3x Martinu Šebelovi                              

Hejtman Martin Netolický ohodnotil knihu slovy „Kniha je výsledkem obdivuhodné práce a nebojím se říci, že je unikátem“. Já bych dodal, že nejen obsahem, ale i neuvěřitelným rozsahem 617ti stran. A co víc, netroufnul si ji napsat profesionální historik!

 

Řeč je o publikaci Martina Šebely Česká Třebová a Velká válka 1914–1918, OFTIS Ústí nad Orlicí 2018, který na straně 605 cituje z Pamětní knihy obce Lhotky č. 19.) Bedřich Brokeš, zemřel v Maciginsku v Rusku. Patrně měl kronikář na mysli Mariinsk (tehdy i Marijinsk) a dovolil bych si k tomu stručný dodatek. 

Na stanici Ižmorské byl zabit jeden náš vojín a 2 raněni, na stanici Jaja byli zabiti 4 a 1 raněn.

(Pro orientaci - vzdálenost stanic od Mariinsku je asi 70 km, cca 300 km jihozápadně leží Novosibirsk)

 

Bedřich Brokeš se narodil 25. září 1883 ve Velké Řetové č. 9 (výměnek ke statku č. 10, v roce 1894 shořel; jeho děda pocházel z už zbořeného čp. 16, na fotografii níže za „továrnou“ ještě přes cestu proti Vrbické hospodě patrném). Oddán byl 16. listopadu 1914 v Jaroměři-Josefově se slečnou Emilií Novotnou, jeho rodiče už tehdy bydleli na Lhotce, kde byl otec dělníkem na dráze.

Jako vojín R-U 98. pěšího pluku byl zajat 7. července 1915 v Karpatech (Sokal v tehdejší Haliči?) a internován v Rusku. Do legií se přihlásil v Bogorodském (Bogorodskoye) a 24. září 1917 byl zařazen jako střelec do 8. pěšího pluku Slezského. Padl v noci z 22. na 23. června 1919 u stanice Jaja při nočním přepadu mostu partyzánským oddílem a pohřben byl v Mariinsku. Tam se 28. října 1919 konala velká přehlídka při příležitosti prvního výročí vzniku Československa, po níž byl odhalen pomník vojínům 8. pluku, kteří padli při ochraně Transsibiřské magistrály.

 

Kromě matričních zápisů a databáze VHA Praha jsem čerpal z knihy Františka Vláčila Slezský pluk. Stručná kronika 8. čs. střeleckého slezského pluku, Místek 1937, odhalení pomníku je zmíněno v článku Smrt podporučíka Pirkla, in: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí č. 1/2004.

Památník se prý do dnešních dnů nedochoval, takto možná vypadal.

 

V Mariinsku byly zbudovány celkem tři pomníky – na katolickém hřbitově padlým z prvních bojů na jaře 1918, který postavila 6. baterie, vedle něj padlým z května a začátku června 1918 a třetí na pravoslavném hřbitově padlým z roku 1919, postavil 8. pluk. Foto a text: VHÚ Praha

 

Druhý můj doplněk se týká publikace Parnická textilní továrna, kterou vydal OFTIS Ústí n. O. v roce 2010.

 

Historie „řetovské továrny“ se začala psát v roce 1907, kdy Friedrich Pollak, nový majitel továrny v Hylvátech (pamětníkům pak známá jako PERLA 06, zatím bez spojitosti s rovněž vídeňskou firmou Hermann Pollack na Parníku) koupil v Řetové chalupu čp. 135 s velkou zahradou směrem k potoku. V roce 1911 tu nechal postavit jednopatrovou budovu pro ruční tkalcovnu, kde se pracovalo ještě na ručních stavech a vyrábějící hedvábné ženské šátky, jejichž výroba v 1. sv. válce zanikla. Tady vzhledem k odlišným mzdám oproti Ústí vznikla v roce 1913 stávka, ale brzy skončila vyhověním požadavkům tkalců. Vedoucím (ředitelem) byl František Raus, tkalcovským mistrem Josef Janeček (Janáček?), kteří s rodinami v chalupě čp. 135 bydleli. Ta se skončením výroby zůstala neobývaná a neudržovaná a v roce 1945 byla zbourána.

