V letošním roce uplynulo 250 let od postavení hostince Na Horách. Toto místo bylo, a stále dosud je, častým cílem vycházek zdejších občanů a také okolních chatařů. Zejména v letním období  si zajít na Hory a občerstvit se ve zdejší restauraci, vždy patřilo k životu obyvatel České Třebové. Dovolte mi, při této příležitosti, několik osobních vzpomínek na Hory, v dobách dávno minulých, v časech mého dětství.

Dnes, když příležitostně na Hory zavítám, v době, kdy zde všechno vypadá jinak, vracím se ve vzpomínkách do období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století,  kdy jsem se v tomto letovisku čas od času pohyboval. V neděli po obědě, bylo zvykem jít si někam posedět. V televizi byly dva programy, nic moc tam nedávali, tak takové posezení s přáteli v restauraci u pivečka bývalo určitě lákavější. Stejně tak tomu bývalo i u nás. Tatínkovi rodiče, babička a děda Šebelovi, tento zvyk neměli. Obhospodařovali zahrádku v jedné z místních osad, a tak každou volnou chvilku trávili tam. A já spolu s rodiči tam chodíval s nimi. Opačným případem byli rodiče mé maminky, babička a děda Čejkovi. Ti zahrádku neměli a tak v neděli, vždy po obědě, když se umylo nádobí a vytřela kuchyně, babička vyndala ze skříně sváteční šaty, ze sáčku vylovila klobouk, dědovi připravila kravatu, oblek s košilí  a  vše se chystalo na pravidelnou vycházku. Před ochodem ještě babička z kabelky vylovila rudou  rtěnku  a pudřenku, kterou měl od mladých let, provedla kosmetické úpravy a mohlo se vyrazit. Zpravidla chodili s přáteli, nedaleko bydlícími manželi Tichými, z Felixovy ulice nebo s manželi Cupákovými z Vinohrad do Padevětu, do Javorky  nebo do Nádražní restaurace. Bydleli v Sadové ulici a tak to měli blízko. Děda si dal pivečko, babička sodovku a povídalo se celé odpoledne. V roce 1975, když byla otevřena restaurace Křib, párkrát děda vyrazil tam, aby ochutnal, jaké mají pivo. Já byl někdy s ním  a vždy mi koupil limonádu a opečené brambory, lahůdku mého dětství. Ale čas od času nám oznámili, že v neděli půjdou do Javorky nebo na Hory, bez přátel. Padla také otázka, zda nechceme jít s nimi. A tak maminka vše potřebné domluvila a v neděli, v určenou hodinu, rovněž svátečně oděni, abychom nedělali ostudu, jsme stáli u babičky před domem.

Na Hory jsme chodívali Poklonou. Pamatuji se, že jsem vždy běžel o něco napřed a vždycky na zbytek výpravy někde počkal. První zastávka bývala na začátku Poklony, nad pozdějším amfiteátrem, který tu tehdy ještě nebyl. Nad křižovatkou dvou cest, na vyvýšeném místě, zde bývala dřevěná lavička, kde jsem se vždy posadil a čekal. Další zastávka byla u božích muk o něco výše, třetí potom u plotů zahrad po levé straně cesty, kde rostly obrovské ostružiny. Byly jako palec. Tak jsem vždy trhal a rovnou do pusy. Další zastávka byla u borovice s obrázkem Panny Marie, s křivolakými větvemi, o níž mi babička vždy  vyprávěla, že vypadá, jako když roste kořeny vzhůru. U sv. Trojice jsem na naše vždy počkal, neboť tam hrozilo nebezpečí automobilů, jedoucích po Farské cestě. A dále jsem šel jako hodný chlapec, držící  se za ruku někoho z rodiny.

