-
Zveřejňuji znovu 15 let starý
článek Jiřího Dolečka, který reaguje na tehdejší vesměs pochvalné
hodnocení nově instalovaných betonových soch v Javorce a dalších
parcích. Jejich instalace byla provedena na podzim 2004.
-
-
Jak se na
sochařskou výzdobu
Javorky
díváme dnes po 15 letech ?
-
Přečetl
jsem si článek o dalších instalovaných skulpturách v Javorce s
pochvalným hodnocením z řad odborníků. Myslím, že není na škodu, když
se vyjádří i druhá strana z řad běžných návštěvníků parku, neboť i ně
tato výzdoba nějak působí a to někdy i vícekrát denně. Proto jsem si
dovolil přispět následujícími řádky.
-
Když porovnám vzhled parku za 35 let nazpět (víc si nemohu pamatovat),
tak v posledních pár letech skutečně „prokouknul“. Téměř všechny
původní sochy a sošky jsou bohužel nenávratně pryč. Ani já je většinou
nepamatuji, nanejvýš jen v poničeném stavu. Nápad instalovat nové je
výborný, protože sochy do parku patří, jsou jeho kořením. Důležitý je
námět i výsledná kompozice, aby skulptura zapadla do svého okolí a
ještě lépe ho zvýraznila. Pak funguje i zpětná vazba – socha sama
přirozeně vynikne. Pokud vyjdeme od materiálu, kámen by byl svým
přírodním charakterem do parku, jakým Javorka je, patrně nejvhodnější.
Ale o to větší výzva – polidštit beton! Nebo spíš zpřírodnit? Některé
ze soch skutečně potvrzují, že je to do určité míry možné.
-
Půjdu-li od dětského koutku podél rybníčka, budu mít po levé ruce
první skulpturu 2. generace – patrně se jmenuje Stavba. Mně připomíná
spíše kostku ze stavebnice, ale ta k názvu nemá zas až tak daleko. Na
pohled se mi jeví neutrální, ne výjimečná.
-
Popojdu-li dál po cestě do lůna parku a odbočím k pavilonu, budu mít
po pravé ruce na podstavci Jeníčka a Mařenku – sošku 1. generace. Což
o to, sokl se autorovi povedl. Postavičky jsou ale vzhledem k okolí
poněkud titěrné a vytvořit něco podobného z betonu v tomto měřítku je
možná i husarský kousek. Tvůrce sám nepovažuje tuto sochu za zdařilou.
Holt, není vždy posvícení. Ale snad právě díky tomu máme v parku
celkem ojedinělý komický prvek. A paní učitelka zde může názorně dětem
ukázat platnost Darwinovy teorie.Totiž, že člověk a opice … Hm.
-
Za Jeníčkem a Mařenkou je přes cestu umístěna krychle nekrychle. Hrany
upravené do jakoby propletených prstů. Jednoduché, originální a přitom
z betonu dobře realizovatelné. Zde se opravdu „zadařilo“.
-
Velmi vkusná je i následující socha dívky objímající kmen stromu. Do
parku výborný námět i pěkné provedení. Opět je na místě pochvala. Jen
mne napadá, jestli by v tomto případě nebyl kámen přeci jen vhodnější?
-
Za pavilonem snad tančí v kruhu tři neurčité postavy. Ladné křivky i
kruh jako symbol harmonie a dokonalosti. A park, mimo jiné, odráží
právě tyto člověčí tužby. Takže i zde je přítomnost sochy nebo sousoší
logická a svou kompozicí do Javorky dobře zapadla.
-
Po cestě směrem dolů k prameni mohu po pravé ruce shlédnout poslední
skulpturu 1. generace. Z výšky vypadá jako dětská vanička, v první
chvíli mne napadlo, že je určena pro zoufalé maminky, aby svá vzteklá
dítka mohly případně schladit. Ve skutečnosti má mít tento objekt
nejspíš skrytou symboliku. Nevýhodou je, že ji může hledat jenom ten,
kdo odbočí z cesty a nakloní se nad něj. A pokud dotyčný nebude mít
dost romantickou povahu a touhu vznášet se ve vysokých sférách,
riskuje pocit, že je uvnitř stejně … černá díra. Je pravda, že tato
skulptura neruší, ale kdyby se jednoho dne ztratila, nevím, jestli
bych si toho všiml.
