Voják, který četl bibli |
Okupace Ani hraniční oddělení od sudet nezůstalo trvalé. Jednoho dne na městských úřadech začali němečtí úředníci. uplatňovat německé právo. Ve škole nám dětem hromadně měřili lebky pro ověřování arijské rasové příslušnosti. Začali jsme mít každý den povinnou vyučovací hodinu němčiny. Dodnes lituji, že jsem toho nevyužil ke svému prospěchu a místo toho jsem považoval za svoji vlasteneckou povinnost výuku němčiny bojkotovat. Tuto zkušenost jsem zhodnotil později, když jsem svým dětem doporučoval, aby stejně povinnou ruštinu ke svému prospěchu nebojkotovaly. Tato znalost jim může být v životě užitečná.
Přídělové zásobování Na radnici začali vydávat lístky na potraviny a body na šaty. Pro představu si dodnes pamatuji, že jsme měli právo na jednu osminku litru odstředěného mléka na osobu a den. Tatínek jezdíval na kole každou neděli do okolních vesnic ke známým sedlákům, aby za nedostatkové výrobky ze své dílny od nich dostával maso, mouku, máslo, mák, ovoce. Protože oba rodiče pocházeli z vesnice, pronajali si louku na seno, aby uživili dvě kozy na mléko a kůzlata na maso. S kůzlaty byla nejen práce, ale také zábava, jakou by mi dnešní děti mohly závidět. -- Nikdy už jsem nejedl tak dobrý chléb, jaký v té době pekla maminka. Výměnný obchod s vesnicemi byl samozřejmě zakázán a pronásledován. Kdo se vraceli z vesnic vlakem, věděli, že kontrola bude na nádraží. Lidsky solidární přednosta stanice vlak před vjezdem do města na dálku semaforem na minutu zastavil a vlastníci na černo koupených potravin věděli, že mají pro svou bezpečnost vystoupit mimo stanici. – Tyto kontroly byly příčinou nezapomenutelné tragedie. Do města vedla lesem přes kopce silnice, která v krátkém úseku měla téměř čtyřicetistupňový sklon. A právě na tomto místě policie nejúspěšněji chytala provinilce. Studentka, dcera starých rodičů, na kole vezla z vesnice hrudku másla. Chtěla kolem kontroly rychle projet. To se jí podařilo, ale dostala se na svah silnice, nedokázala v zatáčce zabrzdit, přelétla do lesa a zlomila si vaz. Byl to smutek pro celé město. Ani tato oběť války by neměla být zapomenuta
Zmizelí sousedé Kolorit města doplňovalo několik společensky nezařaditelných osůbek. Do třídy se mnou chodil syn zámožného čalouníka, jmenoval se Hartman. Ten si jako dítě otcovým šídlem při hře propíchnul oko, osleplo. Vedlejším následkem zranění bylo mentální zaostávání. Vzbuzoval pozornost a šikanu od nás – dětí. -- Nebo starý Duspiva. V létě – zimě přespával na holé slámě v otevřeném přístřešku u vyhřívané zdi městského pivovaru. Živil se dopíjením a dojídáním zbytků po hostech v hospodách a sběrem lahví a prodejných odpadů. Protože byl trvale opilý, býval terčem pokřikování nás dětí ; bavilo nás, jak nám umí nadávat. Protože nikdy nikoho nechytil, nikomu neubližoval. - Anebo mladý Kamínek, Dospělý ale nesvéprávný nejmladší syn matky, o níž bylo známo, že porodila 27 dětí. Žil u rodičů. - A dva tři podobní z okolních vesnic. Všichni tito lidé najednou z našeho okolí a života zmizeli – údajně za lepším osudem, aby se jim v Říši dostalo lepšího odborného ošetření. Teprve Norimberský proces nám objasnil, co to znamenalo. Do města vtrhly žluté hvězdy. Naši spoluobčané, kteří mezi námi dlouhá léta v občanské symbioze žili, najednou museli začít nosit na šatech žlutou hvězdu. Doktor Ajnštajn, hluchý jak poleno. Pacienti na něj museli křičet, aby je slyšel. Nikdy neměl nouzi o pacienty, hlavně proto, že léčil i takové, co měli hluboko do kapsy. To byla i naše rodina. Protože si nemoc nevybírá, dostal tatínek těžký zánět středního ucha právě v době světové hospodářské recese, kdy byla rodina ekonomicky na dně, tatínek nezaměstnaný Tehdy se takový zánět léčil jen operací. Pan doktor operaci tatínkovi zajistil v Brně v chudinské nemocnici u Svaté Anny. Měl pochopení, že mu tatínek za ošetření zaplatí, až na to bude mít. Chodili jsme k němu i když už nosil žlutou hvězdu a bylo to zakázané. Z něčeho přece musel žít.. Starý pán Grünwald. Vysoká štíhlá postava, šedovlasý s bradkou. Židé museli všechno lepší ošacení odevzdat, takže si ho pamatuji v ošumělém plášti. Když už nesměl veřejně nakupovat, přicházel po setmění za mými rodiči protože věděl, že u nás bez ponižování a šmelení získá, co potřebuje.- Moje poslední vzpomínka : Byl už oznámen den nuceného odstěhování židů.-- Tatínek, původně švec, byl znám výrobou neroztrhatelných podrážek z pneumatik. Pan Grünwald požádal tatínka, aby mu podrazil boty na cestu. Když si pro ně opět po setmění přišel., tatínek odmítnul nechat si za tu práci zaplatit, protože věděl o jejich cestě do neznáma. Pan Grünwald se zase hanbil nevyrovnat se a tak se snažil alespoň mě vnutit dvacetikorunu. Mé zdráhání překonal vyjádřením první talmudské moudrosti, se kterou jsem se v životě setkal. Řekl mi : „Hloupý kdo dává a ještě hloupější, kdo nebere.