Začněme tím, že  Jiří a Hubert Venclovi měli  hodné a pracovité rodiče.  Tatínek Hubert Vencl a maminka Alžběta Venclová bydleli na Hřbitovní ulici. Byli to mí sousedi od mládí a tak o nich leccos vím. Tatínek Hubert pracoval na dráze, zpíval např. v Bendlu, měl motocykl Sachs, který sloužil k cestám na chatu. Jirka  měl také motocykl, Jawa 125, který vyhrál na motocyklových závodech na serpentinách v nějaké loterii.  Na celé ulici měli Venclovi  snad první televizi (a vysokou domovní anténu), a tak  jsme k nim do kuchyně chodili např. na hokejové přenosy z olympiády v Cortině d´Ampezzo v roce 1960. Tehdy se tam vešlo jistě více než 20 lidí... Jirka tvořil pevnou dvojici  s mladším bratrem, Hubertem, který byl dalším ve městě velmi populárním členem Venclovy rodiny. Spolu dostali do vínku celoživotní aktivitu a lásku k loutkám a loutkářům. Hubert si zaslouží zvláštní vzpomínku, už mezi námi 16 let chybí.... Na další fotografii, pořízené tak před 52 lety, je celá rodina, ovšem bez Jirky Vencla, který držel fotoaparát...

