Příběh Eugenie Egertové – Ledecké z České Třebové v nové knize

Již jen nejstarším obyvatelům našeho města je známé jméno prvorepublikového nájemce zdejší Nádražní restaurace, Arnošta Egerta. Byl velice váženým odborníkem ve svém oboru, vyučit se u něho číšníkem, to znamenalo pro každého jedince otevřené dveře ve všech restauracích na území celé republiky. Jméno Egert bylo zkrátka pojmem.
Egertovi přišli do našeho města z Kralup nad Vltavou v roce 1919. Egert byl po několik let vrchním číšníkem v Nádražní restauraci v Hybernské ulici v Praze (pozdější Masarykovo nádraží), poté působil jako šéf restaurace právě v Kralupech nad Vltavou. Do Třebové tedy přišel jako nájemce Nádražní restaurace, nacházející se tedy ještě v budově starého nádraží. Později, když bylo v roce 1924 otevřeno nynější českotřebovské nádraží, přešli Egertovi, jako nájemci restaurace do nových zdejších prostor. Nad restaurací měli také svůj prostorný byt. Arnošt Egert byl pověstný tím, že několikrát za den prošel restaurací a pohovořil s hosty, kterých se zeptal, jak jim chutná a jak jsou s návštěvou podniku spokojeni. Tento jev, kdysi asi samozřejmý, dodnes vidíme ve filmech pro pamětníky. Egertova restaurace měla vskutku reprezentační prostory, neboť se zde konala slavnostní recepce pro pozvané hosty v den otevření nového nádraží a poštovní budovy dne 3. prosince 1924, kde byli mimo jiné přítomni ministr železnic Jiří Stříbrný a ministr pošt a telegrafů Emil Franke. V roce 1932 zase hostina při příležitosti otevření železničního tunelu v Třebovici. Egertova restaurace také zajišťovala prodej studeného Českotřebovského piva a horkých párků ze zdejšího Frimlova velkouzenářství (nikoliv naopak, jak jsme tomu byli mnohdy na nádražích zvyklí) na jednotlivých nástupištích u vlaků. Prodej zajišťovali především učni. Typické bylo jejich volání „Hóórkéé párky“ na peróně. Číšníci také nasedli do vlaků, obsloužili cestující při jízdě a na příští zastávce v Ústí nad Orlicí zase vystoupili a druhým vlakem se vrátili zpět.
U Egertů byla kromě příjemného prostředí a vzorné obsluhy vyhlášená též výborná kuchyně. Její prostory se nacházely v suterénu budovy, kde kromě velkého množství zaměstnanců kralovala paní Marie Egertová, choť majitele. Kromě běžných profesí zde byly i speciální, jako např. kávová kuchařka. Marie Egertová čas od času zavítala někdy sama, jindy v doprovodu služebné do města na nákup. Jedním z míst nákupu byl stánek s prodejem drůbeže, ovoce a zeleniny pod podloubím domu čp. 42 na Starém náměstí, který její manžel, Arnošt Egert, v roce 1920 zakoupil od klempíře Antonína Dolečka. Zmíněný stánek obsluhovala Aloisie Šillerová, majitelka přilehlé mlékárny, která bývala rovněž pod podloubím. Obchodnice Aloisie Šillerová byla mojí prababičkou. O nákupech Marie Egertové u Šillerů o mnoho let později vyprávěla Šillerova dcera Jiřina, provdaná Šebelová, moje babička: „Paní Egertová k nám zašla občas koupit celou husu, což tehdy mnoho lidí nekupovalo. Spíše se prodávaly její části, stehna, prsa apod. Maminka to přímo pod podloubím porcovala a lidé, jdoucí kolem, se zastavovali a dívali jak jí to šlo od ruky. Ještě k nám pro husu chodila milostpaní Rybičková. Paní Egertová chodila obvykle se služkou, ta měla v ruce koš, kam dávala zakoupené věci. Tak tam přišla obvykle i ta husa. Jednou přišla paní Egertová sama, vybrala si a zaplatila husu, jako obvykle a požádala maminku, zda by ji husu mohl někdo doručit, že jde ještě dále do trhu. Maminka přikývla a řekla, že s husou pošle Jirku. Tím myslela mě, dceru Jiřinu, doma na mě volala Jirko! Když jsem přišla domů ze školy vyfasovala jsem košík s husou a byla jsem poučena, že mám jít k Egertom na nádraží do restaurace, nechat si zavolat paní a té říct:‚Rukulíbám, milostivá paní, maminka se dává poroučet a posílám Vám tu husu.’ Následovala další poučka, že kdyby mi paní za to něco dávala, že to nesmím vzít, neboť husa je zaplacena. Mě se moc příčilo vyřídit takovýto vzkaz, doma jsme takhle nikdy nemluvili. Tak jsem maminku prosila, že tam půjdu, ale ať to nemusím říkat. Maminka mi odpověděla: ‚Když to neřekneš, paní si příště půjde koupit husu jinam a nebudeme mít peníze a budeme mít hlad. Já poslušně přikývla, popadla košík a šla. Abych to lépe zvládla, poslala se mnou i o tři roky mladšího bratra Honzu Šillera, který však nebyl o svém chování poučen. Došli jsme i s husou na nádraží, vstoupili do restaurace a hned u nás byl číšník. Ptal se nás, co chceme. Řekla jsem mu, že neseme husu paní Egertové a on nás odvedl po schodech dolů do sklepa, kde byla kuchyně. Tam stále paní Egertová v černých šatech u sporáku a něco ochutnávala. Jak nás viděla, šla hned za námi. Já se uklonila a s odporem odříkala naučenou větu. Paní se usmála, vzala si košík a husu vyndala. Vyzvala nás, abychom šli s ní zpět nahoru do restaurace. Tam mi řekla: ‚Maminka povídala, že pošle Jirku, tak já čekala chlapce a ono přišlo děvče.‘ Já na to řekla, že Jirka jsem já. Paní se zase usmála, otevřela prosklenou vitrínu a vyndala z ní nějakou čokoládovou tyčinku. Já, ač jsem na ni měla hroznou chuť, domů se nic takového nekupovalo, místo sladkého jsme měli mísy vykrájených jablek a pomerančů, z toho, co se neprodalo v krámě, jsem se sklopenou hlavou řekla, dle maminčina příkazu: ‚Děkuji, nechci.‘ A brácha, který nebyl poučen, hned pohotově odpověděl: ‚Tak to dejte mě.‘ Paní Egertová mu s úsměvem tyčinku podala, pohladila nás po vlasech a vyvedla nás ven, přede dveře. Venku před nádražím mi brácha samozřejmě musel půlku tyčinky odevzdat.“
Restauratér Arnošt Egert měl spolu s manželkou Marií jedinou dceru Eugenii. Její životní příběh by byl dobrým námětem na film. V současné době si jej můžeme přečíst v novém románu spisovatelky Jany Poncarové, nazvaném Eugenie. Příběh české hoteliérky, kterou vydalo v listopadu 2019 pražské nakladatelství Motto.
Eugenie Egertová byla, dle vzpomínek pamětníků, jedna z nejkrásnějších dívek ve Třebové a ještě k tomu dcera z dobré rodiny. Na přání rodičů se v roce 1931 provdala za o deset let staršího Emanuela Ledeckýho, jenž byl synem majitele plzeňského hotelu Continetal, který jeho rodina zakoupila v roce 1928 za 3 miliony Kč. V manželství se Ledeckým narodila dcera Eugenie a později syn Emanuel. Na začátku 2. světové války Egertovi ze Třebové odešli k dceři do Plzně. Zde při náletu na Plzeň dne 20. prosince 1944 jedna z bomb zasáhla také hotel Continental a zabila 70 lidí. Mezi nimi byli i manžel a otec paní Eugenie. Maminka zemřela následně v nemocnici. Mladá vdova se pustila do obnovy zničeného hotelu. Ten se stal v roce 1945 sídlem americké armády. Ubytování zde nalezl i generál Hinds, který se do mladé vdovy zamiloval. Před svým návratem do USA zamilovaný a ženatý Hinds slíbil, že se rozvede a vrátí se. Tak se také stalo. Doma, po rozvodu, zakoupil prsten pro svoji vyvolenou a hledal způsob, jak jej doručit do Plzně. Požádal o to diplomata Jiřího Janečka. Ten prsten doručil prostřednictvím své sestřenice. Později navštívil Plzeň a s Eugenií se setkal. Stalo se to, že se do ni sám zamiloval a o tři týdny později ji pojal za manželku. Janečkovi později odešli z Plzně do USA. Rodina se zde rozrostla o další tři potomky.