 

Řetovská továrna na dobové fotografii, dole vlevo je střecha chalupy čp. 135 (ex: stolní kalendář Toulky historií České Třebové a okolí 2017)

 

Za německé okupace byl Pollakům jakožto Židům podnik v rámci arizace židovského majetku zabaven (Ernst Friedrich a Gisela Pollak zahynuli v září 1942 v Terezíně) a roku 1942 jej převzala se zpětnou platností od 1. ledna 1940 přádelna Spinnstoffwerke Arntz u. Co., jejímž většinovým podílníkem byl Friedrich Arntz.

Po osvobození byla výroba zahájena už koncem května 1945. Podle dekretu číslo 100/1945 Sb. z 27. 10. 1945 byl podnik znárodněn a včleněn do Spojených českých a moravských bavlnářských závodů, n.p., v Ústí nad Orlicí, známějších jako potomní UTEX.

Dnem 1. října 1948 byl hylvátský závod ze Spojených českých a moravských bavlnářských závodů převeden do kmenového jmění n.p. MONA v Ústí nad Orlicí. Tento podnik se zaměřením na módní výrobu byl založen k 1. lednu 1948 a bylo v něm devět menších hedvábnických závodů a jako desátý byl zmíněný hylvátský, který nakonec plnil funkci základního závodu. Začlenění do n.p. MONA však trvalo jen tři měsíce a 31. prosince 1948 se celý podnik likvidoval, i když ještě v průběhu let 1949 a 1950 ředitelství n.p. UTEX řešilo některé právní otázky a závazky bývalého národního podniku MONA a jeho závodů.

Dnem 1. ledna 1949 tak přešla hedvábnická tkalcovna v Hylvátech zpět do n.p. UTEX a hedvábnická výroba přeměněna na bavlnářskou. Stalo se tak ke škodě zaměstnanců, neboť podle kolektivní smlouvy byly mzdy ve tkalcovnách hedvábí o 15 procent vyšší oproti pracujícím v bavlnářských závodech.

Z neznámých důvodů došlo v dubnu 1950 k obnovení vlastnického práva pro firmu Arntz (10. 5. 1950 píše fa UTEX, že vlastníkem továrny v Řetové je původní fa ARNTZ & Co.). Po vleklých jednáních (v červnu 1951 se o objekt zajímala např. neznámá firma TEXTILIA z Ústí n. O.), kdy byla navrhována i demolice na stavební materiál, připadl objekt jako konfiskát čsl. státu - MNV v Řetové (z rozhodnutí KNV v Pardubicích 12. května 1952) a od něho vynětím z operativní správy (MNV nemá možnosti řádného využití ani nedisponuje finančními prostředky na okamžitou adaptaci) předán ministerstvu lehkého průmyslu v Praze, jež ho dnem 1. října 1952 zařadilo (v účetní zůstatkové ceně 100.000 Kčs, nikoliv vyplacené) do n.p. PERLA Česká Třebová (o pronájem se zajímala již v březnu 1952), která zajistí opravu budovy a bude ji užívat jako skladiště (budovu nově zastřešila, zasklila okna, u vchodu postavila rampu a nový most přes potok). Pak (1964) továrna sloužila JZD Řetová rovněž jako skladiště, aby nakonec skončila v soukromém vlastnictví, ale to už je jiná kapitola.

Kromě kroniky obce Řetová jsem zde čerpal Z dějin textilu – Studie a materiály, sv. 6 (Sborník příspěvků k dějinám textilní a oděvní výroby v ČSSR), VÚB Ústí nad Orlicí 1984 a s díky za umožnění SOkA Ústí nad Orlicí, fond MNV Řetová, fascikl Konfiskace budovy čp. 161.

 ----------------------------------------------------------

Samozřejmě není v silách jednotlivce obsáhnout zvolené téma beze zbytku, ale další doplněk (a byl bych nerad, aby je někdo chápal jako výhrady či znevažování) už nemám. Místo něho bych si dovolil do třetice popřát panu Šebelovi neutuchající invenci v jeho badatelské činnosti s vyznáním, že jeho práce si vždy rád přečtu. Regionální ocenění za literaturu faktu, které v Letohradě udílí Správa odkazu Egona Ervína Kische a Klub autorů literatury faktu je (zatím 3x) ve správných rukou.

Miloslav Renčín, Řetová