Připomínáme neznámého rodáka

---

Vladimír Merhaut (* 6.3. 1868 Česká Třebová, +14.8. 1936, Mladá Boleslav)    

---

Vladimír Merhaut se narodil 6. března 1868 v České Třebové. Jeho otcem byl herec a divadelní ředitel Alois Merhaut. Proto není divu, že stal také hercem. Po vystudování školy začínal hrát ve venkovských divadlech a u kočovných společností, hrál u svého otce, ale i u V. Suka a dalších.

V letech 1892 – 1905 byl členem divadelní společnosti E. Zöllnerové, v letech 1905 – 1908 hrál také u společnosti A. Frýdy v Brně

Od září 1908 do roku 1911 byl angažován jako herec a režisér v Aréně na Smíchově. Načež úspěšně vystupoval v letech 1911 – 1933 v činohře Národního divadla.
Před vstupem do Národního divadla hrál často i v operetě a v opeře. V Národním divadle, do něhož přišel už jako vyzrálý a zkušený herec, hrál postavy realisticky pravdivé a charakterově přesné. Merhaut dbal na pečlivou masku a skvěle promyšlenou prací s rekvizitou. Na jevišti vytvářel zejména malé postavy různých rázovitých vesnických mužů, ale i sluhů, šašků, správců, farářů, dědků a tvrdohlavců, kde uplatňoval svůj láskyplný humor.
Jeho nejlepší rolí je považován Havíř v Čapkově „Loupežníku“, Finančník v „Převratu“, soudce Ljapkin Ťapkin v Gogolově „Revizoru“ či Florián Králíček ve Šamberkově „Jedenáctém přikázání“. S Merhautem v několika inscenacích hrál i jeho syn Vladimír Merhaut ml. a dcera Eva Merhautová.
Kromě hraní byl autorem operetních libret (např. „Výlety pana Broučka na měsíc“) a dokonce se zabýval loutkovým divadlem, kdy byl významným propagátorem maňáskového divadla. Vystupoval ve vlastních maňáskových produkcích a spolupracoval s L. Odstrčilovou jako recitátor v jejích loutkových představení Umělecké loutkové scény (1917 – 1920). Aktivně se zapojoval také v Ústřední jednotě herectví.
Merhaut se nechal dvakrát zlákat filmovou prací. Pouze dva němé filmy trochu zachytily jeho specifické herecké umění. Poprvé se představil jako harfeník Břinkal v Kvapilově komedii AHASVER (1915). Film zachycoval v jednoduchém příběhu malířku (Růžena Nasková), která hledá pro svůj obraz model žida Ahasvera. Její manžel (Karel Hašler) ho najde v Merhautově harfeníkovi Břinkalovi, který je ozdoben mohutným plnovousem. Po příchodu harfeníka však malířku čeká nemilé překvapení. Místo starého kmeta ve dveřích stojí čerstvě ostříhaný a oholený dědeček, jež si myslel, že se malířce tak bude pro obraz více líbit.
Snímek podle vlastního námětu a scénáře natočil s kameramanem Josefem Brabcem významný divadelní režisér Jaroslav Kvapil. Poprvé si zde zahrála po boku Karla Hašlera heroina Národního divadla Růžena Nasková, která na svoji další filmovou roli čekala dlouhých dvaadvacet let. V dalších rolích si například zahrál člen Národního divadla Karel Kolár, Eugenie Engelbertová, Eugen Weisner, Julius Stallich či Karel Váňa.

Podruhé, zároveň také naposled, se uvedl v dramatu PLAMENY ŽIVOTA (1920) Václava Binovce, kde ztvárnil záhadného doktora Ambiciuse „Ctižádostivého“. Z historického hlediska se jedná o nejlepší a nejúspěšnější, německým expresionismem ovlivněný, snímek společnosti Wetebfilm Václava Binovce. Titulní úlohy si v něm zahrála slavná „němá“ herečka Suzanne Marwille a pozdější nejhorší český režisér ruského původu V. Ch. Vladimírov. Dekorace postavil a zrealizoval architekt František Josef Leopold. Pozdějším důležitým rokem pro film byl letopočet 1960. Ten rok snímek rekonstruoval režisér J. S. Kolár a pracovní záběry z toho filmu vybral režisér Bohumil Veselý do dokumentu JAK SE U NÁS KDYSI FILMOVALO (1960)

Jarda Lopour