Pozapomenutý vzdělanec František Rybička

(* 8. ledna 1813 Česká Třebová – † 17. března 1890 tamtéž)


Lékař, botanik, filozof, překladatel, veřejný a spolkový činitel František Rybička spatřil světlo světa v domě čp. 22 v rodině tkalce Josefa Rybičky. Kde započal svá středoškolská studia, zatím bohužel nevíme. Jisté je, že v II. pololetí školního roku 1826/1827 byl žákem-privatistou 3. gramatikální třídy gymnázia ve Vídni - Josefstadtu, poté navštěvoval piaristická gymnázia v Litomyšli (4. gramatikální třída a I. pololetí 1. humanitní, celkově 5. třídy), v Příboře (II. pololetí) a v Kroměříži (školní rok 1829/1830, tzv. 2. humanitní, celkově poslední, 6. třída). V Příboře a Kroměříži ho učil mj. významný svobodomyslný filozof a člen piaristického řádu Bonifác Buzek (1788–1839), jenž předtím přednášel na piaristickém filozofickém ústavu v Litomyšli, kde zásadně ovlivnil např. Františka Matouše Klácela. O tom, jakého měli naši dva Třebováci v Buzkovi učitele, svědčí Klácelova slova, která roku 1882 zveřejnil moravský archivář a historik Vincenc Brandl:  „Není k víře podobno, jakou moc tento tichý génius, tento šlechetný duch nad mládeží měl; slyšíce z úst jeho, že slovo, zbožňovati člověka´ jest rouháním k Bohu, nezbožňovali ho tedy, ale vřadili jej mezi heroje.
Dvouletá či tříletá filozofická studia, povinná pro absolventy gymnázií, kteří se chtěli na univerzitě stát posluchači medicíny, práv a teologie, konal Rybička nejprve – ve školním roce 1830/1831 – na filozofické fakultě vídeňské univerzity. V roce následujícím se zapsal na již zmíněný filozofický ústav v Litomyšli, kam však nenastoupil a studoval neznámo kde. Medicínu vystudoval v Praze a Vídni, promoval roku 1838 ve Vídni. Poté se natrvalo usadil ve svém rodném městě, aby zde provozoval lékařskou praxi, jejíž součástí byly od roku 1840 malé lázně, kde se léčilo studenou vodou. V roce 1869 publikoval v Časopise lékařův českých článek Zdaliž očkování chráněček vyhovuje. Zabýval se také botanikou a sestavil vlastní herbář. Byl činovníkem několika spolků a podílel se na založení pivovaru.
Často se připomíná jeho působení ve funkci prvního konstitučního starosty města v letech 1848–1850 a přátelství s Boženou Němcovou, která k němu roku 1861 chodila konzultovat svůj zdravotní stav a jeho manželce Kateřině prodala kvůli finanční nouzi granátový náramek. Ten je nyní k vidění ve stálé expozici Regionálního muzea v Litomyšli, do jehož sbírek ho v roce 1932 darovala paní Marie Bémová z České Třebové, choť poštovního inspektora, jejíž babička tento dnes poněkud poškozený a neúplný šperk dostala od lékařovy ženy.
Ještě jako medik plánoval Rybička sepsat jakési filozofické pojednání, což mu však Buzek s Klácelem pravděpodobně rozmluvili. Je patrné, že jeho zájmy byly mnohostranné. Vlastnil rozsáhlou knihovnu, kterou poskytoval k dispozici různým zájemcům. V českotřebovském Městském muzeu se z ní dochovaly téměř čtyři stovky svazků: původní verze prací klasických autorů (např. Homér, Platónova Opera omnia, Xenofón, Hérodotos, Plútarchos), díla botanická, zoologická a zeměpisná, krásná literatura (Shakespeare; v roce 1836 se Rybička marně snažil získat úřední povolení k pořádání divadelních představení v České Třebové), kulturní i lékařské časopisy a literatura vlastenecká (Kollár). Na jejím budování se podílel František Ladislav Rieger.
Ve sbírkách Městského muzea Česká Třebová se také nalézají rukopisy lékařem pořízených překladů Boccacciova Dekameronu a Platónovy Ústavy. Překlad Ústavy nazvaný Platónova Obec byl dokončen 23. března 1843, přičemž již roku 1840 avizoval časopis Kwěty jeho vydání tiskem. K tomu však nedošlo, přestože se Rybička snažil o jeho publikování i tím, že přemlouval Klácela, aby text zaštítil svým jménem („Vy dejte méno, já dám práci…“). Překlad Dekameronu není datován a je zachován neúplný. Ani jeho otištění se nezdařilo, i když v roce 1847 napsal lékař Klácelovi, že má z Boccaccia přeložených mnoho povídek a že by rád vydal jejich výbor, „neboť všechny pro naše časy se nehodí, poněvadž trochu lehké jsou a za tou příčinou ani cenzura by je nepropustila“. Tyto texty, jež jsou ozdobeny výrazy jako např. moudrolubec (filozof-vládce), žarotvar (vznětlivost), mimochodník (kůň), lze považovat za první české překlady Ústavy a Dekameronu. Zájmu odborníků zatím bohužel unikají.
Článek připomíná letošní výročí 130 let od úmrtí Františka Rybičky a přichází s podnětem, zda nepřipravit na jeho rodný dům čp. 22 na Starém náměstí jeho pamětní desku (za dva roky bude mít kulaté 210. výročí jeho narození). Desku by si jako první starosta města v jeho historii zasluhoval. Pamětní deska MUDr. Fr. Rybičkovi byla realizována ze soukromé iniciativa pana Václava Faltuse (SIGAS-CZ) na domě čp. 605 v Litomyšlské ulici a připomíná také zmíněné návštěvy Boženy Němcové v tomto domě.
Stanislav Vosyka