-
 Pocházíte z Prahy, nyní
studujete v Budapešti. Jak se Vám tam líbí?
- K. V. Myslím, že poznat
jinou kulturu a vidět, jak to jinde funguje nejen v hudebním světě, je
vždy obohacující. Budapešť byla láska na první pohled, která se mě zatím
nepustila.
-
Příchodem na Liszt Ferenc
Academy of Music jste musela změnit techniku své hry. Byl to velký
problém?
- K. V. Příchodem do Budapešti
především započala fáze mého dospívání, a to nejenom muzikantského.
Bývala jsem velmi tvrdohlavá, což mi v menší míře zůstalo, a proto se
mnou nebylo lehké pořízení. Můj současný profesor Onczay Csaba mi
naštěstí nedal na výběr a díky němu jsem začala vnímat hudbu, sebe i
svou techniku v novém světle. Samozřejmě se ale neustále vyvíjím, a i
když mě zneklidňuje, že každý den objevuji aspekty své techniky, na
nichž muhu pracovat, ještě víc by mě zneklidnilo, kdyby tomu tak nebylo.
S přibývajícím věkem si více užívám vzdělávací proces a méně se bojím
změny.
-
Vidíte rozdíl ve vnímání a v
propagaci klasické hudby v Čechách a v Maďarsku?
- K. V. Klasická hudba je z
mého pohledu v Maďarsku populárnější než v Čechách. Na Akademii máme
jeden z nejkrásnějších koncertních sálů v Budapešti a v něm prakticky
každý den probíhají koncerty, na které dennodenně chodí stovky lidí. S
tím ale samozřejmě souvisí větší mediální propagace klasické hudby –
jako u nás v Čechách probíhají v televizi soutěže typu SuperStar nebo
Česko Slovensko má talent, Maďaři mají v televizi obdobnou soutěž, ale
pro talenty klasické hudby. A těší se obrovské sledovanosti. Na druhou
stranu se veškeré umění koncentruje téměř výhradně ve větších městech.
Nic podobného Kruhu přátel hudby v Maďarsku nemají.
-
Prezentujete se často jako
komorní hráčka. Máte oblíbený nástroj či nástroje, případně spoluhráče,
se kterými koncertujete?
- K. V. Komorní hudba je mé
nejmilejší „odvětví“. Už spoustu let hraji v nejrůznějších komorních
uskupeních s houslistou Matoušem Pěruškou a to je pro mě vrchol komorní
spolupráce. Za roky společného hraní cítím naprostou symbiózu a vím, že
ať se stane cokoliv spontánního, tak na sebe bez problémů zareagujeme.
Momentálně jsme k sobě našli perfektního klavíristu a kamaráda Jana
Vojtka, se kterým jsme založili trio, což je asi moje nejoblíbenější
varianta komorního souboru. Zároveň velmi ráda spolupracuji s kolegy na
festivalech v Čechách i v zahraničí, kde sice nemůžeme jít kvůli časově
limitované přípravě do hloubky, ale spolupracovat s jinými hudebníky je
jako závan čerstvého vzduchu. Často to pak vnese nový směr do mé
každodenní přípravy.
-
Zaregistroval jsem Vás jako
účastnici „Interpretačních kurzů“ v Litomyšli. Jak se Vám líbí v rodišti
Bedřicha Smetany?
- K. V. Interpretační kurzy v
Litomyšli jsou moje srdeční záležitost! Nejen kvůli perfektní organizaci
ze strany rodiny Štrausových, ale také kvůli krásnému prostředí
Litomyšle a skupině přátel, co se tam vždy sejde.
-
 Z dřívějška o Vás vím, že
nemilujete skladby od Paganiniho. Mění se časem Váš vztah k nim?
- M. P. Můj vztah ke skladbám
Paganiniho se nijak nezměnil a ani nezmění. Takovéto skladby beru jako
„nutné zlo“. Je pravda, že se při nich člověk naučí většinu houslové
techniky, někdy i takové, kterou ani nemá kde využít, nicméně tyto
skladby z člověka muzikanta neudělají.
-
Co si představujete pod pojmem
„prskavka“?
- M. P. „Prskavka“ je takový
muzikantský pojem o skladbě vysoce virtuosního charakteru. Většinou jsou
to skladby kratšího rázu s výskytem rychlých pasáží, spoustou dvojhmatů
až čtyřhmatů a dalších technik. Velice často se hrávají na konci
recitálů, případně jako přídavky (má-li na to interpret ještě sílu),
neboť takříkajíc zvednou publikum ze sedaček. Zažil jsem už ale i
koncert, který byl složen pouze z „prskavek“. To pak člověk jen sedí s
otevřenou pusou. A pak jde domů a nechápe, co se vlastně stalo.
