-
V sobotu 12. září se po našem městě, jako blesk z čistého nebe,
rozletěla smutná zpráva o nenadálém odchodu významné osobnosti
českotřebovského hudebního života, dlouholeté učitelky klavíru a bývalé
ředitelky zdejší hudební školy, paní Jindřišky Vaníčkové.
-
 Jelikož
jsem měl tu čest patřit mezi přátelé Jindřišky Vaníčkové a samozřejmě
také jejího manžela Eduarda, rovněž významného třebovského hudebníka,
houslisty a koncertního mistra, dovolte mi, abych na oba krátce
zavzpomínal.
-
Manželé Vaníčkovi jsem měl tu čest osobně poznat díky svému zaměstnání.
Prvně to bylo v roce 1989, kdy jsem začal pracovat v samoobsluze
zdejšího závodu Potraviny v Sadové ulici, vedle hotelu Padevět. Oba
manželé Vaníčkovi byli našimi pravidelnými zákazníky. Samozřejmě, že od
vidění jsem je znal oba již dříve, ale nikdy nedošlo k osobnímu setkání.
Po krátkém čase jsem z prodejny zmizel a objevil se zde nanovo, v roce
1992, kdy jsem zde nastoupil své další, tehdy dvacetileté působení.
Prodejna potravin zde tehdy byla již provozována pod obchodním označením
DAS a právě tehdy došlo k přímému kontaktu s manželi Vaníčkovými. Eduard
Vaníček byl až do posledních dnů svého života, v sedm hodin ráno, když
se krám otvíral, naším prvním zákazníkem. Přicházel vždy takto časně,
aby si nakoupil něco k snídani, neboť během dne měl pak řadu „kšeftů“,
kdy jako hudebník pravidelně hrával při slavnostních událostech
v městské obřadní síni nebo ve zdejším krematoriu. Pravidelně sršel
humorem a přicházel vždy vyzbrojen nějakým vtipem nebo úsměvnou
historkou ze svého bohatého hudebního života. A tak jsme pravidelně
ráno vzpomínali na jeho kolegy, hornistu Josefa Švenka, ředitele
Antonína Šimečka, člena dechovky Františka Baršu, ale došlo i na tehdy
ještě žijícího kolegu a souseda, pana F. K. Zedínka. Vzpomínám si na
jeho oblíbenou hlášku, když ráno přišel za hrozného deště, kdy venku
řádila skutečná průtrž mračen, kterak ve dveřích složil deštník, voda
z něho tekla jako z hastrmana, přistoupil k pultu a pravil: „Prosil
bych sluneční brýle a krém na opalování“. Jeho vtipnému přání jsme
se společně zasmáli a dali se do opravdového nákupu. Tehdy mi pan
Vaníček začal říkat přátelsky „Martine“ a toto oslovení používal až do
konce života.
-
Během odpoledne nebo spíše v podvečer, se v krámě objevila jeho
manželka Jindřiška. Bylo to vždy, když se vracela a z hudební školy
v Ústí nad Orlicí, později z protějšího DDM Kamarád, kde po řadu let
vedla divadelní kroužek a s dětmi nacvičila mnoho zajímavého, především
pohádek. Však také její přátelství s děvčaty z DDM trvalo až do
posledních dní života. Do krámu zavítala denně a zpravidla s nějakou
svojí žákyní, spolu s níž z DDM odcházela a která ji nesla tašku
s nákupem, který stihla pořídit během dne, někdy rovněž za spolupráce
žákyň. U nás nakoupila pečivo, něco k večeři, na další den k obědu a
řadu dalších pokrmů. V krámě, pokud nikdo zrovna nebyl, prožila řadu
minut, neboť nám vždy povyprávěla co doma, co dělá syn Eda, co nového
v kroužku, co s dětmi nacvičuje apod. Žákyně obtěžkaná zmíněnou taškou
způsobně vyčkávala u dveří. A zde rovněž vzniklo přátelství, byl jsem
stejně jako v případě jejího manžela oslovován jménem a v dalších
letech, kdy již zdraví tolik nesloužilo a z domova nevycházela, nám vždy
do krámu telefonovala, co potřebuje nakoupit a já k Vaníčkovým
pravidelně s nákupem chodíval. To už pan Vaníček ležel, ale vždy, když
jsem dorazil, jako zázrakem ožil, pozdravil mě „Vítám vás, Martine!“,
posadil se na posteli a začala naše konverzace, kdy se ptal „Co
nového v kultuře?“ a „Co nového v krámě?“ Já s ním přátelsky
hovořil a mezitím vybaloval nákup. Jindřiška mezitím připravila peníze,
které jsem musel za zboží doručit do krámu a moje návštěva pravidelně
končila Edovou otázkou „Martine, dáte si štamprličku?“ Dnes již
mohu prozradit, že většinou jsem neodolal a nabídku přijal.