Ing. Jiří Vencl - jak šel život.....    Nekrolog, který  byl zveřejněn nedávno ve formě smutečního proslovu Magdalény Peterkové při posledním rozloučení  s Jiřím Venclem chci doplnit o další texty, napsané ne tak dávno v roce 2016 při příležitosti osmdesátých narozenin Jiřího Vencla...   Ing. Jiří Vencl je známou osobností České Třebové a jejím celoživotním patriotem. Pro naše město, zdejší kulturu ale i tělovýchovu toho udělal opravdu hodně.  Pochází, jak se na Třebováka sluší, z železničářské rodiny.  Narodil se 28. 2. 1936, což dává koncem letošního února zmíněnou osmdesátku. Tato událost má význam i pro mne, vydavatele našeho Zpravodaje. Připomíná mi, že jsem právě před 40 lety, v roce 1976 převzal vedení redakce tehdy Kulturního zpravodaje . Jeden z prvních textů, které jsem napsal, byl článek ke 40. narozeninám agilního Jirky Vencla. Dnes je z toho osmdesátka... Život Jiřího Vencla je stále pestrým kaleidoskopem událostí a aktivit. Pokud bych o něm psal knihu, byla by plná zajímavých kapitol z nejrůznějších oborů. Každá kapitola by byla velmi obsáhlá. Měly by např. tyto názvy: 1. Železnice. 2. Kulturní, především divadelní a loutkářská činnost 3. Jabkancové poutě.  4. Esperanto. 5. Sport, zejména sokolská všestrannost, Všesokolské slety a také spartakiády. 6. Rodina, chata a trabant.  7. Česká Třebová jako jeho rodné město. 7. Církev československá husitská. 8. SONS a ostatní trvalé či krátkodobé aktivity, celoživotní snaha se vzdělávat...  -------------------------------- První by se věnovala samozřejmě železnici.  Druhá by popisovala divadelní a loutkářskou činnost a jeho účinkování na Jabkancových poutích. Třetí obsáhlou kapitolou by bylo esperanto a působení v Amikecu. Čtvrtá kapitola by snad dala na samostatnou knihu – zabývala by se sokolskou všestranností, všesokolskými slety a spartakiádami. Nakonec by přišli skauti a šachy, ale kdo ví, s čím Jirka ještě překvapí. Prostor  Zpravodaje není ale tak velký, musím si vystačit s několika odstavci, stručně popisující bohaté působení našeho jubilanta. Železnice: Je absolvent SPŠŽ Česká Třebová a VŠ železniční, pracoval v řadě funkcí, např. na oddělení investic Provozního oddílu ČSD Česká Třebová. Tam působil právě v době, kdy se ve Třebové stavěly mateřské školy a například hotelový dům na Novém náměstí. Železnici vlastně nikdy neopustil, i v důchodovém věku jsme jej mohli  potkat jako vlakvedoucího  regionálního motoráčku...    Jirka byl  také aktivním studentem všech  doposud realizovaných technických bloků Univerzity třetího věku na Dopravní fakultě Jana Pernera. Divadlo:  „První krůčky do ,divadelního nebe‘ jsem měl na měšťance, kde učitel Karel Štarman se mnou nacvičil Baladu o očích topičových a já ji recitoval na družebním kulturním zájezdu v Popradu a Kežmaroku. Později jsem se zúčastňoval Železničářské České Třebové, kde jsem recitoval báseň Ing. Jaromíra Šlemra, Divadlo. S básní Jiřího Wolkera, Moře, jsem i vystupoval na Ministerstvu dopravy. Já a bratr Hubert, jsme byli v 7. junáckém oddíle, kde jsme začali hrát divadlo, tehdy z marionetami (Ostrov splněných přání, Aladinova kouzelná lampa, Míček Flíček). Pro dospělé to byl Kabaret na nitích: Pepek námořník hrál na harmoniku, černošská jazzová kapela, dechovka, pianista, cvičenec na hrazdě, špičková tanečnice atd. V roce 1960 začala výstavba Malé scény, takže jsme se s bratrem také ihned zapojili. Já jsem tehdy studoval na Vysoké škole železniční, takže v sobotu po příjezdu z Prahy jsem místo domů šel hned na stavbu, kde jsem se zapojil do práce. V březnu 1966 byla Malá scéna slavnostně otevřena detektivkou A. Christie - Past na myši, kterou nacvičil režisér Alexandr Gregar...“ říká Jiří Vencl. V divadelním souboru Hýbl hrál především v malých rolích a nebo dělal inspici. Velkou roli dostal od režiséra Jaroslava Hosnedla, Křeslo pro vraha... A samozřejmě loutky a „Jabkancová“ - Jirka pravidelně vystupuje  na přehlídkách a soutěžích, z kterých má řadu ocenění. Ani v současnosti nepolevuje, ve Velké Bystřici ho diváci v dubnu uvidí na další přehlídce. Tradičně navštěvuje Loutkářskou Chrudim a Jiráskův Hronov. Je členem Volného sdružení východočeských divadelníků (předseda Alexandr Gregar) a členem Mezinárodní unie loutkářů UNIMA. Dne 21. 11. 2015 mu byl udělen „Zlatý odznak J. K. Tyla“ na slavnostním setkání divadelníků v divadle Drak v Hradci Králové. Esperanto: Je legendárním členem železničářské sekce a esperantského kroužku Amikeco ve městě. „V souvislosti s touto činností jsem se zúčastnil řady zajímavých akcí u nás i v zahraničí, poznal jsem družnost esperantistů po celé Evropě. Ve snaze propagovat esperanto jsem řadu let zajišťoval esperantské texty do vydaných jízdních řádů ČD,“ říká Jiří Vencl o svém působení v této oblasti. Sport: Byl na všech spartakiádách a sletech od roku 1948 a samozřejmě nacvičuje i na ten následující. V předchozích letech byl vedoucím skladby mužů.  Je členem v Klubu českých turistů,  pravidelně slouží v pokladně na rozhledně na Kozlovském kopci. Často se účastnil přejezdů Orlických hor nebo Jeseníků, na běžkách ho můžete potkat u chaty na Studené hoře dodnes. V současné době aktivně hraje šachy a nedávno si obnovil licenci šachového rozhodčího. Jako by to nestačilo , čím víc se zamýšlím, tím víc se mi v hlavě otevírají další kapitoly Jirkovy obsáhlé životní knihy. Třeba každé nedělní dopoledne pro něj znamená účast na bohoslužbách Církve Československé-husitské . Do stejné budovy chodí i na pravidelná setkání organizace SONS, kde opět aktivně působí. Co na závěr? Popřát do dalších let Ing. Jiřímu Venclovi především hodně zdraví a životní pohody. Spolu s dalšími se těším, s čím nás opět překvapí na příští Jabkancové pouti.  Milan Mikolecký 2016   K článku mám přílohu - fotodokumentaci, která je tak obsáhlá, že si zaslouží speciální soubor ZDE

Připomeňme si také:

Před 16 lety zemřel Hubert Vencl

---

Nejdříve přišla krátká neuvěřitelná zpráva, když jsem zasedl k počítači, tak již na stole leželo úmrtní oznámení.  Je to přece jen pravda: "dobrák Hubert", který nikdy nikoho nezarmoutil, již není mezi námi. Zemřel po krátké těžké nemoci ve středu 15. září 2004 ve věku 66 let.

Hubert Vencl byl tělem a duši srostlý s českotřebovským depem kolejových vozidel, ve kterém prožil přes čtyři desítky let. V práci byl velmi vážen, ať jako strojvedoucí, nebo ve funkci technika dokázal pomoci každému, kdo to potřeboval, a nejen depu. Byl velkým českotřebovským patriotem, což dokázal nesčíslněkrát ať již  ve své pracovní funkci nebo jako loutkář. Byl platným členem party, která se od padesátých let zabývala loutkami, v tehdejší dřevěné ve skautském domově Javor, společně s dalšími kolegy  pak v šedesátých letech postavili dnešní Malou scénu, které ovšem nikdy neřekl jinak než "loutkárna". Moc těžce nesl její současné uzavření a možnost vystěhování loutkářských propriet z Malé scény považoval za konec loutkářského odboru ve Třebové. Obával se toho, že po plánované rekonstrukci nebude Malá scéna už pro loutkáře dobrá, neboť chystané úpravy způsobí zhoršení podmínek pro jejich práci. Ze své funkce v Depu kolejových vozidel dokázal moc pomáhat při údržbě a renovaci starších zařízení jak v Národním domě, právě tak v Malé scéně, nebýt jeho "ochranné ruky", tak by její vybavení podstatně více zaostávalo.