-
Vaším snem bylo stát se
koncertním mistrem. Jak jste v jeho naplnění daleko?
- M. P. Stát se koncertním
mistrem je stále mým velkým snem, ale pravdou je, že momentálně se víc
soustřeďuji na trio a cvičím prakticky jen nový triový repertoár.
Nicméně stále sleduji stránky s vypsanými konkurzy, není jich málo a já
nejsem až zas tolik vybíravý. Bohužel se poslední dobou stalo zvykem, že
se konkurz kryje s nějakým nasmlouvaným projektem. Každopádně je to
stále velmi aktuální téma.
-
Jak jsem se přesvědčil, celá
Vaše rodina miluje fotbal. Jak se Vám po podzimu dívá na ligovou
tabulku?
- M. P. Tak je nutno
podotknout, že každý z rodiny na ni hledí trošku jinak. Taťka napjatě
sleduje zápasy Opavy, která mu na podzim dělala spíš víc starostí než
radosti. Přeci jen ta sezóna po postupu do 1. ligy byla fotbalově „koukatelnější“.
Brácha Jenda má neutrální postoj, jakožto reportér ČT to vidí
objektivněji než např. David, který má „permici“ na Spartu a zatím ho
nic neodradilo. I když chodí domů ze zápasů většinou hodně naštvaný
(slušně řečeno). Mamka fandí Slavii. Sice fotbal vůbec nesleduje, ale v
životě vždycky fandí těm „slabším“. Nejdříve to její nadšení vzniklo
podle mého mínění proto, aby mohla Davida trošku zlobit. Tato sranda pak
přerostla v to, že jsme jí museli koupit šálu Slavie. Já jsem fotbalu na
podzim moc nestihl, byl jsem snad jen na jednom zápase, ale myslím, že
tabulka není vůbec překvapující. Jen mě mrzí, že Slavia na jaře už
nebude pokračovat v Evropské lize.
-
Raději zpátky k hudbě. Na co
byste pozval naše posluchače a chtěl byste něco vzkázat českotřebovskému
publiku?
- M. P. Myslím, že každý, kdo
11. února přijde na koncert, nebude litovat. Určitě můžete očekávat
příjemnou, až domáckou atmosféru. Na program jsme zařadili sice i
moderní skladbu, ale není se čeho bát. A my se už těšíme, až se se všemi
v krásném českotřebovském sálu sejdeme.
-
Děkuji za rozhovor.
Jaroslav Plocek
-
-
Koncert violoncellistky Kristiny Vocetkové a houslisty Matouše
Pěrušky
-
se uskuteční v úterý 11. 2. 2020 od 19:00 hodin v českotřebovské
Malé scéně
DUO BOHÉMO
-
 Kristina Vocetková (*1993) a
Matouš Pěruška (*1992) vytvořili duo v roce 2012 během svého studia na
Pražské konzervatoři. Momentálně studují komorní hudbu v postgraduálním
programu na Liszt Ferenc
Academy
of Music v Budapešti pod vedením prof.
Mezö
Pétera, Vocetková je zde také žákyní prof.
Onczaye
Csaby.
- Roku 2015 získali v Rakousku
cenu Zoltána Kodályho a stali se absolutními vítězi soutěže komorních
souborů Karel Ditters z Dittersdorfu a hudební klasicismus ve Vidnavě.
V roce 2016 obdrželi cenu Bohuslava Martinů a v Itálii zvítězili
v soutěži Concorso Musicale città di Filadelfia „Paolo Serrao“. Roku
2017 jim byla udělena cena za nejlepší provedení skladby soudobého
českého autora a také cena Ignaze Pleyela. V roce 2018 vystoupili na
festivalu EuroArt, na Hudebním festivalu Antonína Dvořáka nebo v rámci
Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora. V roce 2019 koncertovali
v Rakousku, např. v rámci ISA festivalu. Téhož roku se stali vítězi
Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, obdrželi cenu za nejlepší provedení
skladby Bohuslava Martinů a cenu pro nejlepšího účastníka v kategorii
„komorní soubory bez klavíru“.
- Pravidelně jsou zváni ke
spolupráci do větších komorních uskupení. V minulosti koncertovali s
osobnostmi jako Miklós Perényi, Markus Schirmer, Magda Amara, Hagai
Shaham, Gilad Karni nebo Jiří Bárta.
- Oba se doma i v zahraničí
velmi úspěšně účastní také soutěží sólistů: Vocetková např. v roce 2018
zvítězila v mezinárodní soutěži Antona Rubinsteina v Berlíně, Pěruška –
žák prof. Leoše Čepického na pražské HAMU – se kupř. roku 2014 stal
vítězem mezinárodní soutěže ve Veroně.
|