Tím městem je Česká Třebová. Kritik namítne, že problematika je natolik regionální, že nebude „cizince“ zajímat. Já se však domnívám, že příběhy lze zobecnit. Mohl je prožít kdykoliv kdokoliv. V tom případě by pak v úvodu nemohla být Česká Třebová, ale například Kolín, Litomyšl, Mikulov… Navíc mohou posloužit jako příklad pro uvedení vlastního života, města…

Příběh první

nás zavede do výšky tří kilometrů. Taková hradba hor se nám postavila do cesty, když jsme cestovali na Jadran: Julské Alpy. Většina výprav jen projíždí, aby byla co nejdříve u moře. My však – moji nejbližší příbuzní a nejbližší kamarádi – jsme nemohli tento přírodní klenot minout.

Za základnu jsme zvolili turistickou chatu Aljažev Dom ve výši asi 1 200 metrů nad mořem. Od chaty jsme byli fascinování pohledem na majestátní, sluncem ozářený štíhlý štít, který zřetelně dominoval svému okolí. Triglav, posvátná hora Jihoslovanů. Podle pověstí by měl každý jejich příslušník vystoupat alespoň jednou v životě na vrchol tohoto mýty opředeného idolu. Pro Slovince má Triglav hlubokou symboliku. Svou majestátností vzbuzoval odedávna bájné představy a přirozenou úctu. Pojmenování získal podle starodávného slovanského božstva, jehož tři hlavy byly v lidové mytologii zobecněním nebe, země a podzemních sil. Podle mé vlastní zkušenosti je to úkol nereálný. Výstup je značně namáhavý a místy nebezpečný.

I s vědomím tohoto nebezpečí a dalších nástrah (nečekané změny počasí v těchto výškách) jsme se ráno s kamarádem Jirkou (známým českotřebovským učitelem) zakousli do strmých stěn. Po několika hodinách námahy naše noha stanula na vrcholu (2 864 n. m.). Náš zrak lačně kroužil po věnci okolních štítů a zíral do téměř dvoukilometrové propasti na bílé skvrny našich stanů. Skvostné, okouzlující, nezapomenutelné! Stopy našeho města jsme tu pochopitelně nenašli, ale svou přítomností jsme je sami otiskli. Svědčí o tom zápis ve vrcholové knize. Kromě našich jmen jsem uvedl i zemi a místo, odkud přicházíme.

Naším dalším cílem bylo jezero Bled. Zde jsme se dostali do blízkosti letního sídla tehdejšího prezidenta Jugoslávie Josipa Broze Tita. A tady dochází k vzájemnému setkání stop. Našich u Bledu, prezidentových v České Třebové. Vzpomínám na letmé zastavení jeho vlaku v našem městě v březnu 1946. Tehdy se cestovalo převážně vlakem. V davu, který jej přišel přivítat, jsem očekával jeho příjezd. Měl jsem to štěstí, že vagon s oknem prezidentského páru zastavil téměř přede mnou. Setkali jsme se tak obrazně řečeno „tváří v tvář“. Prezident a jeho krásná žena nás srdečně zdravili a při odjezdu vlaku dlouho mávali. Zážitek na celý život!

Příběh druhý

mne zastihl v zeleném sukně. Jako voják jsem se zúčastnil žňové brigády nedaleko západočeských Podbořan. Práce probíhaly bez překvapení až do dne, kdy naši četu navštívil chlapík s dotazem, je-li někdo z nás Třebovák. Když jsem se přihlásil, pozval mě k návštěvě svého otce. Ten mne přijal velmi srdečně. Zajímalo jej vše! S bývalým krajanem jsme v příjemné debatě strávili několik hodin. Bohatě mne pohostil a na cestu vybavil výslužkou, o kterou jsem se podělil s kamarády. Víckrát jsme se nesetkali, protože naše brigáda v několika dnech skončila.

