…
-
A zase nástup do ferraty. Namrzlé plotny vyžadují maximální
koncentraci; je třeba postavit se ke skále čelem, uchopit vodorovné
lano, odklonit tělo na délku napjatých paží a bokem se opatrně
posouvat po plotně, a pak po úzké římse pokryté ledem. Netrvá to
naštěstí dlouho. Pak ještě skalní komín a krásné dlouhé lezení ve
středně obtížné skále. Výhledy ze sedla úchvatné, v dálce dominantní
Antelao…
Vrchol, a potom nenáročný sestup takzvanou normálkou, širokou
horskou cestou.
|
Pavla myslí na vísky, jimiž projíždí při svých
cyklistických vyjížďkách. Snad v každé z nich je pomník padlým z první
světové války, nezřídka doplněný i připomínkou těch z druhé.
Velká pískovcová deska s nápisem HROBŮM V DÁLI a s vytesanými jmény
sedláků a chalupníků odvlečených od pluhu a zvířat a ženy a dětí
a maminky: Hondl František, č. 97; Stránský Jan, č. 46; Stránský
Josef, č. 81; Stránský Čeněk, č. 32; Kovář Vincenc, č. 58… dvaatřicet
padlých z této vsi, která i dnes má dvě stovky obyvatel… Z jedné
strany má k desce nakročeno dvouocasý lev, z druhé se na ni dívá
vyzáblý voják v rakouské uniformě, přilbici na hlavě a tornu na
zádech, shrbený únavou, bolestí, utrpením, smutkem a děsem, levačkou
přidržuje kvér s bodákem opřený o& nbsp;zem u levé nohy, smutně
a unaveně a s děsem čte jména padlých kamarádů… Trávník kolem
památníku je pečlivě posekán a oplocen, ta jména jsou ve vsi dosud
živá.
Kousek od památníku bydlí Pavlina známá (jiného jména); Pavla jede
pěšinkou kolem jejího stavení a Helena stojí na zápraží, kývá na
Pavlu, aby se stavila na čaj a kousek řeči, žehrá na moderní svět a –
„klukům chybí vojna! Nemaj žádnou zodpovědnost!“ Praví ta matka tří
dospívajících synů.
jeden oči spálený, druhej nohy zlámaný,
třetí prosí kamarády o doražení…
Když Pavla v osmdesátých letech minulého století studovala na
filozofické fakultě, museli všichni studenti-muži od druhého ročníku
strávit vždy jeden den v týdnu s takzvanou vojenskou katedrou – byla
to vojna se vším všudy, jen s trochu – anebo dost – větší buzerací
primitivů vůči těm zatraceným intelektuálům. To byla tehdy železná
nevyhnutelnost, jíž unikl jen málokdo s modrou knížkou…
Když byla Pavla ve druhém ročníku, objevili se v prváku dva mimořádně
inteligentní, citliví a fajn kluci, kteří se občas přidružili k jejich
druhácké debatní skupince u popelníků na odpočívadlech fakultního
schodiště. A za rok, najednou, tam chodil jen jeden z nich… David
neunesl vojenskou katedru, pustil si plyn, vysvětlil Pavle spolužák
Tonda, který měl, koneckonců, též namále… jako každý citlivý mladý muž
v té době. Nejen mladý a nejen muž. A, koneckonců, nejen tehdy. Via
ferrata osudu.
Na Monte Cristallo vede ferrata nová, už celá postavená právě pro
sportovně-turisticko-pololezecké účely.
Pavla se chápe ocelových lan… chyt a stup, tři pevné body, přenesení
váhy, přecvaknutí karabin… Prostor a vzduch, polední žár Růžových hor
zmírněný ochlazujícím vánkem, skála, v níž je jen málo umělých stupů
a vůbec žádné žebříky – tak, jak to má Pavla ráda, sbližovat se jen se
skálou… Výhledy, občas obláčky v dolomitském „azúru“, spočinutí
v přítomné chvíli… Vysokohorské štěstí.
Ty nové karabiny jsou fakt skvělé. Ani kapka krve.
DUŠE
K rybníku Rosnička sjíždí Pavla na kole polní cestou; po nádherných
pětadvaceti kilometrech smrkovým lesem výjezd do otevřené krajiny…
Stojí na břehu, pouze dva osamělí rybáři opodál, v tom dnešním
deštivém počasí, teď ale pršet přestalo a hladina je klidná; Pavla
postojí, setrvá – tak jako vždy. – Tlačí kolo po písečné plážičce zpět
na cestu, a vtom si všimne: přední je prázdné! Ten poslední ostrý
kámen na sjezdu… Prohrábne brašny – lepení, pumpička… montpáky chybí,
ví, zapomněla na ně, a bez nich to nesvede, nesundá hrubý plášť horsk&e
acute;ho kola z ráfku… A pětadvacet kilometrů na prázdném plášti?
Plášť nadranc, kostitřasová jízda a dobré tři hodiny, a tma je už tak
za dvě… Jeden z rybářů má o strom opřené stařičké kolo, Pavla to
zkouší…
„Né, takový věci já nevozim… A jak to máte daleko? Pětadvacet
kilometrů? Tak poďte, támhle k Jardoj… Esi nebude na pívu, von chodí
večír na pívo, teda spíš na rum…“ Vede ji k nedaleké chatové kolonii.
