-
Na rohu Starého náměstí a Nádražní ulice
stával do října 1951 jednopatrový dům čp. 42 s podloubím, které se
nacházelo v hlavní frontě do náměstí. Tento dům, v němž byl
v minulosti provozován hostinec a který zde již mnoho let nenalezneme,
byl rodným domem mého tatínka, Mgr. Jana Šebely, českotřebovského
patriota a zájemce o historii města. Letos, 24. prosince si
připomeneme jeho nedožité osmdesáté narozeniny. Rád bych při této
příležitosti zavzpomínal na dům čp. 42, tak, jak zůstal uchován
v rodinných vzpomínkách, které jsem často slýchával vyprávět, právě od
tatínka, nebo jeho maminky, mé babičky.
-
Od roku 1926 byl dům čp. 42 spojen
s životem naší rodiny. Tehdy se do zadního krámu v jeho boční
frontě, ze strany Nádražní ulice, se svým obchodem nastěhovala moje
prababička, Aloisie Šillerová, provozující zde mlékárnu. Odsud po
krátkém čase přešli Šillerovi právě pod podloubí domu, do nově
upraveného krámu, vybudovaného z dosavadního průjezdu. Šillerovi
svůj původní krám, vedený jako hokynářství, měli v domě čp. 52 v Hýblově
ulici, později Koblicově.
-
-
V domě čp. 42 také rodina Šillerova,
kterou tvořili manželé Jan a Aloisie a jejich dvě děti, dcera Jiřina,
moje babička a její bratr, Jenda Šiller, vystřídala dva byty.
V jednom z nich byla do demolice domu památka na zdejší bývalou
živnost, hostinec. V patře prý v minulosti býval sál, kde se také
tancovalo. Z bývalého sálu byl později přestavěn byt. Co zde bylo
původní, byla okna. Šillerovi tak měli v kuchyni parapet okna cca 30
cm nad zemí. Babička na to vždy vzpomínala: „Když šel Nádražní
ulicí průvod a chtěli jsme se dívat, museli jsme ležet na zemi na
břiše, vykloněni z okna a teprve potom jsme mohli mávat lidem
v průvodu. Z ulice nikdo nepoznal, že u okna ležíme.“ Pod tímto
oknem v čase výročního trhu, tedy jarmarku, pravidelně míval své
stanoviště pomenší chlapík s trpasličí ženou, oděnou jakýmsi lesklým
koupacím úborem se závojem po vzoru orientálních břišních tanečnic,
která se pokoušela vlnit a tančit dle hudby hlasitě vyhrávané starým
gramofonem. Muž, stojící opodál, volal na kolemjdoucí: „ Zastavte
se u nás, princezna Lamprďonka vám vyloží váš osud a poví vám, co vás
čeká!“ Zastavil-li se zájemce, žena zalovila v krabici obálek a
za pomoci papouška vyjevila zákazníkovi jeho budoucnost.
-
-
V roce 1939 se Šillerova dcera Jiřina, tedy
moje babička, provdala za Oldřicha Šebelu, pocházejícího z Hodonína,
vyučeného fotografa, zaměstnaného v Tomkově fotoateliéru
v Litomyšlské ulici. Oldřich Šebela se ze svého dosavadního podnájmu
v Marešově domku čp. 1019 v Mlýnské ulici, po svatbě přestěhoval do
Šillerova bytu v domě čp. 42. Zde se jim na Štědrý den roku 1940
narodil jediný syn Jan, můj tatínek. V domě tedy prožil část svého
dětství. Když se chystala babiččina svatba, došlo k zajímavé příhodě.
Babička pocházela z evangelické rodiny, pradědeček měl původ v Dolní
Sloupnici, kde toto náboženství bylo značně rozšířeno. Dědeček byl
v tu chvíli katolík. Situaci bylo nutno vyřešit, aby se svatba mohla
uskutečnit. Babička o tom vyprávěla: „Oldovi jsem říkala, že já
nemůžu přestoupit na jinou víru, že by mě to doma neprošlo. A on mi
povyprávěl, jak to měl s vírou. Pochlubil se, že jako dítě vystřídal
snad všechny církve na území Čech existující. Pocházel z pěti dětí
z poměrně chudé rodiny, dělníka v cukrovaru. Rodina byla u katolíků a
tam prý dávali na Vánoce chudým dětem balíček sladkostí a ovoce.
Začala první světová válka a projevil se všeobecný nedostatek všeho.
Tak přestali dětem balíčky dávat. Jeho tatínek se někde od chlapů
dozvěděl, že evangelíci balíčky ještě dávají. Tak rodinu přehlásil
tam. Za rok byla bída ještě větší a opět došlo ke zrušení balíčků.