K Horám měl dědeček letitý vztah. Začal sem chodit s babičkou a oběma svými dcerami ještě v dobách, kdy zde jako vedoucí kraloval Felix Křížek. Maminka vždy vzpomínala na malé děti Křížkových, Feldu a Janu, kterak je vídávala běhat kolem restaurace. Toto období já nepamatuji, neboť jsem ještě nebyl na světě. V dobách, o nichž zde píši, byl na Horách vedoucím Miroslav Šponar a Hory obhospodařovala zdejší Armaturka. Venku, pod korunami letitých listnáčů, stávaly staré litinové stolky s lavicemi, které zde zbyly ještě po Klaschkových. Ale byly zde i nové, kulaté stolečky, s kovovými židlemi, s dřevěnými sedadly a opěradly. Ty byly myslím ve dvoubarevném provedení, červené a bílé. V létě jsme sedávali venku, když už bylo později chladněji, nebo bylo venku plno, sedělo se uvnitř. Naši mi koupili sklenici, obvykle červené limonády, později se objevovala také žlutá a oranžová a k tomu za 1,60 Kčs Tatranku. Když jsem to zkonzumoval, vyprosil  jsem ještě jednu limonádu a slané tyčinky. To byla moje pravidelná objednávka. Miroslavu Šponarovi chodila na Hory vypomáhat v čase volna, tedy o večerech a o víkendech, jeho přítelkyně, paní Alena Duspivová, dlouholetá vedoucí Mléčné jídelny na Starém náměstí. Kdysi dávno s mojí babičkou prodávala v prodejně závodu Potraviny, v domě čp. 40 u Beranů v Moravské ulici. A tak když jsme přišli na Hory a obě ženy se zde setkali, Alena vždy, již zdáli volala: „Vítám Vás paní Čejková, dobrý den!“, a jak jsme se usadili, šla nás hned obsloužit. Občas, když měla volno, si k nám přisedla a vzpomínalo se na léta dávno minulá. Mě to povídání  tehdy nebavilo (co bych za to dal, kdybych ho mohl dnes zaznamenat), tak jsem šel běhat ven. Naši dobře věděli, jaký je cíl mé cesty. Byla to protější budova bývalých lázní, kterým jsme říkali „staré lázně.“ Budova zcela opuštěná, střecha pokrytá mechem, vzrostlými břízkami a dalšími náletovými  dřevinami, s vytlučenými okny, vyraženými dveřmi a s propadajícími se stropy. Zcela nezajištěná a děti lákající v cestách za poznáním. Tak mě naši vždy upozornili: „Ne, abys lezl do lázní!“ Já zakroutil hlavou, vzal si na cestu tyčinku ze sáčku a už jsem letěl k lázním. Trošku jsem se bál, sám do opuštěného stavení, ale strach jsem přemohl a vydal se zkoumat bývalé pokojíky a lázeňské kabiny. Stropy se v místech propadaly, omítka s rákosem ležela mnohdy i na podlaze.  Pamatuji se, že Armaturka tam měla uskladněné jakési dřevěné bedny. Když po čas někdo dveře  a okna zatloukl, mé všímavé oko zjistilo, že ze stany od  rybníčka je u posledního okna skupinka břízek. A mezi i nimi bylo právě to poslední okno, které nebylo zaděláno. A tak byla na světě další cesta do tajemné budovy, právě tímto oknem.

Na Horách v lokále byla jedna věc, která mě   a hlavně tatínka po řadu let fascinovala. Vedle výčepu na zdi měl Mirek Šponar pověšeny plastové tabulky s názvy pivovarů. Ty dostával vždy od pivovaru, odkud se na Hory bralo pivo. A tak mezi cedulkami propagujícími Plzeňský Prazdroj, Svitavské pivo, Hanušovické pivo apod. bývala jedna starožitnost. Plechová smaltovaná cedule s nápisem Českotřebovské pivo. Pivovar v té době ve městě už dávno neexistoval, i když jeho budova ještě stála. Cedule se tatínkovi, jako sběrateli třebovských památek,  moc líbila, vždy říkal, jak by jí chtěl. A tak pokaždé, cestou na Hory mi říkal: „Jestlipak tam ještě cedulka  bude?“ Jednou jsme přišli na Hory a  s hrůzou jsme zjistili, že všechny cedulky jsou pryč. Stěna měla novou výzdobu. Jakmile jsme si sedli, přišla paní Alena, posadila se k babičce a začali si povídat. Já celou dobu dělal na maminku obličeje, aby se jí zeptala, kde cedule je. Alena si toho všimla a myslela si, že chci, aby mi něco koupili. A tak se, jako zdatná obchodnice, rychle zeptala, co chlapec chce. A toho hned využil tatínek, který by tam nikdy nahlas neřekl, že má o ceduli zájem a řekl: „Ale všiml si, že jste sundali ty pivní tabulky na zdi. Ona se mu tam vždycky líbila ta plechová s Českotřebovským pivem, tak by ho zajímalo, kde je.“Alena na to hned reagovala  a odpověděla, že to tam trošku předělali, aby to zase bylo jiné. A pak se mě zeptala: „A ty bys jí chtěl?“Já se podíval na naše, tatínek mlčky přikývl a já řekl ano. Alena vstala a řekla: „Vydrž chvíli, já se jdu podívat, zda je už Mirek nevyhodil.“ A zmizela v zákulisí. Za chvilku přišla a v ruce držela všechny ty cedule, včetně té naší, vytoužené. Položila to na stůl a řekla, abych si vzal všechny, že by se to stejně vyhodilo. Tak jsme domů odcházeli spokojeně, s vytouženou kořistí. Ceduli mám dodnes. Kdykoliv ji vidím,  na tuto příhodu si vzpomenu.

