Poslední rozloučení  s Ing. Jiřím Venclem  se konalo v obřadní síni městského krematoria ve čtvrtek 6. února za obrovské účasti  Českotřebováků, ale i občanů z okolí. Kolem vystavené rakve byla veliká spousta květin, také i na zemi, u rakve stála čestná sokolská stráž, pro přítomné bylo nachystáno výkonné speciálně pro akci instalované reprodukční zařízení, také pro venkovní prostor.  Již před obřadem a nakonec i při něm bylo možné prohlížet bohatou videoprezentaci fotografií ze života Jiřího Vencla, zachycující nejen rodinné snímky, ale i širokou škálu jeho zájmů. Videoprezentaci lze shlédnout i na našem webu  ZDE. 

Zesnulý Jiří Vencl byl aktivním členem Církve československé husitské, proto bylo rozloučení řízeno v tomto duchu za účasti  faráře této církve  (a emeritního biskupa) Štěpána Kláska z Litomyšle. Shodou okolností i jemu den před tím zemřel tatínek... Se smutečním projevem, který přítomní smuteční hosté vysoce ocenili,  vystoupila Mgr. Magdaléna Peterková.

Vážená zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté,

místo, kde jsme se dnes sešli, se vyznačuje dojetím, vzpomínkami, které v nás vyvolávají smutek, ale jak jsem poznala Jirku, věčného optimistu, jistě by si nepřál, abychom truchlili. Vždy se snažil rozdávat radost, dobrou náladu a tak by to mělo zůstat i v tuto chvíli, při této jeho poslední hře, která je zároveň premiérou, zároveň derniérou a v níž hraje hlavní roli. 

Není to pro mě snadné, ale ještě dříve než se opona zavře, dovolte mi vzpomenout na zesnulého Jirku  mj. i slovy jeho syna Jiřího.

Tatínek vystupoval na prknech, která znamenají svět již od padesátých let minulého století v divadelním souboru Hýbl, jehož byl dlouholetým členem. Byl obsazován většinou do epizodních rolí nebo měl na starost inspici. Rád vzpomínal na rok 1980, kdy si zahrál hlavní roli v detektivní komedii Křeslo pro vraha v režii Jaroslava Hosnedla.  Řada z vás si jistě vybavuje jeho monolog ze Cyrana z Bergeracu, kterým obohatil nejedno setkání divadelníků, ale i dalších spolků, a to nejen v České Třebové. Divadelní a loutkoherecké umění Jirky Vencla nezůstalo opomenuto a v roce 2015 obdržel od Svazu českých divadelních ochotníků Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla za celoživotní obětavou práci. Ocenění získával i při pravidelné účasti na soutěži monologů a dialogů o Pohárek Svazu českých divadelních ochotníků

Vžít se do jakékoliv role uměl tatínek i v osobním životě. Ne každá role mu sedla, ale když si ji vybral, nikdy se nevzdal. Byla to velká houževnatost, vytrvalost, nadšení, které ho činily výjimečným a díky kterým dokázal i zdánlivě nemožné. Zkrátka, když se pro něco rozhodl, tak to dokončil a bylo jedno, zda to bylo studium, zaměstnání, divadlo nebo nějaký jiný koníček, a že jich bylo požehnaně – vyřezávání loutek, recitace – na Jabkancové pouti téměř od jejího založení, cvičil na všech sokolských sletech, spartakiádách, byl aktivním členem Klubu českých turistů. Esperantisté by mohli dlouze vyprávět  o setkáních, kde vždy pozvedl dobrou náladu. Českotřebovský zpravodaj ho zmiňuje jako zakládajícího člena redakční rady a nezapomenutelné vzpomínky budou mít i členové šachistického oddílu, kterému mnoho let předsedal. Na klubové turnaje trénoval  hru na internetu. Naposledy hrál ve čtvrtek 30. ledna  2020, tedy den před svou smrtí a tuto partii vyhrál, bohužel jen v šachu. Pravidelně chodil na Zpívánky do Klubu nevidomých a slabozrakých, docházel do modlitebny Církve Československé husitské a za zmínku stojí, že několikrát absolvoval studium na Univerzitě třetího věku.

Jistě si kladete otázku, zda lze toto všechno stihnout? Ano. Musíte na to mít dokonalou organizaci času. Své by mohla říci maminka, která nahlédla do jeho diářů a zjistila, že ten letošní je hustě popsán až do července tohoto roku. O jeho činorodosti  a aktivitě nemůže být pochyb. Vypovídají o tom  promítané fotografie i skutečnost, že ještě v lednu byl svým trabantem na chatě na Studené hůře.

Pro úplnost uvádím, že tatínek Jirka se narodil nedaleko na Hřbitovní ulici 28. 2. 1936 Hubertu a Alžbětě Venclovým. Vyrůstal spolu se svým mladším bratrem Hubertem, který zemřel před šestnácti lety. Po základní škole absolvoval Průmyslovou školu železniční v České Třebové a následně Vysokou školu dopravní a ekonomickou v Praze, kterou s již zmíněnou houževnatostí dokončil v květnu 1960. V roce 1961 se oženil s Hanou Kapounovou a v roce 1962 se jim narodil syn Jiří. Tatínek zakládal Provozní oddíl Česká Třebová, kde s menšími pracovními přestávkami v Praze zůstal až do jeho zrušení. Od roku 1966 bydlel na Novém náměstí. Měl rád svoji rodinu, zvlášť potom svá vnoučata Janu a Jirku a nyní i dvě malé pravnučky Aničku a Terezku.

Jirkovi postupně přestávalo sloužit zdraví a 31. ledna letošního roku svou roli na této scéně dohrál. Zůstává však  v našich srdcích a vzpomínkách, a také ve svých nástupcích stejného jména i akademického titulu, synovi a vnukovi.

Pro mnohé z nás může být Jirka inspirací, jak se dá život, který nám všem ubíhá nezastavitelnou rychlostí, prožít naplno a přitom tak, abychom potěšili co nejvíce lidí kolem sebe.

Asi tomu osud chtěl, abychom se s Jirkou potkali na Silvestra na náměstí. Kromě přání jsem od něho dostala vlastnoručně vyrobeného andělíčka i s věnováním, kterého jsem si schovala na památku. Pro ty, které Jirka nestihl obdarovat, připravila rodina vystřihovánku u vchodu.

Jirko, děkuji Ti, děkujeme Ti všichni a tleskáme ve stoje.

Čest Tvé památce.