Narodil se 14. srpna 1924. Do sedmdesátých let 19. století žil v České Třebové, bydlel na Skalce v čp. 659 naproti dnešní prodejně Konzumu, v sedmdesátých letech si postavil  domek v Rybníku na pozemcích rodiny, komunisté tehdy hrozili jejich vyvlastněním. Pracoval v železničních Dílnách a jeho cesta z práce velmi často směřovala do hasičské zbrojnice. K hasičské technice se dostal již v mladém věku, velmi to zajímala technika se kterou hasiči pracovali . Postupně se vypracoval od strojníka a velitele družstva až na funkci velitele hasičského sboru. Funkci přebíral od legendárního Václava Mokrého  v r. 1960 a předával v roce 1967 Pavlu Bartasovi. 

Odpovědnost za práci českotřebovských hasičů měl tedy po dobu  8 let.  Do českotřebovského hasičského sboru našel cestu i jeho bratr Miroslav Dědourek, který jako učitel (češtinář) měl na starosti především osvětovou práci a archiv. Velmi se angažoval např. na zřízení zdejšího detašovaného pracoviště profesionální  požární jednotky v sedmdesátých letech. Bohužel zemřel předčasně v r. 1987 v 66 letech. 

Až do pozdního věku využíval Jaroslav Dědourek svou stále velmi dobrou paměť podpořenou pečlivě uspořádanými zápisky a výstřižky z dobového tisku. 

Zabýval se i dalšími tématy, zejména obdobím II. světové války, ale také otázkou první motorizace města během I. republiky, otázkou pohřbů a hřbitovů, velkých požárů apod. Hasičská problematika však vždy byla a je zcela jasně prioritní.... Pomáhal např. sestavit almanach ke 125 výročí založení českotřebovského hasičského sboru, byl nejstarším pamětníkem. 

Byl především praktik, technik, velmi dobře se vyznal v používané technice a dovedl ocenit každé zlepšení a novou výbavu jednotek a každou změnu motorizace jednotek. Nejvíce však záviděl nové možnosti v komunikačních prostředcích a možnosti rychlého svolávání.  "Když jsem začínal, tak bylo ještě svolávání hasičů zajištěno pomocí trubačů. Velký pokrok přinesla po válce možnost vybudování zvonkového telefonu , který sestavil p. Merta z materiálu získaného po likvidaci parnické továrny zaměřené za války na spojovací techniku". Dnes už je však všechno zcela jinak," říkal s určitou závodí Jaroslav Dědourek.

Hodně vzpomínek měl  na dobu války, kterou prožil i jako velitel:  "Byla to nebezpečná doba a jsem velmi rád, že se na akcích, které jsem řídil, nikomu nic nestalo. Zasahovali jsme přitom často přímo v kolejišti železniční stanice, kde byly nejen obyčejné, ale i dobře hlídané vlaky s výstrojí, zbraněmi a municí. Stačilo někdy málo a mohla být tragédie, např. u často popisované situace, kdy ve stanici hrozilo odpálení "muničního vlaku" (byl to ve skutečnosti vlak s dokumenty, opatřený tak, aby se při výbuchu náloží zničily). Zastřelení velitele lékařem lazaretního vlaku jsem byl očitým svědkem. Stříkačku a hadice jsme zde ponechali a rychle upalovali autem do zbrojnice," řikal Jaroslav Dědourek při vzpomínání na nejsilnější zážitky z té doby.

V posledních letech již jej trápilo jeho chatrné zdraví, proto se od vzorně vedeného hospodářství zase vrátil k papírům a svým zápiskům, které dával přehledně dohromady.  A tak na jeho působení   u hasičů zůstaly tak alespoň uspořádané písemné vzpomínky.  Jaroslav Dědourek nebyl velký  svou postavou, ale svou prací, nezištně a vzorně provedenou ve prospěch veřejnosti. Jaroslav Dědourek zemřel v prosinci 2015 ve věku 91 let.

Milan Mikolecký