Vzpomínky na Jabkancovou pouť      

Tak tu  máme měsíc listopad, což je období, kdy se většina z nás těší na nadcházející slavnou Jabkancovou pouť. Ten letošní listopad je však poněkud jiný. Vzhledem ke stávající situaci v zemi se z pochopitelných důvodů pouť neuskuteční. Není to poprvé. Jabkancová pouť se koná od roku 1960 a nekonala se ještě v letech  1976 a  1977. Důvodem byla rekonstrukce spolkové chalupy, nebylo tehdy kde jabkance péct. A tak ta současná situace, kdy žijeme poněkud klidněji, umožňuje chvíli posedět doma  a vzpomínat na časy dávno minulé. A tak bych rád zavzpomínal na Jabkancové poutě mého dětství.

Na Jabkancové pouti jsem se začal objevovat jako dítě, v doprovodu rodičů,  někdy v polovině sedmdesátých let 20. století. Obvykle jsem tam chodíval s tatínkem, samozřejmě se s  námi na pouti  objevovala i maminka.  Tak však byla někdy  ráda, že jsme z domova odešli sami a měla čas na úklid  a domácí práce. Tatínek se vždy na pouť oblékl do svátečních šatů, na hlavě nescházel tehdy neodmyslitelný klobouk, do čistých, novotou zářících šatů, oblékla maminka i mě. A už jsme vyrazili. Dole u křižovatky s Lidickou ulicí býval stůl s  dvěma talíři – pokladna, kde sloužili vždy dva sousedé  z okolí. Pamatuji si tam např. manželé Hrdličkovi, Vlada Novotného nebo nedávno zesnulého ing. Josefa Nohavu.  Tatínek tam dal nějaký drobný  peníz a už jsme šli nahoru k rotundě.Stejné stolečky bývaly ještě u zvonice a u Hamplovy chalupy. Tam zase pamatuji např. manžele Pirklovi. Stánky pouťových prodejců zde tehdy ještě nebývaly, byl tu pouze jeden stánek, určený k prodeji jabkanců, stojící u pumpy, v těsném sousedství chalupy purkmistra Čeňka Hampla. Ve frontě na jabkance jsme nikdy nestáli. Rodiče sice jabkance milovali, ale do fronty se nechodilo. Jabkance totiž každoročně pekla „babička Šebelová“, tatínkova maminka a pravidelně jim je v hnědém kastrůlku posílala, vždy si k ní někdo z rodičů pro ně zašel. Doma pak stál celý den kastrůlek v kuchyni na radiátoru, aby jabkance byly stále teplé. A naši chodili kolem kamen a postupně ujídali, dokud nebyl kastrůlek prázdný.

