 Narodil
se 14. srpna 1924. Do sedmdesátých let 19. století žil v České
Třebové, bydlel na Skalce v čp. 659 naproti dnešní prodejně Konzumu, v
sedmdesátých letech si postavil domek v Rybníku na pozemcích rodiny,
komunisté tehdy hrozili jejich vyvlastněním. Pracoval v železničních
Dílnách a jeho cesta z práce velmi často směřovala do hasičské
zbrojnice. K hasičské technice se dostal již v mladém věku, velmi to
zajímala technika se kterou hasiči pracovali . Postupně se vypracoval
od strojníka a velitele družstva až na funkci velitele hasičského
sboru. Funkci přebíral od legendárního Václava Mokrého v r. 1960 a
předával v roce 1967 Pavlu Bartasovi.
Odpovědnost za práci českotřebovských hasičů měl tedy po dobu 8
let. Do českotřebovského hasičského sboru našel cestu i jeho bratr
Miroslav Dědourek, který jako učitel (češtinář) měl na starosti
především osvětovou práci a archiv. Velmi se angažoval např. na
zřízení zdejšího detašovaného pracoviště profesionální požární
jednotky v sedmdesátých letech. Bohužel zemřel předčasně v r. 1987 v
66 letech.
Až do pozdního věku využíval Jaroslav Dědourek svou stále velmi
dobrou paměť podpořenou pečlivě uspořádanými zápisky a výstřižky z
dobového tisku.
Zabýval se i dalšími tématy, zejména obdobím II. světové války, ale
také otázkou první motorizace města během I. republiky, otázkou pohřbů
a hřbitovů, velkých požárů apod. Hasičská problematika však vždy byla
a je zcela jasně prioritní.... Pomáhal např. sestavit almanach ke 125
výročí založení českotřebovského hasičského sboru, byl nejstarším
pamětníkem.
Byl především praktik, technik, velmi dobře se vyznal v používané
technice a dovedl ocenit každé zlepšení a novou výbavu jednotek a
každou změnu motorizace jednotek. Nejvíce však záviděl nové možnosti v
komunikačních prostředcích a možnosti rychlého svolávání. "Když jsem
začínal, tak bylo ještě svolávání hasičů zajištěno pomocí trubačů.
Velký pokrok přinesla po válce možnost vybudování zvonkového telefonu
, který sestavil p. Merta z materiálu získaného po likvidaci parnické
továrny zaměřené za války na spojovací techniku". Dnes už je však
všechno zcela jinak," říkal s určitou závodí Jaroslav Dědourek.
Hodně vzpomínek měl na dobu války, kterou prožil i jako velitel:
"Byla to nebezpečná doba a jsem velmi rád, že se na akcích, které
jsem řídil, nikomu nic nestalo. Zasahovali jsme přitom často přímo v
kolejišti železniční stanice, kde byly nejen obyčejné, ale i dobře
hlídané vlaky s výstrojí, zbraněmi a municí. Stačilo někdy málo a
mohla být tragédie, např. u často popisované situace, kdy ve stanici
hrozilo odpálení "muničního vlaku" (byl to ve skutečnosti vlak s
dokumenty, opatřený tak, aby se při výbuchu náloží zničily).
Zastřelení velitele lékařem lazaretního vlaku jsem byl očitým svědkem.
Stříkačku a hadice jsme zde ponechali a rychle upalovali autem do
zbrojnice," řikal Jaroslav Dědourek při vzpomínání na nejsilnější
zážitky z té doby.
V posledních letech již jej trápilo jeho chatrné zdraví, proto se od
vzorně vedeného hospodářství zase vrátil k papírům a svým zápiskům,
které dával přehledně dohromady. A tak na jeho působení u hasičů
zůstaly tak alespoň uspořádané písemné vzpomínky. Jaroslav Dědourek
nebyl velký svou postavou, ale svou prací, nezištně a vzorně
provedenou ve prospěch veřejnosti. Jaroslav Dědourek zemřel v prosinci
2015 ve věku 91 let.
Milan Mikolecký |
Narodil
se v České Třebové. Původně pracoval v obchodě (absolvent obchodní
školy). Protože zde byl nespokojen, vstoupil v roce 1890 do služeb
bývalých rakouských státních drah. Začínal v Mostě jako zapisovač vozů.
Po složení telegrafních a dopravních zkoušek jej přeložili do Veselí nad
Lužnicí, kde vykonával funkci staničního dozorce a později v Chotyčanech
staničního mistra. Když došlo k otevření místní dráhy Německý Brod –
Žďár, byl povýšen na správce stanice ve Žďáru. Potom byl ještě staničním
mistrem na Smíchově, kancelistou pražského ředitelství a opět staničním
mistrem v Nuslích. Do výslužby odešel 1. ledna 1902, aby se mohl plně
věnovat tehdejší Zemské jednotě zřízenců drah. . Od 1. dubna stejného
roku zde působil ve funkci tajemníka. V letech 1907 až 1918 byl
poslancem rakouské říšské rady. Mimo jiné inicioval obranný boj českých
železničních zaměstnanců proti Vídni, známý pod jménem „pasivní
resistence“. Za první světové války se zúčastnil domácího odboje. Když
se vše prozradilo, byl zatčen a odsouzen k pěti letům těžkého žaláře.