Pavla s rybářem zmizí za vysokým živým plotem, za ním teprve je plot
drátěný. Vidět sem není odnikud, překročili nejen ležící větve
připravené na zatápku, ale zjevně i jakousi hranici, tady jsou ve
světě vymezeném plotem živým i drátěným, na kousku trávníku
vyříznutého z katastru kolonie, nad vysokým živým plotem vyříznutý
obdélník nebe odpovídající obdélníku dole… Ticho – ne ticho stavení
stojícího o samotě, ale lhostejné ticho chatařského anebo panelákového
sousedství.
„Jardó, Jaroušííí,“ huláká rybář.
Chvíli to trvá. K brance přibíhá malý černý psík, zběsile štěká. Pak
teprve přichází trochu kulhavou, anebo možná od piva-rumu vratkou
chůzí malý osmahlý chlapík, tak šedesátník, tričko a maskáčové kalhoty
s rozepnutými knoflíky poklopce, pod tím vzorkované trenýrky.
„Pomůžeš tady pani? Potřebuje zalepit duši, píchla…“
„Jo, jo,“ přikyvuje chlapík a zahání psa a otevírá branku. Rybář mávne
na pozdrav.
Pavla vchází do toho zvláštního vyříznutého a trochu tísnivého světa;
tady se může stát cokoli, od téhle chvíle začíná příběh, o němž neví
předem nic, příběh, který nesouvisí s ničím předtím a ničím potom,
příběh vyříznutý z času a prostoru, obdélníček Pavlina života, jímž
vstoupila do života chatařova.
Chata je chatařsky úpravná, zděná, nejspíš trvale obývaná, trávník
pečlivě posečený, za chatou se až ke konci plotu táhnou zeleninové
záhony.
Chatař s Pavlou zastaví na dlážděné terase, rádio v chatě hlasitě
vyhrává. Kolo si Pavla vymontuje sama, chlapík ho bere do rukou
a zkoumá; Pavle se moc nezdá, že by to už někdy byl dělal… Plášť se mu
též nedaří sundat rukou, bere plochý klíč, ale nejdřív – poďte si dát
štamprli, poďte dál! Pavla odmítá, chlapík pracuje dál s klíčem:
„Hlavně neprorazit duši, ta je křehká!“
„Duše vydrží všechno,“ opáčí Pavla.
Uchechtne se, ten malý, snědý, kosmatý a trochu kulhající chlapík,
namísto síry páchnoucí kořalkou, jako by o výdrži duše věděl své…
Ale plášť sundá a počíná si najednou celkem zručně. Pavla to ocení
nahlas, chlapík se spokojeně usměje a stěžuje si, jak neroste
zelenina…
„To tím počasím, lijáky, kroupy,“ praví Pavla.
„Takový počasí – se řiká – jebej mě!“ Blýskne očima a zachechtne se.
Jeho smích se odrazí od Pavlina indiánsko-pokerového výrazu.
„Že sem tak sprostej – se vomlouvám – promiňte,“ couvá.
Pavla mu nevychází vstříc úsměvem, jen indiánsky pokývne hlavou. Jako
že ano, přijímá omluvu, válečná sekyra zůstává v zemi, ale situace je
vážná.
Chvíli mlčí. – Pavla zavadí pohledem o dva chátrající komíny na konci
terasy, chatař se toho chytí.
„Tady se udilo, grilovalo… spousta lidí tu byla… sud piva… teď už tři
roky ne,“ uzavře, zjevně nepřivyklý dlouhému hovoru.
Před třemi lety mi zemřela žena, čte Pavla v jeho plovoucích očích. Od
té doby už žádné makrely, ulovení kapři, kuřata, klobásky, pivo v sudu
a společnost a přisprostlé vtípky a řehot a přiopilý zpěv, kytara
a harmonika… Teď už jen kořalka a rum, psík a samota, rádio, televize
a zeleninové záhony… až na konec zahrady, až do konce dnů.
Dílo je hotovo, duše je připravena.
Pavla oceňuje i malý podomácku vyrobený kompresorek s motorkem
z ledničky, jímž duši nafukuje – je na něj zjevně hrdý. Pavla oceňuje
všechno.
Chlapík přináší štamprlata s láhví na terasu. Pavla znovu odmítá;
naleje si sám, nenutí.
„Měla bych pozvat já vás, ale nemám tu vůbec nic, ani korunu, jen čaj
v láhvi…“
Usmívá se a nalévá, přece jen, i druhou skleničku.
„Tak to vypijte taky a máte to jako ode mě!“
Směje se tomu jako podařenému vtipu a jde ji vyprovodit k brance.
Nesnažil se ji opít, znásilnit, oloupit
o goretexovou bundu, uškrtit. Možná by něco z toho aspoň zkusil, kdyby
mu byla vyšla vstříc. Takto jí pouze spravil kolo – dvacet minut se
hmoždil se zabahněným pláštěm, dal záplatu na duši. Neznámý neznámé.
V tom vyříznutém obdélníčku života. Jen tak. Pro lásku Boží. A popřál
šťastnou cestu.
Dobrého člověka najdeš na břehu rybníka Rosnička.
A vůbec na to nemusí vypadat.
A vůbec nemusí takový být.
A nahoře měří náš čas. |