Zase přišla nová informace, že myslím si, husitská církev ještě
balíčky dávala. Tak se rodina stala členy husitské církve. Zkrátka
kde ještě rozdávali balíčky, tam rodina putovala. A když jsme
se chtěli vzít a já řekla, že ke katolíkům nemůžu, Olda mi řekl
památnou větu:‚Tak já se k nim klidně dám. Já už jsem tam jako kluk
stejně jednou byl!‘ A jak řekl, tak také udělal a mohli jsme
se vzít.“
-
-
V bytě manželů Šillerových, v domě čp. 42,
tedy žil tatínek spolu s rodiči, jeho prarodiče Šillerovi, kteří po
roce 1946 odešli do Skuhrova a babiččin bratr, Jan Šiller, později
spolu s manželkou Maryškou a synem Karlem. K hlídání mého tatínka,
když byl ještě v kočárku, jelikož jeho maminka i prarodiče byli
zaměstnáni v krámě, a jeho tatínek, můj dědeček také pracoval, byly
obstarány dvě chůvy, mladá děvčata z okolí, která za úplatu
vypomáhala. Tatínek to vždy s úsměvem a pro zasmání vyprávěl: „To
víš, jako chlapec z lepší rodiny a vnuk obchodnice jsem měl dvě
vychovatelky, tak to tenkrát bylo často zvykem!“ Když chodil
tatínek do mateřské školy v Podbranské ulici, dostal pod stromeček od
rodičů malé loutkové divadélko. Na něj tatínek do konce života
vzpomínal: „Divadlo se mi moc líbilo a pořád jsem nutil rodiče, aby
mi hráli nějaké pohádky. A tak to byly pohádky o Honzovi, o
Kašpárkovi, o princezně a já chtěl pořád další. Naši už nevěděli co
mají pořád do kola hrát a jak tak nad tím v kuchyni lamentovali,
slyšel to strýc Honza Šiller a řekl jim: ‚Půjčte mě to na chvíli, já
mu zahraji!‘ a hrnul se k divadlu. Stoupl si za něj a vzal do ruky
loutku rytíře. Já seděl na židli jako přikovaný, ani nedutal a čekal
co strýček předvede. On přešel s rytířem tam a zpátky a zastavil ho
v půlce jeviště, načež ve verši zvolal: ‚Já jsem rytíř z lomu,
polibte mě …, já jdu domů‘. A to bylo všechno. Tím strýcova pohádka
skončila. Dodnes vidím, jak jsme se tomu tenkrát všichni smáli.“
-
V prvním patře domu čp. 42 bylo zřízeno
několik bytů. Tři vznikly ve vlastním domě, další dva potom vzadu, na
pavlači. V domě čp. 42 bydlel dílenský státních drah, Jindřich
Růžička. Jeho jediný syn Otokar, se stal ve Třebové učitelem na
obecných školách. Později učil i mimo naše město, takže u Růžičků na
náměstí žil po několik let i jejich vnuk, Otokarův syn, Jindřich ml.,
pozdější významný regionální historik, PhDr. Jindřich Růžička, Csc.,
dlouholetý ředitel Okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli. Po
mnoha letech, na sjezdu absolventů gymnázia, se tatínek s dr. Růžičkou
potkali a dlouho oba muži vzpomínali na své dětství, prožité právě
v domě čp. 42. V zadním bytě na pavlači žil vlakvedoucí Josef Ansorge
s manželkou Helenou a dětmi Josefem a Marií. K jeho rodině se váže
zajímavá historka. Můj tatínek, tehdy malý, asi čtyřletý Jeníček
Šebela, si hrál na pavlači s autíčkem. Paní Ansorgová v tu chvíli
v bytě smažila palačinky. Když měla hotovo, vyšla na chvíli ven
z kuchyně, na pavlač, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Tu spatřila
na zemi Jeníčka. Jako vzorná matka a hospodyně věděla, co se sluší a
chlapce se zeptala: „Jeníčku, chceš palačinku?“. Jeníček
zabraný do hry s autíčkem mlčky přikývl. Paní odběhla a v mžiku
přinesla talířek se sladkou dobrotou. Jeníček poděkoval, palačinku
snědl, prý málem i s talířkem a s pusou od marmelády odešel domů. Asi
za týden si opět hrál na pavlači. Paní Ansorgová, stejně, jako minule,
vyšla od vaření na pavlač. Pozdravila Jeníčka, ten zvedl hlavu od své
hry, uviděl jí a v mžiku mu v hlavě proletělo spojení „paní –
palačinka“ a místo pozdravu své sousedce odpověděl: „Ansorgová,
máš amoletu?“ Paní ten den pochopitelně vařila něco jiného. Ale
historka měla velký úspěch a babička mi ji do konce života vyprávěla.
Když byl u toho tatínek přítomen, vždy ji okomentoval slovy: „Nevěř
babičce, to není pravda. To bych nikdy neudělal!“ Načež se babička
hájila tím, že to pravda je.
-
-
V říjnu 1951 dům čp. 42 vyhořel, načež byl
zbořen. O řadu let později vznikla na jeho místě přístavba podloubí,
přičleněná k Frimlovu domu čp. 41.
-
Martin Šebela
Foto Karel
Voleský.