Trest si odpykával v pevnosti ve Staré Gradišce ve Slavonii. Po vzniku
samostatného Československého státu (1918) působil jako poslanec
Národního shromáždění, v letech 1920 až 1925 byl místopředsedou
poslanecké sněmovny. Vždy kandidoval za stranu národně sociální, kterou
také v roce 1897 spoluzakládal. Zemřel v nemocnici v Novém Bohumíně
(okres Karviná), když před tím se léčil v lázních Darkově. Pochován je
v urnovém háji na českotřebovském hřbitově.
Narodil
se na Parníku u České Třebové v rodině malého živnostníka. Právě tento
důvod mu v pozdějších letech dělal problémy, dokonce musel předčasně
z armády …Hudební základy ve hře na housle získal u otce, venkovského
kapelníka, hře na klavír se učil u Valerie Seidlové. Později se ještě
vzdělával na hudební škole v Pardubicích (1924 až 1928) a na pražské
konzervatoři (1928 až 1931), kde navštěvoval varhanní, kompoziční i
dirigentské oddělení a také třídu houslí prof. Rudolfa Reissiga. V roce
1938 ještě vykonal státní zkoušky z dirigování orchestru a sborového
zpěvu. Načerpané zkušenosti předával jako učitel hudební výchovy na
reálném gymnáziu v České Třebové, byl i městským kapelníkem, dirigentem
Orchestrálního sdružení Smetana a sbormistrem českotřebovského pěveckého
spolku Bendl. Po ukončení druhé světové války odešel do Prahy. Byl zde
postupně referentem kulturního oddělení ÚRO, kapelníkem pražské posádky
a od roku 1953 redaktorem zábavné hudby a dirigentem orchestru
Československého rozhlasu Později odešel do Kraslic, kde odborně
instruoval velký dechový orchestr, složený z učňů závodu AMATI.
Zanedbatelná není ani jeho činnost skladatelská. Napsal řadu estrádních
a tanečních skladeb pro dechový orchestr. Prvního úspěchu dosáhl v roce
1936 polkou, která po deseti letech dostala název Brigádnická. K ní
postupem času přibyly další známé skladby. Připomeňme si alespoň pochod
Strahov 1948, mazurku Pro Mařenku, valčík Pohádka jara a také suitu
Z rodného kraje, která má tři části : U Třebovských stěn, V březině a Na
břehu Orlice. Dnes nám jméno Viléma Kyrala v České Třebové
připomíná jedna z parnických ulic a také pamětní deska na domě, kde
prožil velkou část života.
Narodila
se v nejstarší českotřebovské čtvrti U Kostelíčka. Pocházela z osmi dětí
povozníka Jana Skály. Když otec po úrazu předčasně zemřel, odpovědnost
za živnost a malé hospodářství převzala matka. A pomáhat musely i
všechny děti včetně Marie. V čase volna, kdy ostatní po těžké práci
odpočívali, chodila Marie do tělocvičny Na Skále. Brzy vynikala
v nářaďovém tělocviku i na lehkoatletických závodech. Dostala se dokonce
do reprezentačního výběru Československé obce sokolské. Toto družstvo
s úspěchem hájilo barvy ČSR doma i v zahraničí. V roce 1938 byla Marie
v družstvu žen, které v Mezinárodním tělocvičném závodě v rámci X.
všesokolského sletu v Praze zvítězilo. Ženy vítězného družstva obdržely
zlaté medaile mistryň světa. Později jako cvičitelka předávala svoje
zkušenosti dalším generacím. Po válce byla učitelkou rytmiky na
hudebních školách v České Třebové a v Lanškrouně. Když s tímto povoláním
skončila, nastoupila do n.p. Perla v České Třebové – Parníku (oddělení
adjustace), kde pracovala až do odchodu do důchodu. I zde, jako členka
krajského výboru Dobrovolné sportovní organizace Jiskra , organizovala
sportovní zájmovou činnost. Dokud ji zdravotní stav dovoloval, vedla
také dětský taneční kroužek při tehdejším Občanském výboru U Kostelíčka.
K nácviku národních a lidových tanců jim sloužila stodola rodné chalupy
v ulici Na Kopečku. S tanečním kroužkem pravidelně vystupovala při
různých akcích ve městě a okolí. Poslední roky žila u dcery Evy. Mezi
svými nejbližšími také zemřela. Pochována je v rodinném hrobě na
českotřebovském hřbitově.