-
 Později,
po odchodu Eduarda Vaníčka, kdy již Jindřiška měla mé telefonní číslo,
občas zavolala, abych se stavil, že jsem tam již dlouho nebyl, případně
co máme v prodejně (na mém novém působišti) zajímavého. Vždy ji některá
ze známých žen chodila pro nákupy. Často jsem za Jindřiškou zavítal,
stejně tak o mnoho let před tím, za jejím manželem, abych je vyzpovídal
a získal nějaké vzpomínky do svých knížek i článků. Oba byli
nevyčerpatelnými studnicemi informací. Jindřiška, rozená Vostárková, do
konce života mluvila o blíže neurčeném příbuzenském vztahu se zdejší
rodinou starosty města, Oto Rybičky, neboť maminka jeho manželky E. Z.
Rybičkové, Jiřina Hausmannová, byla rozená Vostárková. A podle rodinných
historek se mělo jednat o příbuzné. Ale nikdy jsme společně tyto vztahy
nerozmotali.
-
Přijít k Jindřišce na návštěvu, to bylo vždy záležitostí na delší dobu.
Společně prožité chvíle velice rychle ubíhaly a člověk ani nechtěl
věřit, kterak v příjemném rozhovoru utíká čas. A tak jsem měl možnost se
u Vaníčků seznámit také s jejich synem Edou a poznat i jejich vnoučata.
Mladý Eda, když přijel k rodičům na návštěvu, se pravidelně zastavoval
též u nás v krámě na nákup. Velikou ctí pro mě bylo, když mi někdy
v roce 2019, jako rodinnému příteli, Jindřiška nabídla tykání. Velice
rád jsem tuto nabídku přijal. Jindřiška velice ráda a dobře vařila.
Zpravidla vždy, když měl přijet někdo z dětí. Kolikrát, v čase mé cesty
s nákupem, top bytem vonělo jako v závodní kuchyni a v hrnci na
sporáku, v mohutném varu klokotaly plněné papriky, guláš či něco
dalšího. Ráda také nakládala a zavařovala vše, co rostlo kolem.
V příslušném ročním období byl byt plný skleniček, nebyl kam šlápnout,
všude to vonělo nakládanými okurkami, meruňkami a dalšími plodinami. A
Jindřiška nestačila mísy ovoce zpracovávat.
-
V pátek 4. září Jindřiška ještě stihla oslavit svůj svátek. Asi týden
před tím mi telefonovala, abych k ní přišel, že jí známá děvčata přijdou
přát k svátku. Tak abych je přišel vyfotografovat. Byl jsem totiž také
letitým „dvorním“ fotografem manželů Vaníčkových. A na podobné návštěvy
jsem byl vždy s fotoaparátem zván. Domluvili jsme se, že mi ještě zavolá
po neděli, abychom upřesnili den. Volala mi ve středu 2. září. Bohužel
však v době, kdy jsem byl v práci a to nemám telefon u sebe. Poté se již
neozvala. Ten telefonní hovor byla poslední příležitost, kdy jsem s ní
mluvil. Místo dalšího telefonu přišla již vzpomenutá smutná zpráva.
-
Pracovní vytížení mi nedovolilo se zúčastnit posledního rozloučení. A
tak se loučím nyní, těmito řádky, tam nahoru, do nebeských výšin. Věřím,
že v tom nebeském ráji Jindřiška sedí u klavíru, hraje z plných sil a
okolo sebe má řadu posluchačů. Mezi nimi je určitě manžel Eda, soused
F,. K. Zedínek, její rodiče a nepřeberné řady těch, s nimiž se ve městě,
během své dlouhé pozemské pouti sešla. A tak tam do té sešlosti u
nebeského klavíru volám: „ Jindřiško, měj se tam moc hezky, ať máš
stále co hrát! Jsem moc rád, že jsem Tebe i manžela poznal. Budete ve
Třebové navždy chybět. S Tvým odchodem Třebová přišla o další hudební
osobnost. Čest Tvé památce!“
-
Martin Šebela
-
|