Mojmír & František Stránských & velorex

Několik výročí z rodiny vynálezce Velorexu                        

Již během druhé světové války se oba bratři usilovně zabývali konstruováním levného tříkolového vozidla. Zprvu plánovali, že jeho hmotnost nepřekročí sto kilogramů a k jeho pohonu bude stačit motor se zdvihovým objemem 100 cm3. Od samého počátku pracovali na karosérii ze svařených trubek. První verze vozu byla skutečně poháněna agregátem z motocyklu s kubaturou 98 cm3. Povrch karosérie pokrýval duralový plech. Protože vibroval a rachotil, tak se brzy přeorientovali na plátno.

Rok 1954  nezačal u Stránských v České Třebové radostně. Začátkem ledna zemřel Mojmírovi otec a koncem ledna tragicky havaroval ve vozítku bratr. (Historická fotografie z havárie je uvedena).  Mojmír si řekl že nemůže nechávat i nadále rodinu doma samotnou, tak udělal z dílny v České Třebové vývojovou dílnu pro přípravky do Solnice a ještě se třemi kolegy (Josef Štarman - bývalý továrník, Josef Vaňous a Václav Škeřík, později se přidal i pan Hanzl) na nich pracovali. Jenže to se stalo trnem v oku některým straníkům. Zřejmě se báli, že Mojmír chce družstvo v Solnici zavřít a tak mu dali nůž na krk: Buď vstoupí do KSČ nebo musí odejít. Toho roku se mu ještě narodilo čtvrté dítě - 29. října 1954 dcera Oldřiška. Mojmír raději odešel z družstva dobrovolně z vlastního křesťanského přesvědčení. Roli sehrála i hrozba dalších perzekucí jeho rodiny.

Nejprve začal s výrobou paprskových kol (měl přístup k plechu zdarma, jako odpadu) a zpátečky na Velorex 250. Poté získal zakázku na výrobu podvalníků, které přihlásil k patentování a stále přemýšlel co dál.  Sledoval tisk a řekl si, že pro invalidy žádná továrna nic nedělá, a tak že by mohl udělat ruční řízení pro tělesně postižené občany. Ze zkušeností svého otce dobře věděl jak se invalidní občané cítí. První zakázkou bylo ruční řízení pro Renault 4 CV, za kterou dostal 1260,- Kč. Nechal si svou konstrukci patentovat a začaly chodit další zakázky. Ruční řízení představil i brněnském Veletrhu. Postupem času bylo zájemců o ruční řízení čím dál víc - dokonce i ze zahraničí... Velký zájem nebyl však režimem kvitován kladně a tak Mojmíra donutili přejít se všemi přípravky pod družstvo Orlík. Myslel, že bude na vylepšování ručního řízení pokračovat, ale jakmile jim předal veškerou dokumentaci, zakázali mu vstup do družstva. Mojmír však neváhal a začal se, i přes údiv okolí, s družstvem soudit. Soud vyhrál a získal 20 tisíc korun (bohužel 10 tisíc musel zaplatil tomu, kdo mu maloval veškeré výkresy). Velice jej těšilo, že soudce pronesl po uzavření případu větu: To je první věc u soudu, kdy soukromník vyhrál nad socialistickým sektorem.
Protože však ztratil práci, musel si najít práci jinou. Zaměřil pozornost na vozítko z plastických hmot. Na výroční schůzi Vědeckotechnické společnosti požádal hlavního inženýra, jestli by mohl pracovat v Kovoně Karviná ve výrobě laminátů, aby se ji naučil. Inženýr souhlasil, ale s podmínkou, že tam bude dělat zadarmo. Mojmír souhlasil.  Manželce dal ušetřené peníze na měsíc dopředu a aby nemusel být v Kovoně dva měsíce, dělal na dvě směny. Práce s pryskyřicí jej velice bavila a hlavně tam viděl, jak se připravují sportovní karosérie pro Karosu Vysoké Mýto. Nabídli mu, že si může domů odnášet veškeré zmetkové věci a tak si vozítkem navozil domů spousty laminátových bočních vozíků k motorce. Ty poté opravoval a prodával, aby si vydělal něco na živobytí.