“ Víckrát jsem ho už neuviděl. Členem naší klukovské party byl i Jirka Popper, o jeden či dva roky mladší, než já. Měl starší sestru Evu, dospělou slečnu, k níž jsme my kluci vzhlíželi se zvědavostí, dychtivostí a respektem, zatímco ona nás kluky svrchovaně přehlížela. Otec byl úředníkem pojišťovny, matka v domácnosti. Byla to kultivovaná rodina. - Jednoho dne přišel Jirka do naší klukovské party a něco se změnilo. Měl na šatech žlutou hvězdu. Bylo na něm vidět, že je plný úzkosti a rozpaků jestli ho nevyloučíme. Tvářili jsme se, že nic nevidíme a hráli si jako vždycky, ale opatrně, aby nás nikdo neviděl. Když jsme potkávali Evu, byla bledá, jakoby ztracená, - choulila se do sebe, jak se hanbila za své označení. Jednoho dne z našeho života všichni zmizeli. Jejich vilku zakrátko zarizoval jakýsi akademický malíř. Jaký byl jejich osud jsme se dověděli až po válce. V té době jsem netušil, že někdy o čtyřicet let později budu mít v rukou církevní časopis ADVENT s reportáží o tom, jaký byl osud mých souvěrců židovského původu v té době. Zatímco jiné církve vydávaly židům doklady o tom, že už dávno se stali členy jejich církví, tedy křesťany, aby byl učiněn alespoň pokus uchránit je před německými rasovými zákony, církev, do níž jsem právě vstupoval, oznámila všem svým členům, o nichž bylo známo, že mají židovský původ, že jejich členství v církvi se ve smyslu říšských rasových zákonů ruší a jejich účast na bohoslužbách je nežádoucí. Dokonce byla zveřejněna fotografie dveří jedné modlitebny s nápisem JUDEN VERBOTEN – ŽIDŮM VSTUP ZAKÁZÁN. Mysleli si, že si nikdo nevšimne, že tím zakázali vstoupit i židovi Ježíšovi. Tak vstřícná k nacismu nebyla žádná jiná církev. Reportáž o těchto událostech byla přeložena z německého církevního časopisu. Nebýt té okolnosti,. že reportáž vyšla nejdříve v němčině jako dílo německého autora, stejné dílo českého autora by si ADVENT netroufnul uveřejnit. Když nastala okupace, doputovala do našeho města se svou maringotkou romská rodina, rodiče se dvěma dospělými dcerami a dalšími dětmi. Usadili se s maringotkou za městem v lese v opuštěném lomu. Dospělí začali v místě pracovat a děti chodit do školy. Byli oblíbení. I ti byli donuceni podrobit se novému pořádku, - také jednoho dne zmizeli.
Moje zážitky z doby války Kdejaká volná plocha na veřejnosti byla využita k umístění nápadných propagandistických transparentů, mezi nimiž se nejčastěji vyskytoval dvojjazyčný slogan „ DEUTSCHLAND SIEGT AUF ALLEN FRONTEN FüR EUROPA“, a pod tím totéž česky „NĚMECKO VÍTĚZÍ NA VŠECH FRONTÁCH ZA EVROPU“, aby tím způsobem dávali občanům na vědomí, za co jsou povinni němcům prokazovat vděčnost. Měl jsem mladšího kamaráda - Jendu Morkese - z domku v našem sousedství. Ten u nich na půdě náhodou objevil po dědečkovi prastarou bambitku s dřevěnou pažbou, ucpanou a zrezivělou hlavní a ulomeným kohoutkem. Ta mne svým realistickým vzhledem tak okouzlila, že jsem byl žádostiv ji vlastnit. Výměnou za jakési klukovské důležitosti jsem ji získal. .Vlastnění mi dlouho nevydrželo. Nejspíš nějaký závistivý kamarád to zažaloval ve škole a tak mne jednoho dne školní rozhlas vyzval k návštěvě ředitelny. V ředitelně byl pouze sám ředitel Slezák. Všimnul jsem si, jak je bledý a vyděšený, když se mě začal vyptávat na tu „zbraň“. Musel jsem ji řediteli okamžitě přinést a už nikdy jsem ji neuviděl. V té době bylo totiž všeobecně známo, že vlastnění funkční zbraně může znamenat odsouzení k trestu smrti. V partě teenagerů jsem měl pověst odborníka na chytání ryb do ruky. Sahal jsem do děr pod kořeny stromů na březích potoků a rybníků a odtud opatrně vytahoval na vzduch pstruhy, líny, okouny – i raky. Někdy jsme si je opekli po indiánsku na ohýnku, ale většinou je kamarádi odnášeli šťastně domů maminkám. Jednou jsem takhle sahal pod kořeny stromů u velkého temného rybníka v lese. Najednou jsem odtud vytáhnul jakousi kovovou součástku. Při druhém sáhnutí jsem vytáhnul další kus a najednou jsme uviděli, že ty dva kusy můžeme spojit dohromady a je z toho funkční vzduchovka s uříznutou pažbou. Někdo se toho chtěl takhle zbavit. Na další pokus jsem vytáhnul podivný plechový lívanec s jakýmisi kovovými úchytkami, a nakonec ještě kovový váleček velikosti mužské pěsti s páčkou na boku, zaplombovanou olověnou plombou. Odnesli jsme to ukázat starším a zkušenějším kamarádům a ti nás poučili. Vzduchovka je prostě vzduchovka, ten lívanec je výstražná výbušná železniční kapsle na koleje a to poslední je ruční granát. Ještě že jsme ho neodplombovali. Všechno si kamarádi vzali a granát prý nechali někde v lomu vybuchnout. Moc jsme tomu nevěřili.