Pomocí své letité "jabkancové aparatury" Hubert dokázal  ozvučit nejen mnoho ročníků zmíněné Jabkancové pouti (a to ještě i za éry Čendy Hampla a jeho občanského výboru), ale také další nejrozmanitější akce po celém městě, našel jsem ho často také u zvukové aparatury na fotbalovém stadionu Pod Jelenicí i nyní  v nové osvětlovací kabině Kulturního centra. Až do letošního června zde byl nenahraditelným spolupracovníkem. Je symbolické, že do nemocnice odešel prakticky přímo odtud, doposledka pomáhal českotřebovské kultuře a měl radost ze všech úspěchů, které  naše město dosáhlo ať na poli kultury, sportu nebo i jeho celkovém významu. Projevoval obavy z některých negativních trendů v železniční dopravě, které potenciálně ohrožovaly (a stále ohrožují) českotřebovský železniční uzel. A mohl bych pokračovat. Hubert byl sportovec, volejbalista, skaut, prostě všeobecně oblíbený člověk. Všude tam, kde byl ještě letos na jaře jako doma, bude nyní Hubert chybět. Napořád. Nejvíce rodině, ale i všem kamarádům, kterých měl opravdu hodně. Všichni ho měli rádi a i po letech se sklánějí nad jeho památkou.

Na fotografii zde dne, kdy slavil své 65. narozeniny. Na ní je Hubert Vencl takový, jakého bychom si jistě všichni přáli: veselý a rozesmátý....

Milan Mikolecký 

Smuteční proslov Mgr. Magdalény Peterkové při posledním rozloučení s Ing. Jiřím Venclem 6. února 2020

Vážení přítomní,

scházíme se dnes ve smuteční síni, tedy v místě, které by mělo vyjadřovat truchlivou náladu a rozpoložení, ale jak znám Jirku – věčného optimistu, tak nás zde, i když poněkud z povzdálí nenápadně sleduje a nepřeje si, abychom se na jeho poslední premiéře a zároveň derniéře na tomto světě, v nichž hraje hlavní roli, projevovali smutkem. Jirka se vždy snažil rozdávat radost, a tak by to mělo zůstat, i při této jeho poslední hře.

Jirka vystupoval na prknech, která znamenají svět již od padesátých let minulého století, v divadelním souboru Hýbl, jehož byl dlouholetým členem, byl obsazován většinou do epizodních rolí nebo měl na starost inspici. Jeho hlavní role v detektivní komedii Křeslo pro vraha v režii Jaroslava Hosnedla se datuje do roku 1980. Mimochodem s touto divadelní hrou byl spolek Hýbl úspěšný na krajské přehlídce v Holicích.

Dnes Jirko, máš opět „kládu“ a já jsem zde pouze proto, abych vážené auditorium uváděla do děje Tvé hry a role poslední, ale věřte mi, že ani pro mne není tato úloha snadná.

Jirka dokázal obsáhnout ve své životní hře nejednoho herce a mnoho postav v jednom. Ať je to v jeho profesním životě na železnici, ale i jako již zmíněný divadelník – herec, tak jako loutkoherec od Loutkové scény Junáka po vedoucího loutkového sboru Čtyřlístek v Malé scéně, kterou pomáhal v akci Z vybudovat.

Jirka vystupoval s loutkami i v individuálních výstupech na krajských i celostátních přehlídkách, zde je na místě připomenout loutkařskou Chrudim.

Vžít se do role ale uměl Jirka i v osobním životě. Ne každá role mu sedla, ale když si ji vybral, nikdy se ji nevzdal. A byla to právě takhle houževnatost, co Jirku dělala výjimečným. Dokázal zdánlivě nemožné, ale to jen díky tomu, že se nikdy nevzdával a když něčeho chtěl dosáhnout, tak toho dosáhl. Důkazem může být už náročné studium vysoké školy. Ale nebylo to jen studium a profesní výsledky. Když řekl, že synovi vykope odpad do 2 metrů, vykopal ho. Když si řekl, že nevzdá těžký přejezd na běžkách, nevzdal ho a vždy dojel. Když se pro něco rozhodl, tak to dokončil a bylo jedno, zda to bylo v práci, v divadle nebo v nějakém koníčku, třeba vyřezávání loutek. Trénink, vytrvalost a zapálení, to jsou hlavní rysy se kterými Jirka dokázal zdánlivě nemožné.