V době mého dětství se do lokálu chodilo přímo ze dvora. Dnešní a moderní vstupní prostor do restaurace tehdy ještě neexistoval. Na jeho místě stálo pokračování lázeňského objektu, s hospodářskými prostory a stodolou. Přímo na místě vstupu byl průjezd do dvora, ke druhé stodole. Po levé straně průjezdu byla řada několika suchých klozetů. První v pořadí byl pro pány, poté následovaly další čtyři kabinky, určené dámám.  Ukryty byly za hnědými dveřmi, které se daly zevnitř zajistit. V každé  kabině byla klasické dřevěná latrína s kulatým poklopem.  U stropu byla umístěná žárovka, osvětlující kabinu. Toto zařízení se stalo jednou místem zábavy dvou mužů. Při jedné podnikové oslavě konce roku si dva muži, kteří si šli ven zakouřit, všimli v kupě sněhu odstrojeného vánočního stromečku, který před několika dny   sloužil jako výzdoba lokálu. V mžiku se v jejich hlavách zrodil „dobrý“ nápad. Ulomili špičku stromečku a  běželi do dámské záchodové  kabinky. Tam oddělali poklop  a špičku stromečku strčili do otvoru desky, tak, aby 10 cm koukalo ven. Potom povolili žárovku u stropu a šli za roh čekat, která z jejich kolegyň půjde na toaletu. První vlašťovka se po chvilce skutečně objevila. Žena vešla do kabiny, otočila vypínačem a nic. Zasakrovala, že to zase nesvítí, ozvalo se zasunutí šupáku a v mžiku následoval výkřik, když dotyčná usedla. Ve chvíli se dveře rozletěly a příslušná dáma, se sukní pod bradou vyběhla ven.  Za rohem se pochopitelně ozýval dvojnásobný záchvat smíchu. Když se situace uklidnila, větev se opět narafičila na své místo a čekalo se na další oběť.

Když už jsme byli na Horách, šlo se pochopitelně také ke studánce se  zázračnou vodou. Doma jsem byl od dětství  informován, že její voda je léčivá na oči. Tak jsem si podle  rodinných pokynů pokaždé omýval a dodnes omývám oči. Samozřejmě jsem se průzračné a ledové vody také napil. Když už jsme byli na Horách, šel se děda obvykle podívat, a já často s ním,  na louku za březový háj, za kramářskými boudami, kde měl chatu jeho známý, řezník Franta Walter ze Skalky, který dědu zásoboval čas od času uzeným masem  vlastní výroby. Párkrát jsem s dědou pro uzené u Walterů byl. Dodnes vidím ty tmavé šrůtky masa, rozložené po stole v dílně! S tatínkem jsme zase občas, cestou k prameni, odbočili vpravo, na cestu vedoucích do Uhrových dolů. Jednak mi ukazoval tehdy viditelné základy někdejšího pavilonu, vystavěného z březových větví, který u cesty stával a jednou jsme zašli také do Uhrových dolů, kde mi ukázal pamětní kámen s nápisem „Zde odpočívá důstojník E.V.“, který tam tehdy býval a měl být památkou ležení uherských vojáků, na něž, dle pověsti zaútočili obyvatelé Kozlova. Také jsme si prohlédli nedalekou chatu „Svobodná obec“, postavenou v roce 1924.

Později, jak šel čas a já rostl, po odchodu babičky a dědy, návštěvy Hor ustaly. Občas jsme tam s našimi zajeli autem. Pro mě v té době Hory znamenaly hlavně návštěvy plesů. To bylo za nájemce Miloše Popelky. Pravidelně jsem tam chodíval na Lidový ples, navštěvoval jsem i plesy parnické školy a plesy maturitní. Vždy podle, toho, která z mých deseti plesových tanečnic měla čas. Plesy na horách byly a snad dosud jsou úžasné. A když byl v čase jejich konání sníh, tak návrat domů, spojený vyprovázením partnerky např. do Grégrovy ulice na Parníku nebo na sídliště Lhotka, odkud následoval návrat domů na druhý konec města, byl pro mě opravdovým zážitkem a dodnes je mám v živé paměti. V posledních letech, vzhledem k nedostatku času, se na Hory moc nedostanu. Zavítal jsem do těchto míst v srpnu letošního roku po velice  dlouhé době. Vypravil jsem se tam s kamarádkou, která na Hory chodí venčit psa. Ten se stal na dlouhou dobu terčem zájmu dětí  a jejich maminek, sedících u stolečků v restauraci. A já se dostal do míst, tak důvěrně známých z dětství  a mohl jsem vzpomínat. Při vycházce jsem udělal také několik fotografií, abych měl v archivu, jak vypadají Hory dnes.

Martin Šebela