GESTAPO Jednoho dne byla na cestě v kopcích nad městem nalezena mrtvola zavražděného mladíka. Vyšetřování se okamžitě ujalo GESTAPO a začalo velké zatýkání. Mezi zatčenými bylo i několik mých starších, 16 – 18 letých kamarádů. Gestapo svými metodami brzy zjistilo, že se pokoušeli vytvořit odbojovou skupinu a do svého tajemství omylem zasvětili i jakéhosi pologramotného vesničana. Když si uvědomili, že by je pro svou nechápavost a žvanivost mohl prozradit, usoudili, že je nutné ho trvale umlčet. Když to provedli, posloužilo to gestapu jako klíč k odkrytí celé skupiny. Padaly rozsudky smrti. Byl jsem v té době ještě školák. Zatčeni byli moji kamarádi, už učňové, o dva roky starší. Slávek Jandera, šestnáctiletý, syn železničářského kovozemědělce a stejně starý Jirka Rudolf, syn hostinského, a sedmnáctiletý Jarek Jandera, trochu zaostalý, - to mu u soudu zachránilo život . Když jsme se s Jarkem po válce znovu setkali, poprvé v životě jsem uslyšel jméno Buchenwald, kde trávil svůj trest. Vrátil se odtud jako cynik a hedonik. Vyprávěl nám, jaké byly jeho zážitky v koncentráku. Dověděli jsme se od něho o koncentráčnickém zařízení, jehož popis jsem v žádné publikaci o koncentračních táborech nenalezl. Němci dbali na sexuální pohodu svých podřízených. Stejně jako když Wehrmacht organizoval pro bojové jednotky vojenské bordely, podobná zařízení byla zřizována i v koncentrácích. Jejich účelem však nebyla pohoda vězňů,. ale jejich další vyčerpání. Zřídili v koncentráku barák, na němž byly umístěny ženy jako prostitutky. Nedostávaly žádné příděly potravin. Mohly přežít jen z toho, co dostaly za svoji „službu“ od vězňů. Věznitelé věděli, že mnozí vězňové si opravdu utrhnou ze svého vlastního jídla, aby si jím u prostitutky její službu zaplatili. Vše bylo vypočítáno na fysické vyčerpávání a likvidaci vězňů. Tam se nechával můj kamarád v době své puberty za krajíček chleba zasvěcovat do tajů takto koupeného sexu. Tato forma prožíváni intimity se mu stala zvykem. Jeho pokoušení, že mne z kamarádství seznámí se snadno dostupnými místními slečnami a jejich společností, jsem raději odolal. Od něho jsme se dověděli, že jeho bratr a kamarád, Slávek a Jirka, teenageři, o pouhé dva roky starší než já byli v berlínském vězení Plőtzensee gilotinováni. - Uvězněn byl také ode mne pouze o rok starší kamarád Radomír Drobný, tomu však při výsleších nic nedokázali a byl po půl roce vyšetřování z gestapáckého vězení propuštěn. Později se stal známým kazatelem mé církve.
Tatínek byl majitelem dílny na opravy pneumatik. Pracoval tam sám. Ještě během války jsem ukončil školu a rozhodoval se, co dál. Oba rodiče se domluvili a pokoušeli se mne přesvědčit, že kdybych jen trochu chtěl, umožní mi navštěvovat gymnasium. Poslední školní výsledky jsem neměl nejhorší. Tehdy jsem tento jejich návrh z hlouposti tvrdohlavě odmítnul. Nechtěl jsem se už učit. Teprve o tři čtyři roky později jsem pochopil, co znamená vzdělání, a začal nešťastným prostým rodičům vyčítat, že mne měli třeba zkopat, aby mne donutili ke studiu. Nedostatek formálního vzdělání byl pro mne na dlouhou dobu zdrojem pocitů společenské méněcennosti. Toho jsem se zbavil teprve během života, když jsem pochopil, že vlastním přičiněním jsem získal vědomosti, jimiž se vyrovnám každému vysokoškolákovi. Zaměstnání u tatínka bylo pro nás v době války výhodné. Dílna na opravu pneumatik byla považována za důležitou pro válku, takže jsem s bratrem nemusel odejít z domova na kopání zákopů a stavění protitankových zátarasů, jako většina mých kamarádů. Opravovali jsme však pouze velmi vzácné pláště na jízdní kola, na nichž obyvatelé města jezdili po vesnicích utajeně kupovat od sedláků nedostatkové potraviny. Tehdejší kolaborantský ministr Moravec byl iniciátorem vzniku organizace, která se jmenovala „Kuratorium pro výchovu mládeže“. Tato organizace měla podle vzoru Hitlerjugend vychovávat českou mládež k použití pro nacistické cíle. Také jsem se musel dostavovat pod vyhrožováním trestem na městské fotbalové hřiště a tam s chlapci z celého města podle povelů okresního vedoucího Kuratoria posilovat svou tělesnou zdatnost. Tento vedoucí byl do své role organizátora mládeže zasvěcen na výcvikovém táboře Hitlerjugend a byl pro svou práci velice zapálený. Jinak by mu ji nesvěřili. Kdo se vedoucímu znelíbil, mohl dostat za trest : nekonečný počet kliků či dřepů, nebo udržet na předpažených rukou rákosku, vše až do tělesného vyčerpání. Dostat od vedoucího kamenem do hlavy nebylo nic neobvyklého. Po skončení války nový režim jeho zkušenosti s organizováním mládeže náležitě využil. Stal se úspěšným okresním vedoucím Svazu mládeže.
Heidrichiáda Obecní rozhlas vyzval všechny občany města, aby se dostavili na radnici k pokusu o identifikaci ofotografovaných věcí, které údajně zanechali na místě atentátníci na Heidricha, Kdo by se zdráhal bez důvodu dostavit, bude podezřelý ze souhlasu s atentátem a proto potrestán smrtí. Tak jsem i já uviděl fotografie kola, aktovky a zbraně, použité při atentátu. Vedle fotografií seděli úředníci gestapa a ostře pozorovali, jestli na někom z přihlížejících neodhalí projev sympatie či soucitu s atentátníky. Museli jsme si dávat pozor projít kolem s kamennou tváří. Každý den byly vylepovány nové a nové plakáty se jmény mužů a žen, našich spoluobčanů, popravených za schvalování atentátu. Nezapomněli nás také informovat o potrestání Lidic a Ležáků. Začala heidrichiáda. Byl vyhlášen přísný zákaz poslechu zahraničního rozhlasu na krátkých vlnách. Zařízení na poslech krátkých vln bylo z přijímačů úředně odstraňováno. Na každém radiovém přístroji byla nálepka s upozorněním, že za poslech zahraničního rozhlasu je trest smrti. Ale čeští radioamatéři vymysleli jednoduché cívky „čerčilky“ které po zapojení do přijímače umožnily poslech krátkých vln. Tatínek také takovou získal. Takže v noci v důkladně zatemněné místnosti, aby ani paprsek neuniknul ven, jsme seděli u naší dvoulampovky a s našpicovanýma ušima naslouchali co „Volá Londýn“ či „Hovoří Moskva“. Jedině tak jsme se dověděli o porážce Němců u Stalingradu a vylodění spojenců ve Francii.