-
To
ovšem není případ následující sochy 2. generace, která se prý jmenuje
Vlezminazáda. Tentokrát se autor již názvem vtipně pojistil před
případnou kritikou. A aby dal své mínění dostatečně najevo, vytvořil
skutečně nepřehlédnutelné, od ostatních soch výrazně odlišné, až
poněkud monstrózní dílko, zvláště z profilu. V klasické místnosti
s haldou krabic a zakopnutým míčem, mne bude míč svou kulatostí
neustále provokovat. Zde je to přesně obráceně. Do oblého terénu byla
záměrně umístěna silně vyhraněná socha. Je nutné, aby v parku, kde
hledáme harmonii, něco provokovalo? Pokud si odmyslím okolí, není
socha nezajímavá, ale proč je tady?! V parčíku mezi bloky moderní
zástavby by přitom mohla skutečně přispět k jeho ozvláštnění, dodat mu
osobitost a sama by mohla vyniknout přirozeným způsobem. Ale třeba se
mýlím, konec konců i Eifel byl zpočátku v Paříži se svou věží
nepochopen. A ještě jedna zajímavost na závěr – jistě to není tvůrčí
záměr, ale z profilu lze spatřit rafinovaně skrytý symbol starých
dobrých časů se Sovětským Svazem a nikdy jinak. Kdepak, hvězdu ne.
-
Zbývá poslední skulptura 2. generace, prý beze jména. Byla posazena
k cestě kousek nad areálem firmy EkoBi. Tentokrát autor Jeníčka a
Mařenky přeskočil od ryze konkrétní představy k představě ryze
abstraktní. Tak abstraktní, že sice neví, co to je, ale ví, že se mu
to povedlo. Sám jsem se snažil několik dní přijít danému objektu na
kloub, ale nic. Dokonce jsem přistihl i známého, uměnímilovného
spoluobčana, venčícího svého jezevčíka, zadumaně pátrajícího.
Neodvážil jsem se zeptat, zda-li rádcové našli. Teprve článek
v lednovém vydání ČtZ uklidnil mou ješitnost. Je pravda, že při
pohledu na skulpturu z větší vzdálenosti, například skrz vzrostlé
lípy, se tato jeví až překvapivě dobře, jenže zblízka už tak zajímavá
není a působí mírně ohyzdně. Když už, tak by měla být dál od cest, aby
návštěvník mohl vnímat její tvar spolu s korunami stromů, nesnažil se
najít nějaký konkrétnější smysl a nemusel zblízka obdivovat její
patrně úmyslně lehce oslizlou povrchovou úpravu, která má snad
simulovat kůru, či co.
-
Závěr? Kritizovat bývá často mnohem snazší, než něco vytvořit, protože
kritika zabere méně času a lze ji psát v pohodlí. Na kritiku si však
musí každý, kdo se trochu zabývá uměním a jde se svou kůží na trh,
zvyknout. Jak od odborníků, tak od laiků i neumětelů. Kampak asi
zařadí mě? Je nesporné, že naši mladí tvůrci strávili nad návrhy i
svými díly spoustu času. Na výsledky jejich snažení pak nehledí jen
odborná veřejnost, ale třeba i bezdomovec, který přišel vypít krabici
oblíbeného vína a přespat na své oblíbené lavičce. A abstrakce? To je
doména moderního umění. Ale přeci jen není od věci, když se dítě optá
mamky, co že to má být, aby mu byla schopna nějak odpovědět. Ne každý
má schopnost najít v abstrakci smysl, přitom úspěch uměleckého díla
záleží hlavně na tom, kam si ho v tomto případě divák dokáže zařadit.
Proto i abstrakce by měla mít jméno, aby autor alespoň divákovi
naznačil, z jaké představy vyšel, protože z něčeho prostě vyjít musel.
Kdyby Šárku někdo vytesal dnes, možná by riskoval obvinění, že je
kýčař, ale v tomto případě se dítko nejspíš nebude ptát. A přitom
vůbec nemusí vědět, kdo to Šárka byla. Nehledě k tomu, že i pro
dospělého je pohled na tuto lehce obnaženou, byť kamennou šťabajznu
opravdu příjemný.
Jiří Doleček, leden 2005 |
-
Za 15
let v Javorce žádá další sochařská výzdoba nepřibyla
- Pouze došlo k obnovení Kvasničkova reliéfu na pomníku Mistra
Jana Husa (František Bečka, 2006) díky Okrašlovacímu spolku
Česká Třebová a k přemístění stély, připomínající 25. výročí
založení parku Javorka z cesty u lesa nad vodojemem do přední
části parku, kde je nyní umístněna proti rybářské líhni.
investice do Javorky směřovaly do úprav cestní sítě, byl opraven
Bosenský pavilon tak, že je nyní důstojným místem pro uzavírání
sňatků a proměny nastaly také u dětského hřiště "U selky",
rozšířeného o sportovní náčiní určené pro všechny generace.
|
|