-
- Chystá se
po letech opět veliká sláva. Naše nejstarší střední škola, místní
gymnázium, slaví zase kulaté výročí. A sto deset let, to už je nějaký
důvod k oslavám…
Jako každých deset let se sejde téměř tisícovka abiturientů a s nimi přes
tři stovky současných studentů školy. Hlavně abiturienti si budou moci
prohlédnout novou studovnu profesora Karla Holbika, díky jehož finanční
podpoře z jeho pozůstalosti mohla být zbudována, nové odborné učebny
fyziky a biologie a krásnou úpravu okolí budovy včetně parku u školy.
Účastníci oslav mohou vidět výstavu fotografií školního fotokroužku,
hudebně literární pásmo z dílny Osvobozeného divadla nebo koncert
operních a operetních melodií. Zajímavý bude jistě také pořad dvou
absolventů třebovského gymnázia Otázky pro Václava Moravce, který bude
tentokrát nikoliv klást otázky jako televizní moderátor, ale bude na ně
odpovídat hejtmanovi Pardubického kraje Martinu Netolickému. Hlavní den
slavností bude potom sobota 15. června, který zahájí průvod abiturientů
školy, na který naváže série koncertů v areálu školy.
 Když
jsme před deseti lety natáčeli celovečerní dokument o historii gymnázia
Stopy času údolím paměti, měl jsem tu čest se setkat s mnoha bývalými i
současnými učiteli i bývalými významnými absolventy školy, jako byli
lingvista prof. Petr Sgall, držitel Descartovy ceny za fyziku prof.
Ladislav Rob, historik prof. František Musil, biolog prof. Pavel Kovář,
prof. Jiří Šípek, režisér Filip Nuckolls a mnoha dalšími, mezi kterými
byl také televizní moderátor, výše zmíněný Václav Moravec. Ten mi
vyprávěl takovou drobnou příhodu o tom, jak ho profesor František
Doležal na tělocviku honil, protože on tělocvik a branná cvičení
nemiloval, a říkal mu: „Moravec, Moravec, těla chabého a ducha mdlého…“,
protože odmítal přeskočit koně našíř.
Když jsem si po letech teď film opět pustil, také jsem si také vzpomněl
na několik historek z našeho gymnázia. Nejvíce jsem si jich i já vybavil
s Františkem Doležalem, kterého jsme se všichni děsili při výuce ruského
jazyka, neboť byl pes, ale my jsme ho měli také na tělocvik. Nesnášel
jsem také gymnastiku a atletiku, ale šel mi docela vrh koulí. Jedné
hodiny jsem ho neuváženě, když nám pan profesor ukázal, jak se vrhá a
byl pyšný na svůj výkon, přehodil, což velmi těžce nesl (ale nikdy se
nemstil). Pouze jednou jsme od něho dostali co proto! To bylo tehdy,
když jsme měli ve škole velmi silný volejbalový tým, ve kterém bylo i
několik mistrů republiky v žácích i dorostu (já se do týmu dostal pouze
proto, že těch profíků bylo pouze sedm a potřebovali ještě jednoho a mně
volejbal docela šel) a František Doležal měl představu, že vyhrajeme
celostátní pohár, což se nestalo. Tak jsme všichni do jednoho včetně
těch profíků dostali na vysvědčení dvojky z tělocviku, ke kterým přidal
něco jako „To máte za ten pohár, vy lumpové!“ Po odchodu ze školy jsme
ho ale všichni (až na drobné výjimky) milovali a vzpomínáme na něho
s láskou dodnes.
Stejně jako na paní profesorku Jaroslavu Víšovou, která měla naši
skupinu na ruštinu a chodili jsme do jazykové učebny, kde byly takové
podivné boxy se sluchátky a mikrofony, kterými nás mohla poslouchat. Ti
nadanější mluvili za nás ostatní, paní profesorka to věděla, ale nikdy
nic neřekla a my ji také milovali. Zvláště my, kteří jsme k ní ještě
také chodili do jejího kabinetu a tam jako redakční rada připravovali
časopis „Ústavní občasník“, kde vycházely práce studentů o lásce, životě
a tak. Nikdy ne o politice, i když byl počátek sedmdesátých let minulého
století.
 Společně
s ní seděla v kabinetu paní profesorka Hana Habrmanová (za nás ještě
Fojtová), ze které jsme měli fakt respekt. Zvláště když přišla do třídy
a oznámila „Vykliďte, prosím, první lavice…“ To jsme už věděli, že bude
zkoušet nejen u tabule, ale v těch prvních lavicích také tři chudáky
písemně, což bylo někdy docela drsné. Ale zase nás češtinu i dějepis
opravdu naučila, což se mi hodilo na „vejšce“ (zvláště když jsem tu
literaturu studoval).
Moc také vzpomínám na paní profesorku Marii Pechancovou, která celou
hodinu seděla za stolkem, ale ve třídě si nikdo nedovolil nic. A ta
zkoušela tak, že pokládala otázky a potom výkon studenta ohodnotila
slovy: „Ano, výborně jsi to uměl, bylo to skvělé – za tři!“ A
pokračovala jako by se nechumelilo, zatímco student kráčel se sklopenou
hlavou do lavice, protože si myslel po prvních slovech, že to bylo
výborné. No, nebylo! Ale i tu jsme milovali.
Příhod drobných i větších by jistě každý z absolventů našel ve své
paměti mnoho. Studium na gymnáziu patří k nejkrásnějším rokům v životě
dospívajícího, které poté najednou skončí maturitou. Proto je krásné, že
se kdysi dávní studenti mohou každých deset let sejít… A kdo tvrdí, že
gymnázium mu nic nepřineslo, ten buď nemluví pravdu nebo ztratil
paměť…
-
- Karel
Kubišta
-
|