Válečné letectvo Nad městem jen jednou přeletělo německé tehdy největší letadlo na světě, jímž se němci chlubili - „Herkules“. Šouralo se pomaličku po obloze a bylo jasné, že pro válku toho pro svoji pomalost moc neudělá. Ale slýchali jsme také hrozivý hukot letadel, bombardovacích svazů, které létaly tak vysoko, že nebyly k zahlédnutí. Někdy se odtud snesly staniolové proužky, které letadla vypouštěla jako maskování před radary. Jednou v noci, při přeletu takového svazu celé město vzrušil obrovský výbuch v blízkosti města. Druhý den jsme se chodili podívat do lesa na místo, kam letadlo odhodilo bombu. Nad pětimetrovým kráterem jsme si představovali, jak by asi dopadnul dům po takovém zásahu. Lidé, kteří přicházeli do města přes okolní kopce vyprávěli, že z vrcholků zaslechli z dálky temné dunění, - až k nám bylo slyšet bombardování Drážďan. Bombardování Pardubic už slyšeli ve městě všichni. Moje manželka – obyvatelka Pardubic - mi vyprávěla, že ležela při náletu s rodiči v lese, když do zahrádky u jejich domku spadla bomba.
Fronta se blíží Začala se blížit válečná fronta od východu. Šeptandou jsme se dovídali, že po železnici jezdí nákladní vlaky otevřených vagonů plných lidí. To se vyklízely koncentráky před frontou. Vesničané podél trati nacházeli mrtvoly zubožených lidí vyhozených z vlaků a pohřbívali je bezejmenné na vlastních hřbitovech. Obyvatelé města chodívali na most přetínající železnici a pokoušeli se do projíždějících otevřených vagonů házet kusy chleba. Ubožákům ve vlacích to asi moc nepomohlo. Na železniční stanici občas zastavovaly vlaky plné německých vojáků. Místní civilisti s nimi navazovali výměnné obchody za jejich válečnou kořist. Třebas za kus chleba jinak vzácné boty. Manžel naší známé tak přišel o život. Voják ho při pokusu o jakési smlouvání nad botami při výměně jednoduše zastřelil a i s botami odjel. Čestné zaznamenání si zaslouží i opačný můj zážitek. Jako učeň jsem jednou týdně jezdíval vlakem do učňovské školy v Pardubicích. Vlaků jezdilo málo, byly přecpané, nevytopené, s rozbitými okny. Na dnes už neviděné dřevěné lavici pro čtyři nás sedávalo pět šest. Jednou jsem se dostal do kupé, kde v rohu seděl německý voják vyzbrojený puškou, bylo zřejmé že sám cestoval z daleka - z fronty. Najednou beze slova vstal, vstoupil mezi stojící v uličce, popadl tam stojící starou ženu – babku a dotlačil ji, aby si sedla na jeho místo a sám zůstal stát v uličce. Jako nadčlověk si staré ženy přece vůbec nemusel všímat. - Na tento zážitek jsem si vzpomínal vždycky, kdykoliv jsem později pozoroval arogantní chování důstojníků t.zv Lidové armády na veřejnosti. Tento můj ojedinělý zážitek není pokusem omlouvat nacistické zločiny. Fronta se blížila. Vzdálené dunění děl bylo už slyšet i u nás Jednoho dne vstoupil do města dlouhý had zubožených a hladových mužů, válečných zajatců. Šli v několikastupu středem ulice a vedle nich po obou stranách je provázeli vojáci s puškami s nasazenými bodly v pohotovosti připravenými k výstřelu. Pozorovatelů na chodnících si příliš nevšímali. Nedalo se pochybovat o tom, že ti ubožáci několik dní nejedli. Soucitní přihlížející se pokoušeli házet jim do kolony kusy chleba. Nikdo jim v tom nebránil, kdo měl štěstí a chytil kus chleba v letu, měl vyhráno, ale běda, když se někdo pokusil pro skývu chleba v blátě sehnout. Než se zdvihnul, přistála mu na hlavě taková rána pažbou, že jen kamarádi, kteří ho chytili pod pažemi mu nedovolili padnout. Děsivé defilé zajatců trvalo asi dva dny.
Moje účast na válce Jednou se také stalo, že do naší dílny přišel německý voják a přinesl si k opravě automobilovou vzdušnici. Zatímco čekal, až mu ji opravím, nadával před námi německy na prohranou válku. Věděli jsme o tom, že vojáci dostávají přídělem chléb s příměsí dřevěných pilin --. Maminka ten den náhodou pekla makové buchty. (Za to mohl být trest smrti, mák byl přísně obhospodařovaná válečná surovina). Když jsme viděli, jak je zubožený, napadlo nás dvě ještě teplé buchty mu darovat. Bylo pro nás neuvěřitelné vidět, jak se na ně vrhnul jako hladové zvíře, a po celou dobu, než odešel jsme od něho slyšeli : Hitler kaput, Hitler kaput... Když naší ulicí odcházely poslední neuspořádané útvary německé armády, vyhrával jim k tomu vesele městský rozhlas. Stál jsem ve dveřích našeho domku a pozoroval. Najednou ke mě přistoupil z kolony mladičký vojáček a požádal mne, abych mu řekl, jestli to co hraje veřejný rozhlas je Internacionála. Vykulil jsem na něho oči a nic mu neřekl. Vůbec jsem v té době ještě nevěděl, co to Internacionála je. Jak se blížil konec války také přes Českou Třebovou prchalo v zoufalém a neorganizovaném zmatku německé vojsko promísené vyděšenými civilisty.. Pár koňských povozů, ale hlavně všechno, co mělo motor, mířilo na západ. Nákladní i osobní auta,. pásové motocykly, motorizované protiletecké kulomety a děla, tanky, silnice jich byly plné. Pokud byl v nádržích pohon, tak se jelo, když nádrž