Lidé se u kostelíčka postupně scházeli a ubírali se k prostoru pod rotundou, nacházejícím se vedle štítové zdi Koukolovy chalupy, kde bývalo staré dřevěné pódium, které mělo  plátěné  kulisy, představující panorama České Třebové. Ty byly dílem Karla Tomše. Okolní keře a živý plot byly ozdobeny pestrobarevnými fáborky z krepového papíru. Než začal vlastní program, vyhrávala zde železničářská dechovka nebo písničky v „lidovém tónu“ pouštěl zvukař Hubert Vencl ml. z magnetofonu. Když jsme přišli chvíli před začátkem, uprosil jsem tatínka, abychom si  šli, „než to začne“ projit uličky kolem kapličky.  A tak jsme je  postupně prošli. Tehdy zde ještě žila řada starých babiček, které jsme pochopitelně neznali, ale oděné v zástěrách, se šátky na hlavě, jsme je viděli ve dveřích chaloupek, na zápraží či v zahrádkách za plotem. Program pouti  se mi od dětství velice líbil. Nejvíce tradiční hlášení policajta France panu purkmistrovi. Role purkmistra byla Čeňku Hamplovi šíta přímo na míru. Jeho zvučný hlas a majestátní  vysoká postava dávaly jeho roli na důstojnosti. V paměti mi zůstalo také tradiční zahájení pouti tanečním souborem dětí Marie Skálové. V dobách mého dětství   také neodmyslitelně patřila k Jabkancové pouti skupina Medvědi. Kromě vlastních písniček zde hrála i písničky „jabkancové“, které psal na známé melodie přímo pro potřebu Jabkancové pouti Jiří Musílek. Nejvíce mi utkvěla ta, která zde byla hrána v letech 1981 a 1982 s názvem „Nákupní“, která poukazovala na tehdejší nešvary v obchodní síti. Ta se nám s tatínkem moc líbila, neboť jsme v ní tehdy poznávali vlastní zážitky z konkrétních třebovských obchodů. Pamatuji si také „Jabkancové drby“ Květka Kubišty, které zde s kytarou sám zpíval. Ochod z pouti jsme obvykle po roce 1980 končili dole „u ptáčkařů“, nebo chcete-li v domku, kde je dnes restaurace U Kateřiny. Ten totiž tehdy obhospodařovali chovatelé exotického ptactva a v den pouti zde mívali výstavu exotů. Tak jsme se tam s tatínkem vždy zastavili, abychom se jednak ohřáli, po odpoledni prožitém v mrazivém podzimním počasí, ale abychom si krásné papoušky a andulky se zájmem prohlédli. Těch barev a druhů! Radost pohledět. A jelikož tam návštěvníkům prodávali také občerstvení, tatínek mi zde kupoval červenou limonádu. A pak už se šlo domů do tepla, kde se tatínek konečně v klidu „zblízka podíval“ pod pokličku babiččina kastrůlku s jabkanci.

Mé další vzpomínky na Jabkancovou pouť  letí do roku 1987, kde jsem zde udělal několik svých prvních jabkancových fotografií. Tehdy se fotilo na kinofilm s šestatřiceti snímky, tak si každý, ve snaze ušetřit, pečlivě rozmyslel, co vyfotí. Tak se vše fotilo jen jednou (a ne desetkrát jako dnes, v éře digitální fotografie),  přestože hrozilo nebezpečí, že fotka nevyjde. Tak jsem stihl zachytit vystoupení souboru Marie Skálové, recitátora ing. Jiřího Vencla, Miroslava Maršála při zpěvu, purkmistra Čendu Hampla, jdoucího po boku policajta Josefa Umlaufa a režiséra Jiřího Musílka směrem k pódiu nebo jdoucí Marii Skálovou. Zachytil jsem také moji sousedku a vrstevnici  Ilonku, v zástěře, pečící zde jabkance, nával diváků u pódia nebo dvě mladší děvčata, naše tehdejší klukovské idoly, Hanku s Marcelou, jdoucí k pódiu. Po řadu let jsem na pouti vídal známou tvář,vousatého  muže,  bydlícího na sídlišti Křib, stejně jako  tehdy  já, ověšeného dvěma fotoaparáty, který na pouti fotil vše, co se hnulo. Později jsem se dozvěděl, že je to Evžen Šimek. Chodil též do nitra chalupy fotit výrobu jabkanců. Já tam tehdy nikdy nebyl a strašně jsem mu to záviděl. Tehdy jsem ještě netušil, že o několik let později a hlavně v době, kdy on už mezi námi nebude, se stanu vlastně jakýmsi jeho nástupcem a průběh pouti včetně výroby sladké pochoutky budu moci také dokumentovat. Výrobu jabkanců fotím nepřetržitě řadu let a to díky nevšední laskavosti paní Evy Motyčkové, dlouholeté předsedkyně Spolku od sv. Kateřiny.

Popřejme Jabkancové pouti a jejím pořadatelům, aby i v dalších letech neztratila nic ze svého půvabu a lákala stále stejné davy návštěvníků.

Martin Šebela