Sochy, sochy, sochy…                            
Zveřejňuji znovu 15 let starý článek Jiřího Dolečka, který reaguje na tehdejší vesměs pochvalné hodnocení nově instalovaných betonových soch  v Javorce a dalších parcích.  Jejich instalace byla provedena na podzim 2004.
 
Jak se na sochařskou výzdobu Javorky díváme dnes po 15 letech ? 

Přečetl jsem si článek o dalších instalovaných skulpturách v Javorce s pochvalným hodnocením z řad odborníků. Myslím, že není na škodu, když se vyjádří i druhá strana z řad běžných návštěvníků parku, neboť i ně tato výzdoba nějak působí a to někdy i vícekrát denně. Proto jsem si dovolil přispět následujícími řádky.
Když porovnám vzhled parku za 35 let nazpět (víc si nemohu pamatovat), tak v posledních pár letech skutečně „prokouknul“. Téměř všechny původní sochy a sošky jsou bohužel nenávratně pryč. Ani já je většinou nepamatuji, nanejvýš jen v poničeném stavu. Nápad instalovat nové je výborný, protože sochy do parku patří, jsou jeho kořením. Důležitý je námět i výsledná kompozice, aby skulptura zapadla do svého okolí a ještě lépe ho zvýraznila. Pak funguje i zpětná vazba – socha sama přirozeně vynikne. Pokud vyjdeme od materiálu, kámen by byl svým přírodním charakterem do parku, jakým Javorka je, patrně nejvhodnější. Ale o to větší výzva – polidštit beton! Nebo spíš zpřírodnit? Některé ze soch skutečně potvrzují, že je to do určité míry možné.
Půjdu-li od dětského koutku podél rybníčka, budu mít po levé ruce první skulpturu 2. generace – patrně se jmenuje Stavba. Mně připomíná spíše kostku ze stavebnice, ale ta k názvu  nemá zas až tak daleko. Na pohled se mi jeví neutrální, ne výjimečná.
Popojdu-li dál po cestě do lůna parku a odbočím k pavilonu, budu mít po pravé ruce na podstavci Jeníčka a Mařenku – sošku 1. generace. Což o to, sokl se autorovi povedl. Postavičky jsou ale vzhledem k okolí poněkud titěrné a vytvořit něco podobného z betonu v tomto měřítku je možná i husarský kousek. Tvůrce sám nepovažuje tuto sochu za zdařilou. Holt, není vždy posvícení. Ale snad právě díky tomu máme v parku celkem ojedinělý komický prvek. A paní učitelka zde může názorně dětem ukázat platnost Darwinovy teorie.Totiž, že člověk a opice … Hm.
Za Jeníčkem a Mařenkou je přes cestu umístěna krychle nekrychle. Hrany upravené do jakoby propletených prstů. Jednoduché, originální a přitom z betonu dobře realizovatelné. Zde se opravdu „zadařilo“.
Velmi vkusná je i následující socha dívky objímající kmen stromu. Do parku výborný námět i pěkné provedení. Opět je na místě pochvala. Jen mne napadá, jestli by v tomto případě nebyl kámen přeci jen vhodnější?
Za pavilonem snad tančí v kruhu tři neurčité postavy. Ladné křivky i kruh jako symbol harmonie a dokonalosti. A park, mimo jiné, odráží právě tyto člověčí tužby. Takže i zde je přítomnost sochy nebo sousoší logická a svou kompozicí do Javorky dobře zapadla.
Po cestě směrem dolů k prameni mohu po pravé ruce shlédnout poslední skulpturu 1. generace. Z výšky vypadá jako dětská vanička, v první chvíli mne napadlo, že je určena pro zoufalé maminky, aby svá vzteklá dítka mohly případně schladit. Ve skutečnosti má mít tento objekt nejspíš skrytou symboliku. Nevýhodou je, že ji může hledat jenom ten, kdo odbočí z cesty a nakloní se nad něj. A pokud dotyčný nebude mít dost romantickou povahu a touhu vznášet se ve vysokých sférách, riskuje pocit, že je uvnitř stejně … černá díra. Je pravda, že tato skulptura neruší, ale kdyby se jednoho dne ztratila, nevím, jestli bych si toho všiml.