vyschla, konec, dál se šlo pěšky. Zbavovali se všeho, co jim v úprku překáželo. Takže příkopy podél silnic byly plné opuštěné válečné techniky. Kolem silnic a cest se povalovaly pušky, pistole, samopaly, kulomety, děla - s hromadami příslušné munice. Do těchto událostí zapadá malá osobní meziepisoda. Jak jsem pobíhal po lese kolem silnice, abych z povzdálí pozoroval úprk vojsk, všimnul jsem si, že než nastalo ticho po posledních uprchlících, po silnici projížděli vojenští spojaři a podél silnice do příkopu natahovali silný elektrický kabel. To bylo zvláštní, jaký smysl mohlo mít kladení kabelu, když za nimi už žádné bojové jednotky nebyly ? O tom jsem tehdy neuvažoval. Když se proud uprchlíků vytratil, zanechali po sobě napjaté ticho před bouří. Mohl jsem se jít na kabel opatrně podívat zblízka a napadlo mne, že ten kabel by se dal použít na něco v tatínkově dílně. Řezat elektrický kabel nožem by asi nebylo bezpečné, ale doma jsem měl napodobeninu indiánského tomahawku s dlouhou dřevěnou rukojetí. Pro ten jsem si domů zaběhnul, a vrátil se do lesa na místo, kde nikdo nebude vidět, jak sekám kabel. První zásek se podařil. Odběhnul jsem asi o třicet metrů dál a znovu seknul. Popadnul jsem konec useknutého kabelu a odtáhnul ho daleko do lesa. Teprve druhý den jsem se k němu vrátil a svinul ho a zahrabal do země. V tatínkově dílně opravdu dlouho užitečně sloužil. - Česká Třebová je důležitý železniční uzel. Teprve později jsme se dověděli, že celé nádraží bylo podminované, aby je němci podle svého zvyku na úprku mohli vyhodit do vzduchu. Nedošlo k tomu, město bylo ušetřeno této pohromy. Občas mne napadá, jestli jsem to nebyl já, kdo té pohromě zabránil tím, že jsem němcům včas useknul kus elektrického kabelu, který k ničemu jinému než k elektrickému impulzu rozbuškám ani sloužit nemohl. Pochybuji, že by se nad městem na poslední chvíli slitovali, to neměli ve zvyku. Jestli záchrana nádraží byla bezděky moje zásluha se už nikdy nedozvím. Po odchodu německé armády bylo několik hodin ticho jakoby před bouří. Pak jsme uviděli, před kým ta nepřemožitelná německá armáda tak zděšeně prchala. Jako první dorazilo do města několik bryček tažených koňmi a obsazených po zuby ozbrojenými špinavými vojáky různého věku. Vojenská technika veškerá žádná. Brzy se však rozneslo, že si musíme dávat pozor na jejich výzvu „davaj časy“; a dívky se nemají nechávat zvát k jízdě na korbu auta plnou vojáků. Už jim nepomohlo, že násilník byl po usvědčení obyčejně svým velitelem bez skrupulí zastřelen a připočítán k padlým obětem války. Stejně byl pohřben jako hrdina Pro naši vícečlennou v partu výrostků - mě bylo už 17 a bratrovi 15 let - to bylo eldorádo. Měl jsem doma bedničku s černým prachem, který jsem nashromáždil tím, že jsem z nábojnic vytahoval kleštěmi kulku a prach vysypával. (Pěkná pitomost, že.) Dělal jsem s ním potom různé výbušné pokusy a začal jsem se o sobě domnívat, že jsem na výbuchy expert.. Před dospělými se nám dařilo tyto naše avantýry utajovat až do doby, kdy se stalo, co se muselo stát - neštěstí.
Setkání se smrtí Můj následující zážitek si nezaslouží být zapomenut. Našel jsem v lese kus ocelové roury nacpaný jakousi růžovou hmotou - nejspíš výbušninou donaritem. Myslel jsem si, že se mi s tím budou dařit ještě lepší výbušné pokusy než se mi dařily s černým prachem. Odnesl jsem to domů a na sousedově zahradě jsem se to pokoušel zapálit. Dále si už nic nepamatuji. Následující události si vybavuji jen pracným shromažďováním vlastních i cizích vzpomínek. Bylo prý slyšet obrovský výbuch. . Pozoruhodné je, že můj vpád do absolutní nicoty se odehrál rychleji, než zvuková vlna dospěla k mým uším. I když jsem byl v epicentru výbuchu, ten výbuch mé uši už nezachytily, mé vědomí nebylo přítomno, nic jsem neuslyšel. Smrt je rychlejší než zvuk. Na několik desítek vteřin jsem zmizel ze světa a ocitl se v absolutní neexistenci. V nepředstavitelně krátkém zlomku času jsem se přenesl přes všechna stadia klinické smrti, popisovaná ve spisech thanatologa Moodyho, a ocitnul jsem se rázem až na konci v slovy nepopsatelné absolutní nicotě. Nebylo nic, - ani já - ani svět, - ani zvuk, - ani světlo – ani tma, - ani bolest, - ani žal, - ani strach, - ani žádný jiný vjem či pocit. Tak dnes chápu co znamená biblické (Kaz 9,10): „...není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých...“ V lidském jazyce se nenacházejí slova, kterými bych mohl vylíčit a popsat svůj stav v oné neexistenci. V paměti mám neproniknutelné prázdno. Teprve dodatečně jsem si mohl poskládat z vlastních i cizích vzpomínek, že jsem po několik desítek vteřin byl mimo život. Vstoupil jsem do smrtí a nebyl důvod, abych ještě pokračoval v existenci. Nic by se nestalo, nic bych nevěděl, kdybych v oné nicotě zůstal, abych podlehl podle přírodních zákonů entropie přirozenému rozkladu . Ale nezůstal jsem. Tento zážitek nebylo ani filozofování, ani teologizování o smrti, byl to konkrétní dotek smrti.
