-
 Paní
Jindřiška Vaníčková se dožívá 2. června požehnaného věku 85 let. Při
této příležitosti bych se chtěl se čtenáři podělit o vzpomínky na tuto
výraznou osobnost hudebního života v České Třebové.
- Jindřiška Vostárková byla od
dětství obklopena hudbou. U nich v rodině se hodně zpívalo, tatínek hrál
amatérsky velmi dobře na housle. Pro kariéru budoucí klavíristky se
ukázalo jako zásadní, když byla svěřena do péče třebovské pedagožky
Marie Pachové, nejprve jako soukromá žákyně, po skončení války pak
v nově založené městské hudební škole. Paní učitelka Pachová ji vedla až
do maturity na reálném gymnáziu v roce 1953.
- Druhou osobností, která
zásadně přesměrovala její životní pouť, se stal Antonín Šimeček, jenž
nastoupil na místo ředitele českotřebovské hudební školy v roce 1958.
Jindřišce, tehdy již Vaníčkové, nabídl místo externí učitelky klavíru a
po pěti letech ji převedl do učitelského kádru na celý úvazek.
Jindřišce, která do té doby pracovala jako komerční kancelistka u
Československých státních drah, se najednou otevřel zcela jiný svět.
Musela se sice starat o rodinu – manžela Eduarda, učitele houslí, a
malého syna, ale přesto se s vervou pustila do dálkového studia klavíru
na konzervatoři v Brně. Šestileté studium zvládla za pět let a v roce
1971 získala absolutoriem konzervatoře plnou aprobaci.
- V této době, kdy pravidelně
trávila víkendy místo odpočinku intenzivním studiem, jsem se s paní
učitelkou Vaníčkovou seznámil. Od svých šesti let jsem se učil hrát na
housle u Antonína Šimečka, jako vesnický chlapec z Dolní Dobrouče jsem
nejprve dojížděl o sobotách do bytu Šimečkových v Ústí nad Orlicí, od
deseti let už jsem byl samostatný natolik, že jsem mohl jezdit sám
vlakem z Dobrouče do Třebové. Padla na to celá páteční odpoledne. Měl
jsem nejprve hodinu sólové hry a poté školní orchestr, také pod
Šimečkovým vedením. Když mi bylo asi 14 let a ukazovalo se, že bych se
hudbě mohl nějakou formou věnovat profesionálně, bylo rozhodnuto, že
budu brát také hodiny klavíru. Na klavír se učila moje o čtyři roky
starší sestra, kvalitního „vídeňáka“ jsme měli doma, a tak jsem na něj
hrával od nejútlejšího dětství, ovšem bez soustavného vedení. Úkolem
usměrnit mou klavírní techniku pověřil pan Šimeček právě Jindřišku
Vaníčkovou. Docházel, spíše vybíhal jsem za ní do její podkrovní učebny
každý pátek v podvečer. Naše hodiny, to byly skutečné rychlovky, neboť
pan ředitel Šimeček mě pouštěl ze své výuky vždy se značným zpožděním;
klavír jsem ale přetahovat nemohl, neb jsem musel stihnout poslední
podvečerní vlak. O to více si s odstupem cením toho, jak mě paní
učitelka Vaníčková i v tom minimálním čase dokázala technicky zdokonalit
a připravit na přijímací zkoušku ke studiu hudební výchovy na
Filozofické fakultě v Olomouci. Jsem přesvědčen o tom, že právě
skutečnosti, že jsem ovládal hru na housle i na klavír téměř na stejné
úrovni, rozhodla zásadním způsobem o mém přijetí.
-
 Naše
kontakty se mých odchodem do Olomouce a po skončení studií přesídlením
do Prahy na řadu let přerušily. Mezitím se Antonín Šimeček stal krajským
inspektorem lidových škol umění a na jeho místo byl jmenován Eduard
Vaníček. Byl to vynikající houslista a učitel, ale starost o každodenní
chod školy a velkou část administrativy přenesl na svou manželku, která
byla po deset let jeho zástupkyní. Když odešel Eduard Vaníček v roce
1986 do důchodu, Šimeček se v rámci snahy o zachování kontinuity vedení
školy zasadil o to, že na ředitelské místo nastoupila Jindřiška.
Jindřiška ředitelovala do roku 1992, svému nástupci Bohuslavu Mimrovi
pak pomáhala v jeho začátcích v nové funkci z pozice zástupkyně.
V letech 1995–2007 pak na částečný úvazek vyučovala klavír na ZUŠ v Ústí
nad Orlicí.
- Až v devadesátých letech se
moje vztahy s manžely Vaníčkovými obnovily. Každoročně jsem je o letních
prázdninách navštěvoval, tradičně byl pohoštěn skvělou plněnou paprikou
s rajčatovou omáčkou, a s panem učitelem Vaníčkem jsme vyráželi na
procházky do blízkého okolí města a při té příležitosti jsme nejen
vzpomínali na minulá léta, ale probírali i politickou situaci včetně
stavu našeho hudebního školství. Po jeho smrti se mé kontakty
s ovdovělou paní Vaníčkovou prohloubily a zintenzívněly. To už se
z bývalého vztahu učitel – žák stalo pevné přátelství dvou lidí, kteří
se vzájemně ctí, mají se rádi a vzájemně v sobě nacházejí oporu.
- Milá Jindřiško, v závěru
svého vzpomínání Ti těžko mohu přát pevné zdraví, jak bývá při životních
jubileích zvykem, a tak se omezím na přání, aby Tě tvé nemoci trápily co
nejméně, abys stále měla dostatek síly v boji s problémy, které Tě
potkávají, a abychom v sobě ještě dlouho mohli nacházet spřízněné duše.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jsi patřila k osobnostem,
které významným způsobem ovlivnily můj život, a moc si Tvého přátelství
vážím.
- Tvůj vděčný Stanislav
Pecháček
-
|