To ovšem není případ následující sochy 2. generace, která se prý jmenuje Vlezminazáda. Tentokrát se autor již názvem vtipně pojistil před případnou kritikou. A aby dal své mínění dostatečně najevo, vytvořil skutečně nepřehlédnutelné, od ostatních soch výrazně odlišné, až poněkud monstrózní dílko, zvláště z profilu. V klasické místnosti s haldou krabic a zakopnutým míčem, mne bude míč svou kulatostí neustále provokovat. Zde je to přesně obráceně. Do oblého terénu byla záměrně umístěna silně  vyhraněná socha. Je nutné, aby v parku, kde hledáme harmonii, něco provokovalo? Pokud si odmyslím okolí, není socha nezajímavá, ale proč je tady?! V parčíku mezi bloky moderní zástavby by přitom mohla skutečně přispět k jeho ozvláštnění, dodat mu osobitost a sama by mohla vyniknout přirozeným způsobem. Ale třeba se mýlím, konec konců i Eifel byl zpočátku v Paříži se svou věží nepochopen. A ještě jedna zajímavost na závěr – jistě to není tvůrčí záměr, ale z profilu lze spatřit rafinovaně skrytý symbol starých dobrých časů se Sovětským Svazem a nikdy jinak. Kdepak, hvězdu ne.
Zbývá poslední skulptura 2. generace, prý beze jména. Byla posazena k cestě kousek nad areálem firmy EkoBi. Tentokrát autor Jeníčka a Mařenky přeskočil od ryze konkrétní představy k představě ryze abstraktní. Tak abstraktní, že sice neví, co to je, ale ví, že se mu to povedlo. Sám jsem se snažil několik dní přijít danému objektu na kloub, ale nic. Dokonce jsem přistihl i známého, uměnímilovného spoluobčana, venčícího svého jezevčíka, zadumaně pátrajícího. Neodvážil jsem se zeptat, zda-li rádcové našli. Teprve článek v lednovém vydání ČtZ uklidnil mou ješitnost. Je pravda, že při pohledu na skulpturu z větší vzdálenosti, například skrz vzrostlé lípy, se tato jeví až překvapivě dobře, jenže zblízka už tak zajímavá není a působí mírně ohyzdně. Když už, tak by měla být dál od cest, aby návštěvník mohl vnímat  její tvar spolu s korunami stromů, nesnažil se najít nějaký konkrétnější smysl a nemusel zblízka obdivovat její patrně úmyslně lehce oslizlou povrchovou úpravu, která má snad simulovat kůru, či co.
Závěr? Kritizovat bývá často mnohem snazší, než něco vytvořit, protože kritika zabere méně času a lze ji psát v pohodlí. Na kritiku si však musí každý, kdo se trochu zabývá uměním a jde se svou kůží na trh, zvyknout. Jak  od odborníků, tak od laiků i neumětelů. Kampak asi zařadí mě? Je nesporné, že naši mladí tvůrci strávili nad návrhy i svými díly spoustu času. Na výsledky jejich snažení pak nehledí jen odborná veřejnost, ale třeba i bezdomovec, který přišel vypít krabici oblíbeného vína a přespat na své oblíbené lavičce. A abstrakce? To je doména moderního umění. Ale přeci jen není od věci, když se dítě optá mamky, co že to má být, aby mu byla schopna nějak odpovědět. Ne každý má schopnost najít v abstrakci smysl, přitom úspěch uměleckého díla záleží hlavně na tom, kam si ho v tomto případě divák dokáže zařadit. Proto i abstrakce by měla mít jméno, aby autor alespoň divákovi naznačil, z jaké představy vyšel, protože z něčeho prostě vyjít musel. Kdyby Šárku někdo vytesal dnes, možná by riskoval obvinění, že je kýčař, ale v tomto případě se dítko nejspíš nebude ptát. A přitom vůbec nemusí vědět, kdo to Šárka byla. Nehledě k tomu, že i pro dospělého je pohled na tuto lehce obnaženou, byť kamennou šťabajznu opravdu příjemný.

Jiří Doleček, leden 2005


Za 15 let v Javorce žádá další sochařská výzdoba nepřibyla

Pouze došlo k obnovení Kvasničkova reliéfu na pomníku Mistra Jana Husa (František Bečka, 2006)  díky Okrašlovacímu spolku Česká Třebová a k přemístění stély, připomínající 25. výročí založení parku Javorka z cesty u lesa nad vodojemem do přední části parku, kde je nyní umístněna proti rybářské líhni.  investice do Javorky směřovaly do úprav cestní sítě, byl opraven Bosenský pavilon tak, že je nyní důstojným místem pro uzavírání sňatků a proměny nastaly také u dětského hřiště "U selky", rozšířeného o sportovní  náčiní určené pro všechny generace.