Zkušenost se smrtí není radno v životě zapomenout. Rodiče uslyšeli výbuch a uvědomili si, že se mně asi něco stalo. Ale byli chromeni hrůzou, neschopni cokoliv podniknout. Jakousi nevysvětlitelnou náhodou (?) byl u nich na návštěvě jejich známý a v té době také souvěrec – pan Michal - ostrý, zkušený a rozhodný muž - ten jediný neztratil hlavu. Bez váhání přeskočil plot do sousední zahrady, kde jsem ležel.. Ucítil jsem, jak mne někdo bere za ruku a mluví na mě. Někdo mne vzkřísil z mrtvých – od té doby vím, co to znamená (Mk 5,41; Lk 8,54) Jiné jsem nevnímal, ničemu jsem nerozuměl. Najednou se nicota protrhla. Ucítil jsem, jak se mne někdo pokouší postavit na nohy a nutí mne jít. Někdo na mne mluvil. Nechal jsem se slepě vléci. Teprve v ordinaci lékaře jsem se začal vzpamatovávat. Po celém těle jsem měl rány. Všimnul jsem si, že dýchám dírou v krku, střepina těsně minula krkavici a prorazila hrtan. Když mi lékař začal obvazovat hrudník, viděl jsem jak se mi na něm tvoří bubliny – díra v plicích.. Bratr dopadnul relativně lépe. Měl sice jen zraněnou ruku, ale má s tím potíže dodnes. Sanitka nás dopravila do nemocnice v Litomyšli. V litomyšlské nemocnici na operačním sále věhlasný chirurg - primář MUDr Tardy mi odstraňoval z celého těla všechny dostupné střepiny od čela po prsty na nohou. Dost mi toho ale na památku v těle zůstalo dodnes. Zraněnou plíci znehybnili pneumotoraxem – s úzkostí jsem dýchal jen polovinou plic, dokud se mi nezajizvily. . I když prognóza předpovídala, že budu doživotně postižen, stal se div – uzdravil jsem se téměř bez následků. Střepina pouhou náhodou těsně minula krkavici a pouze prorazila hrtan. Kdyby krkavici neminula, vykrvácel bych na místě. - Lékař mi dříve předepsal brýle k vidění na dálku, ale puberťácky jsem se je styděl nosit. Přesto jsem je ten den měl náhodou na očích. Když mi zbytky brýlí v nemocnici vraceli, první, čeho jsem si všimnul, byla malá dirka uprostřed jedné čočky a sklo paprskovitě popraskané. Jedna střepina mířila do oka, ale přes čočku do něj nepronikla. Uvědomil jsem si, že kdybych brýle náhodou neměl, chybělo by mi dnes jedno oko.. Celá ta událost nemohla zůstat bez vlivu na mé pojetí života, mé hledání smyslu vlastní existence. Dodatečně jsem si z výpovědí svědků a dalších poznatků skládal v hlavě obraz toho, co se ten den se mnou dělo. Dodnes mám o čem přemýšlet : jak to, že jsem zůstal živý a relativně zdravý. Právě proto, že nevěřím na náhody, musel jsem si během života dodatečně uvědomovat, že v té události trvající zlomek vteřiny bylo těch náhod příliš mnoho. Ocitnul jsem se v blízkosti smrti, blíž, než kdokoliv jiný z lidí. Je to zkušenost nesdělitelná. I když se o zkušenosti se smrtí dá mluvit, neexistují slova k jejímu popisu. Mrtví nemají žádnou moc, kterou by mohli uplatnit ve prospěch nás živých, my živí nemáme žádnou moc, kterou bychom mohli uplatnit ve prospěch mrtvých. Obojí se může odehrávat pouze ve světě fantazie a iluzí. Nikdy jsem už nezapomněl, že smrt stejně nikdy není daleko, i když se třeba v životě daří. Od této události už vím, co je to smrt. (1Ko 15,26), ale vědět co je život, to se budu muset teprve naučit. Podle pozorování thanatologů dochází u lidí, kteří přežili klinickou smrt k podivnému jevu změny v nazírání na život a přehodnocení životních priorit - většinou v pozitivním – život a jeho etiku upřednostňujícím smyslu. Tímto svým důvěrným setkáním se smrtí si někdy vysvětluji svoji jinak nevysvětlitelnou celoživotní neochotu ke lži, přetvářce, kompromisům a konformitě a bytostný odpor ke každé nespravedlnosti, nepoctivosti, vlastnosti, které mi později dost komplikovaly život. Trvale přítomný přízrak smrti navždy devalvuje smysl každého pokusu o lhaní sobě nebo druhým. Moje nechuť k „výhodnému“ lhaní mi zamotávala celý život, a to dokonce i v církvi. Teprve o desítky let později jsem si přečetl v knize „Alchymista“ autora Paulo Coelho definici a vysvětlení tohoto fenoménu : „Smrt obvykle způsobí, že lidé mají porozumění pro život.“ K tomu říká Pinchas Lapide :“…setkání s Absolutnem člověka vždy poznamená.“ Vydal jsem se na cestu..--J 14,6.
Poválečná svoboda Konec války znamenal automobilový boom a s tím možnost rozvoje tatínkovy dílny na opravy pneumatik. Pracovali jsme u něho s bratrem Zbyňkem. Tatínek byl podnikavý. Aby se zvýšila výkonnost dílny, rozšířil plochu výrobních prostor a naplnil ji novými výkonnými stroji. Mohli jsme se domnívat, že se stáváme zámožnými. Celou válku jsme se dívali přes ulici na rozestavěné a zakonzervované základy vily, kterou majitel nestihl do války dostavět. Když se naskytla možnost odkoupení, tatínek ten pozemek koupil. Měl v plánu základy dostavět, nastěhovat se do nového a celý starý dům ponechat jen pro podnikatelskou činnost. S bratrem jsme tatínka přesvědčili, že by v novostavbě měla být modlitebna. V přízemí by byla velká místnost pro shromažďování a v prvním patře byl by byt pro naši rodinu. Tatínek nic nenamítal, takže jsme známému architektovi zadali požadavek na vypracování plánu stavby podle našich představ. Plán se nám sice líbil, ale k jeho realizaci už nedošlo. Politické změny náš rozlet trvale uzemnily. O nějaké zámožnosti jsme si mohli nechat zdát. Dokončení stavby se ujala až po padesáti letech generace vnuků pro své potřeby. Později jsem se i jinde setkával s podobným fenoménem - výstavbou soukromé modlitebny.
O prvních svobodných volbách. Nikdo z nás v letech 1945 až 1949 neměl představu o tom, co se děje v politice. Žili jsme si vlastní omezené životy. Pro malého chudého podnikatele byly vždycky problémem daně, které považoval za nespravedlivé ochuzování. Jako dnes si pamatuji, jak tatínek zajásal, když dostal z berního úřadu oznámení, v němž bylo uvedeno, že dík úřednímu zásahu podle programu Komunistické strany, která má údajně zájem o rozvoj malých podnikatelů, mu jsou neprodleně sníženy předepsané daně o dvě třetiny, aby bylo podpořeno také jeho podnikání. Něco takového se mu ještě nikdy nepřihodilo. To oznámení dostal tři měsíce před prvními ilusorně svobodnými volbami. Hádejte, koho můj prostý tatínek a jako on podobně informovaní živnostníci, volil ? Jaký byl výsledek ? Za další tři měsíce po volbách dostal tatínek nový daňový výměr. Byla mu tentokrát bez skrupulí a bez odvolávání se na KSČ vyměřena daň ve výši trojnásobku původní daně. To ho mělo přesvědčit, že lépe se mu bude žít jako zaměstnanci, než jako podnikateli..