Eugenie Egertová byla ve Třebové, jako krásná dívka z dobré rodiny, nebo řečeno tehdejším slovníkem „dobrá partie“, doporučována v podobně situovaných místních rodinách jako partnerka pro syny z těchto rodin. Ve vzpomínkách pamětníků se dochovala dvě jména. Byl to syn místního velkouzenáře a pozdější dědic rodinné firmy, Karel Friml ml. a syn českotřebovského mlynáře a pozdější ředitel nejstaršího finančního ústavu ve městě, Občanské záložny a půjčovny, ing. Václav Kapoun. Své vyprávění z tohoto období ochotně poskytl českotřebovský rodák a velký místní patriot, syn jmenovaného ředitele záložny, ing. Václav Kapouna, ing. Jiří Kapoun: „Frimlovo velkouzenářství na Starém náměstí bylo ve Třebové pojmem. Frimlovi byli také hlavními dodavateli zboží pro Nádražní restauraci. Arnošt Egert od Frimlů odebíral nejen maso, ale i uzenářské zboží, hlavně párky, které jeho číšníci prodávali u rychlíků na českotřebovském nádraží. A tak nějak mezi oběma rodinami asi vznikla myšlenka spojit životy jejich dětí. Tato myšlenka se však neuskutečnila. Restauratér Egert zase využíval finančních služeb Občanské záložny a půjčovny, kde byl můj tatínek, tehdy ještě svobodný a o něco starší než Evža, od roku 1925 ředitelem. Tak vzniklo další přátelství mezi Egertovými a mým tatínkem. Evža byla hezké děvče a tak oba mladí lidé spolu přišli do kontaktu. Tatínek spolu s ní a dalšími přáteli byl např. na dovolené na Jadranu. Vznikly tam i nějaké fotky. Po čase se tatínek setkal ve Třebové s mojí maminkou Albínou, která sem přijela z Prahy ke strýci a tetě Moosovým do Chorinovy ulice. Začali spolu chodit a vzali se. Evža se poté provdala za hoteliéra Ledeckýho z Plzně. Přátelství s Egertovými trvalo i poté a pokračovalo až do jejich vynuceného odchodu ze Třebové do Plzně v roce 1939, kdy se na nádraží objevil německý nájemce restaurace. Dochovaly se i pohlednice zaslané Egertovými mým rodičům z dovolených. Jako svatební dar dostali v roce 1934 rodiče od Egertů obraz Křivolíka od akademického malíře Josefa Holuba. Restauratér Egert byl totiž sběratelem obrazů“ a příznivcem výtvarného umění.“
Výše vzpomenutou knihu Jany Poncarové "Eugenie", pojednávající o životním příběhu bývalé obyvatelky našeho města, lze zakoupit v českotřebovském knihkupectví Kosmas. K zapůjčení je také v českotřebovské knihovně.
Martin Šebela 29. 1. 2020
Eugenie
VIDEO V hotelu i dnes po rekonstrukcích najdete obraz Eugenie - viz video i viz fotografie
Osud hotelu Continental v Plzni je tedy spojen i s osudem původně českotřebovské hoteliérky Eugenie Egertové. Její osud a také osud celého hotelu je dobře vysvětlen v krátkém videu: https://www.youtube.com/watch?v=q88Ewv1S4Dc

Příběh Eugenie Egertové – Ledecké z České Třebové v nové knize

Jana Poncarová