A čekalo mne nové překvapení. Nedlouho před jejím skončením jsem se dozvěděl, že předseda JZD, v němž jsme pracovali, přišel osidlovat pohraničí z Březníka, obce u Náměště nad Oslavou. Zde jsem jako kluk prožil řadu týdnů u svých příbuzných.

Příběh třetí

nás zavede na Šumavu. Šumava byla součástí našeho systematického poznání celé bývalé ČSR. Jako ukázky volím například několikadenní velmi zajímavý pochod z Vysokých Tater do východoslovenských Medzilaborců a výpravu do nejvýchodnějšího cípu Slovenska s plánovaným cílem návštěvy hranic mezi Slovenskem a Ukrajinou. Nevěděli jsme (můj švagr Jirka a já) s jakým je spojena rizikem. Při průzkumu v horském terénu jsme se „ztratili“ a hlasitě se svolávali. Překvapila nás upravená pěšina, jejíž kvalita svědčila o trvalém provozu. Nevěnovali jsme jí pozornost a obrátili se k návratu. V tu chvíli jsme netušili, jaké nám hrozilo nebezpečí. Pěšina byla „poseta“ hlídkami sovětských pohraničníků. Kdyby nás některá z nich přistihla, byla by nás zatkla a jako nepřátele odvezla k výslechům na Ukrajinu.

Vábila nás zejména horská turistika. Prošlapali jsme naše (tedy i slovenské) hory a v krajích jsme navštívili mnoho zajímavostí propagovaných turistickými průvodci. Při svých toulkách Šumavou jsme zatoužili po něčem novém, originálním, o čem bedekry mlčí, avšak místní je cení jako turistickou zajímavost. Kde to bylo, si již nepamatuji. Nevedla tam žádná turistická značka. Museli jsme se orientovat místními informacemi a vlastním turistickým „čichem“.

Vyrazili jsme časně zrána. Po několika kilometrech zbrzdila naše kroky netušená podívaná: pohádkový palouk ze tří stran obklopený lesem, v jeho výklenku pak několik chaloupek jako připravených k filmování. Prostě idylka! Obávali jsme se, že domečky slouží převážně k relaxaci a víkendovým pobytům, takže se s majiteli nesetkáme. Mýlili jsme se. Při zaklepání na jedny dveře nám otevřel dědek neupraveného zevnějšku, kterého jsme patrně probudili ze sna. Nevrle se tázal, proč ho rušíme, kdo jsme a co chceme. Bylo však zřejmé, že jej naše přítomnost zajímá, neboť návštěvy v těchto místech byly výjimečnou záležitostí.

Seznámili jsme jej s naším záměrem a mezi řečí se zmínili o našem městě. Když zaslechl jeho jméno, zřetelně roztál a zahlaholil: „Á, Böhmisch Trübau, Wildenschwert, Böhmisch Trübau!“ (Česká Třebová, Ústí nad Orlicí, Česká Třebová.) Nevím, byl-li to Němec, nebo si vzpomněl na dobu, kdy v našem městě pracoval za války jako železničář. Za okupace musely být všechny názvy dvojjazyčné. Byl by se rozpovídal, ale my jsme neměli stání. Omluvil se, že nám nic nepodal, a my vyrazili za dalším dobrodružstvím.

xxxxxx

Z bohaté zásoby svých zážitků volím jen několik vzpomínek. Navazuji v nich na myšlenku, kterou jsem vyjádřil již na jiném místě, že člověk žije ve změti vztahů a souvislostí.  Je jejich součástí, aniž si to uvědomuje. V určitou chvíli vyplavou jako novinky nebo objevy. A právě tuto myšlenku mají mé příběhy dokumentovat. Nelze opomenout, že první příběh se liší od dalších dvou. Stopy jsme v něm neobjevovali, ale sami přinášeli. Příběhy předkládám svým spoluobčanům a jako propagaci našeho města širší veřejnosti.

PhDr. Ladislav Hartman, Česká Třebová