Jsem dělníkem Nebyl jsem už učněm,. ale dělníkem u tatínka. Tatínek mi dával minimální plat, 3.000 Kč měsíčně, To bylo opravdu v té době minimum, ale víc, než jsem potřeboval. Za byt a stravu jsem rodičům nic nedával. Rozhlížel jsem se, co si počít s takto ušetřenými penězi.Všimnul jsem si, že jednou ze zásad církve je podporování organizace prostřednictvím t.zv. desátků. Členové oddělovali desátek ze svých mezd pro církev opravdu věrně. - Protože jsem v té době svou výplatu k ničemu nepotřeboval, rozhodnul jsem se, že ji s důvěrou ve správné použití peněz celou budu odevzdávat jako desátek - celých 3000 Kč. Tento můj počin měl v církvi mnou nepředpokládaný ohlas. Pokladníka a vedoucí sboru nenapadlo že bych mohl dávat celých 100% svého platu, ale usoudili z toho, že mi tatínek dává plat 30.000 Kč. Tím jsem se zasloužil, aniž bych co podobného tušil, o vznik církevní fámy, která byla někdy dost nepříjemná, že je naše rodina nezřízeně bohatá., když mi tatínek může dávat takový náramný plat. K tomu jsme ovšem měli daleko. Mělo to dopad i na pozdější hodnocení mého manželství. Když jsem se ženil, nenapadlo některé souvěrce nic jiného, než že si mne manželka bere pro peníze. Mnohem později jsem pochopil, že mé představy o životě církve byly pouze naivními iluzemi. Život mne poučil, že ani „obrácený věřící“ nemusí být svou vírou obrněn proti závisti, pomluvě, předsudku, podjatosti, zbabělosti a jiným nehezkým povahovým vlastnostem.. . Na trhu se objevily ve válce neexistující čokoládové bonbony. Jeden kilogram byl k dostání za 1200 Kč. To bylo první užití mé výplaty. S taškou knih z městské knihovny a bonboniérou jsem se vydal o weekendu do lesa na sluníčko a celý den četl a mlsal. Takové využití výplaty mi nevystačilo na dlouho. Za ušetřené peníze jsem si koupil starý motocykl, který ležel celou válku kdesi ve stodole. Známý soukromý zámečník mi ho opravil a uvedl do chodu. Už při první jízdě jsem se na něm jen náhodou nezabil. V plné jízdě mi totiž selhaly amatérsky upravené brzdy. Tím skončil můj zájem o motocykl a můj obdiv se přenesl na automobil. Zákazník otcova opravárenského podniku – pan Řehák - byl učitelem autoškoly. Ten mne naučil řídit ve vlastním automobilu a umožnil složit řidičské zkoušky. Chtěl jsem si koupit klukovsky žádoucí dvousedadlovou Aerovku, které se po válce vynořily na silnicích. To se mi nepodařilo. Továrna Aero však hned po válce jako první výrobce dala na trh zmodernizovanou versi, čtyřsedadlový plně karosovaný „Aero-Minor“. Byl finančně dostupnější, mohl to být automobil chudých, kdyby jeho masovou výrobu nezardousila politika.
První poválečný vzorkový veletrh v Praze. V té době se měl v Praze konat „První Poválečný Vzorkový Veletrh“ (PPVV), kde mělo být i oddělení nabízející modely automobilů. To mne k sobě přilákalo. Tam jsem poprvé uviděl sovětský Moskvič. Byl vystavován jako lidové vozítko pro dělnické masy. Dar sovětů dělnické třídě. Uváděná cena byla poněkud vyšší než u českého Minoru, ale nebyla nepřiměřená. Byl jsem nad ním u vytržení.. Hned jsem se rozhodnul; že budu mít Moskvič a žádný jiný. Na místě jsem se informoval, že svůj zájem mohu realizovat přes sovětské velvyslanectví. To se mi jevilo přirozené a jednoduché. Pln nadšení a nadějí jsem poslal doporučeně svou písemnou objednávku na sovětské velvyslanectví.. Když mi nedošla odpověď, svůj pokus jsem po čase opakoval. Odpověď jsem nedostal dodnes. Teprve mnohem později jsem se dověděl, jak to vlastně s těmi Moskviči bylo. Sověti jich někde nějak – na koleně - vyrobili asi pět, a ty převáželi z veletrhu na veletrh po celém světě, aby propagandisticky světu ukázali, jak úspěšné dohánějí a předhánějí americký automobilový průmysl. Kdyby mi jednoho Moskviče prodali, narušili by tím státní politiku, chyběl by jim a byla by to újma pro propagaci sovětského automobilismu. Trvalo ještě řadu let, než s pomocí amerických odborníků postavili první továrnu na Moskviče, a ani nikdy potom se Moskvič nestal lidovým vozítkem sovětských dělníků z jejich propagandy. Tak skončil můj automobilový sen. Vyučil jsem se řemeslu svého otce – vulkanizérem, protože to bylo v době války výhodné – nemusel jsem odejít na pracovní nasazení do Říše. Teprve v době dospívání jsem si začal uvědomovat cenu vzdělání. Pochopil jsem , že mi budoucnost jako soukromému podnikateli nepokvete. Rozhodnul jsem se, že budu volit jinou cestu životem, cestu studia. Jako zaměstnanec svého otce jsem si našetřil prostředky, které mi mohly umožnit financovat školné za mé budoucí studium.V představách jsem měl výběr mezi medicínou, psychologií a teologií.