Nebyla opět práce a tak nezbývalo nic jiného než pod tlakem situace poprvé v životě nastoupit do zaměstnání - ve Strojtexu v České Třebové, Kde Mojmír pracoval nějaký čas jako brusič. Psal se rok 1968 a na Mojmíra působil pozitivně v tom smyslu, že mohl svobodněji tvořit s laminátem. Kolegové mu také říkali „pan Laminát“. Z laminátu vytvořil rukověť k revolveru na údržbu bavlny. V té době, kdy mohli komunální podniky zřizovat zvláštní zapojení, navštívil Mojmír ředitele a ten mu řekl, že pokud bude odevzdávat 20% ze zisku, může si pracovat  soukromě ve své dílně. Dostal ještě k dispozici 3-4 pracovníky. Vytvořil laminátovou karosérii na akumulátorový vozík a znenadání přišla zakázka na 20 kusů! Byl nadšen, znamenalo to přísun financí a tak se pustili do díla. To jej postavilo do dobré pozice v podniku, protože mu vydělával. Začal se zajímat o termoplasty. Viděl v nich výhodu, že jedním vyfouknutím vznikne hotový výrobek a odpadá zdlouhavé zaškolování. Z vydělaných peněz koupil vyřazené lisy z jiných továren. Jelikož neměl k dispozici výrobní prostory, dal stroje pracovníkům domů - odpadla též starost o sociální zázemí dělníků.

První den večer v 19 hodin zahájila vernisáž výstavy Vynálezce a konstruktér Mojmír Stránský", kterou pořádalo Městské muzeum ve zcela zaplněném malém sále Kulturního centra, kam přišlo tolik návštěvníků, se nevešli. Na výstavě zahráli Poutníci, promluvila ředitelka muzea Mgr. Jana Voleská a Ivo Fajman,  předseda Velorex fan klubu, který byl spolupořadatelem výstavy.  Večer přijely další Velorexy, často až z velkých dálek (Ostrava, Tábor, Plzeň, Slovensko...) Velorex fan klub přivezl také "na pokoukání" nejstarší stroje tohoto typu OSKAR, které sice tehdy nebyly zatím v pojízdném stavu, ale vzbuzovaly u zájemců  mnoho pozornosti.  Celkem tehdy bylo v České Třebové v sobotu 28.8. 91 velorexů.

Po odjezdu motorkářů  po 16. hodině se všechno připravovalo na večerní vyvrcholení.  Přišlo poměrně dost zvědavců z města, po celé odpoledne bylo na ploše stále několik stovek lidí.  Prodávaly se příležitostné pohlednice, plakáty, trička,  na všechno pak příležitostné razítko. Celou letištní plochu včetně okolí si návštěvníci, ale i fotografové a filmaři mohli prohlédnout ze zvedací plošiny, kterou přivezla na letiště firma K PLUS Karel Král. Tato možnost byla dostatečně využívána. Přijela také televize Nova.

---

Epilog: Mojmír Stránský a Velorex má v českotřebovském městském muzeu svoji vlastní expozici

---

Byla otevřena současně s novou budovou expozic Městského muzea v Klácelově ulici v září 2012 jako součást stálé expozice s názvem "Dopravní křižovatky". A nejde o definitivní řešení. V současné době se připravuje projektová dokumentace na rozšíření této expozice tak, aby obsáhla celou historii i sortiment vozítek Velorex, které se od doby svého vzniku staly pojmem nejen v České republice. Řadu exponátů již nyní muzeum vlastní a existuje příslib Velorex klubu na dlouhodobé zapůjčení dalších exponátů.

Také v době slavnostního otevření expozice vozítek Velorex v městském muzeu byla celá klidová zóna Starého náměstí zaplněna plátěnými  pojízdnými přístřešky, neboli trojkolkami Velorex (sem tam byly také kola čtyři). V nově otevřeném muzeu lákala nejen nové samostatná expozice věnovaná vynálezům bratří Stránských, tzv. "velorexárna" , ale v neděli také přednáška uspořádaná pro členy klubu v nové přednáškové síni  městského muzea. Členové klubu také položili kytice květů a zapálili svíčky u  loni postaveného památníčku Františku Stránskému u Zacharovce tak i na hrobě Mojmíra Stránského. Domovským přístavem velorexářů bylo opět českotřebovské letiště, zde se také díky hasičům podařilo připravit příjemné zázemí.  V rámci expozice vývoje vozítek byly zapůjčeny skutečně cenné exempláře,  jeden velorex vítal (a stále vítá) návštěvníky přímo v příchozí hale před recepcí muzea.

Fotografie ze slavnostního otevření expozice dne 29. září 2012.                                                     Milan Mikolecký