Honlovi K ústřední osobě místní komunity – k mé mamince - se během války i po válce připojovali další příznivci. Patřili k nim i manželé Honlovi. .Byli už ve vysokém věku, asi sedmdesátiletí. Živili se ruční výrobou cihel. Vlastnili cihelnu, což může budit dojem bohatství. Byli ale jedinými zaměstnanci. Ve svém hliníku (dolu na hlínu) sami nakopali cihlářskou hlínu. Vlastníma nohama ji prohnětli a potom ručně pěchovali do dřevěných forem. Když jich časem nasušili tolik, že byla zaplněna jejich jediná vypalovací komora, zapálili oheň a cihly vypálili. Protože vyráběli nejkvalitnější cihly na tehdejším trhu, o uznalé zákazníky neměli nouzi. – Starým manželům bylo úřady oznámeno, že v zájmu vznikajícího socialismu musí být i jejich cihelna znárodněna. Protože tam místo nich nikdo další nechtěl dělat, cihelnu zavřeli a ta podlehla obvyklému socialistickému osudu – devastaci. Honlovým vyměřili minimální důchod. Tak si od té dřiny oddechli. V této pro ně tak vypjaté životní situaci se setkali s Biblí a s doktrínou naší komunity a oni to pochopili jako řízení Boží moci. Materiálního bohatství byli znárodněním zbaveni a místo toho získali bohatství, jehož si cenili mnohem výše – Bibli. Měla pro ně cenu zlatého pokladu. Cítili se tím nesmírně obohaceni, a byli přesvědčeni, že mají povinnost o tomto svém bohatství lidem vyprávět. V tom byli horliví. Když už nebyli vázáni k majetku, nabídli jim jejich příbuzní z Karlovarska, že by pro všechny bylo dobré, kdyby se k nim přestěhovali. To se také k jejich obapolné spokojenosti stalo. Po nějaké době jsme se dověděli, že oba staří manželé byli ve svém bytě nalezeni surově zavraždění. Brzy byl dopaden vrah – výrostek – chuligán. Ten je někde vyslechl jak vyprávějí, že mají doma zlatý poklad nesmírné hodnoty. Uvěřil tomu a tak se rozhodl, že nebude těžké tyto staré a slabé lidi zlikvidovat, aby se jejich pokladu mohl zmocnit. I tak překvapující mohou být osudy lidí.
Konverse.. Čapkovy fenomenální Hovory s TGM mne už jako kluka uváděly do světa politiky, etiky a filosofie. Pídil jsem se po dalších knihách, jichž byl TGM autorem. Lze jenom litovat, že taková příkladná osobnost Masarykova formátu dnešní mládeži chybí. Mohl jsem později svým synům vyprávět,. že za počátky formování mé osobnosti vděčím právě příkladu a myšlenkám TGM - a Bibli. Vzor Masarykovy čestnosti a poctivosti mne při kritické četbě Bible přivedl k přesvědčení, že jako věřící křesťan bych měl světit jako sváteční den nikoliv neděli, ale biblickou sobotu. Tak se i stalo. Samozřejmé bylo, že jsem se křtem ponořením od kazatele Kimlera v Pardubicích připojil ke stejně orientovanému církevnímu společenství Byl jsem mladý, hledající smysl svého života i smysl světa. Připojil jsem se ke komunitě o níž jsem byl přesvědčen, že nachází smysl své existence v důsledném realizování biblické zásady, že „více sluší poslouchat Boha, než člověka.“(Sk 5,29.kral.) Kazatel Kimler mne v Pardubicích pokřtil. Stal jsem se plnoprávným členem komunity, která prakticky vyjadřovala vzájemnou rovnoprávnost svých příslušníků tím, že si při komunikaci na znamení rovnosti před Bohem všichni navzájem tykají a oslovují se bratře – sestro. Bylo samozřejmé, že stejně jako všichni, budu odpočinkem od všední práce světit sobotu. Budu se řídit biblickou zdravotní dietou, nebudu pít alkohol ani zrnkovou kávu ani ruský čaj. Nebudu navštěvovat hospody, taneční zábavy, ani kino. Ve své naivitě jsem si nedovedl představit, že bych se ve své komunitě mohl stát obětí řevnivosti, intrik, nečestnosti, závisti, ukřivděnosti, falešné hry, konkurenčního soupeření, šikany, či dokonce mobbingu (to slovo v té době ještě nebylo známo). Osvojil jsem si přesvědčení, že můj souvěrec nemůže být hloupý, neuznalý, nečestný, ješitný, arogantní, závistivý, zbabělý, předpojatý, zrádný, podlý. Souvěrec nemůže zešílet, nemůže se rozvést, nemůže udávat, nemůže se dopustit sebevraždy. Netušil jsem tehdy, že mi potrvá celý život, než mne reálné zkušenosti z mé naivity vyléčí. Než pod slupkami tradic, mýtů, dogmat, pověr, předsudků a fantastických iluzí, kterými mne moje komunita v té době vybavila, najdu jádro Ježíšova evangelia o království.V té době jsem ještě netušil že nejsem u cíle, ale že jsem pouze vykročil na cestu k cíli v nedohlednu. Životní zkušenosti mne poučily, že důležitý není cíl, ale cesta. Ničeho nelituji.
Tady českotřebovské vzpomínání končí (Text pokračuje na dalších 40 stranách, bude zveřejněno v dalším příspěvku) Začíná takto:
Nástup na seminář. V Praze v Krči, naproti obrovskému nemocničnímu areálu Masarykových domovů, (dnes Thomayerově nemocnici) zakoupila církev několikahektarový pozemek k realizaci církevních stavebních plánů. Krátce před tím uspořádala Generální konference v USA peněžní sbírku ve všech dostupných státech světa, která měla být shromážděna a celá určena jen pro rozvoj církve v ČSR. Výsledná sbírka by stačila nejen na zakoupení pozemku, ale i na výstavbu církevního školství a na výstavbu nejmodernějšího zdravotnického sanatoria té doby. Z toho se podařilo realizovat pouze začátek výstavby semináře. Po konfiskaci církevního majetku zůstal značný neprostavěný kapitál deponovaný ve Švýcarsku, pro možnost pozdějšího využití na poli církve v republice.. Přihlásil jsem se ke studiu do tohoto semináře a byl jsem přijat. V roce 1949 jsem nastoupil do adventistické „Školy biblických nauk“ v Praze – Krči, a chystal se tak na povolání kazatele. Dostal jsem odklad nástupu vojenské služby a rok studoval. Ten rok studia mi umožnil do té doby pro mne netušený intelektuální rozvoj osobnosti...... --------- Vydal Miroslav Šlechta vlastním nákladem v roce 2010 Vzpomínky mají ještě druhou část "Víra ve svobodě" zh r. 2014, kterou lze získat od autora na e-mailu slechta.m@seznam.cz Miroslav Šlechta (*1928) žije v Pardubicích, loni v srpnu oslavil 90 let. |
Projekt
„