Pokud se ještě vrátím k divadlu živých herců, pak se mnoha z nás jistě vybavuje i jeho monolog z Cyrana z Bergeracu, kterým obohatil nejedno setkání divadelníků, ale i dalších spolků, které nejen v České Třebové existovaly a existují. Divadelní a loutkoherecké umění Jirky Vencla nezůstalo opomenuto a v roce 2015 Jirka od Svazu českých divadelních ochotníků obdržel Zlatý odznak Josefa Tyla za celoživotní obětavou práci. Ocenění získával i při pravidelné účasti na soutěži monologů a dialogů o Pohárek sekce českých divadelních ochotníků. Jirka Musílek, se kterým se jistě Jirka Vencl už opět tam v českotřebovském nebi setkal, ho ne neprávem a v dobrém slova smyslu onehdy nazval místním Járou Cimrmanem. Jak asi víte, Jára Cimrman zvítězil v anketě o největšího Čecha a první místo by jistě Jirka Vencl atakoval v podobné anketě minimálně na úrovni našeho města.

Pro méně znalé si dovoluji uvést alespoň neúplný výčet jeho zálib a koníčků. Pro mnohé z vás to jistě může být i inspirace, jak se dá život, který nám všem probíhá nezastavitelnou rychlostí, prožít naplno a přitom tak, abychom potěšili co nejvíce lidí kolem sebe. Mohli jsme ho vidět při jeho vystoupeních na Jabkancové pouti téměř od jejího založení, cvičil na všech sokolských sletech – naposledy v roce 2018. Od druhé světové války i na všech spartakiádách, členové Klubu českých turistů vzpomínají na přejezdy Jeseníků a Orlických hor na běžkách a jeho valivě buldočí styl, se kterým překvapoval i o generace mladší účastníky. Dále si můžeme vzpomenout na několikaleté účasti na turistické akci v rakouském Knittefeldu Drei Tage Wanderung nebo třeba „jen“ na jeho služby při prodávání vstupenek na rozhledně na Kozlovském kopci, a to ještě i v minulém roce.

Esperantisté, kteří v příštím roce připravují v České republice celosvětový kongres, by mohli dlouze vyprávět třeba o esperantských Silvestrech, kde pozvedl už tak dobrou náladu. Českotřebovský zpravodaj zase Jirku zmiňuje jako zakládajícího člena své redakční rady. Šachisté si Jirku nepřipomínají jen tím, že zatím poslední dvě vážné partie s Milanem Pěknikem (Milan tady možná je) a Martinem Buchtou z Poličky prohrál, ale i úspěšné výsledky na nedávném vánočním klubovém turnaji, na turnaji v Ústí nad Orlicí, v Sendražicích, v Mistrovicích, a to nehovořím o hraní šachů na internetu, kde naposledy hrál ve čtvrtek 30. 1. 2020, tedy den před svou smrtí a tuto partii vyhrál, bohužel jen v šachu. Jirka také mnoho let předsedal šachovému oddílu a měl rozhodcovské zkoušky. Pravidelně ve středu chodil na Zpívánky do Klubu nevidomých a slabozrakých. Pravidelně v neděli samozřejmě v neděli 26. 1. nevyjímaje pak docházel do modlitebny Církve Československé husitské, ale o tom bude hovořit člověk povolanější.

Lze toto stihnout, ptáte se? Ano. Musíte na to mít dokonalou organizaci času a Jirka na to měl diáře. Pro ilustraci jsem vzala na ukázku diáře z posledních tří let a je zde samozřejmě i ten na letošní rok, který je již nyní hustě popsán až do července letošního roku. Jako příklady uvádím, v únoru – týdenní setkání členů spolku česko-německé vzájemnosti v Bad Kissingenu, následuje šachový turnaj železničářů v Kořenově a dnes se koná přípravný výbor na zmíněný esperantský kongres a tímto si dovoluji pozdravit „Bonan tagon“ přítomné esperantisty.  Zároveň Jirku omlouvám ze sokolských Šibřinek, které má poznačené na zítra 7.2.

A co dál?  Jistě mnohé pochopíte mimo jiné i z promítaných fotografií. Ještě jsem například nezmínila chatu na Studené hůře, kde byl svým Trabantem naposledy ještě letos v lednu, dále jeho cestování s Ludvou Mátlem po Evropě nebo jeho Junáckou historii, se kterou počítal i pro tento rok. Stojí za to připomenout i účasti na téměř všech kulturních událostech nejen v České Třebové, ale například i v Ústí nad Orlicí.

A samozřejmě musíme zmínit i rodinu. Pro faktografy uvádím, Jirka se narodil nedaleko na Hřbitovní ulici 1003 28. 2. 1936 Hubertu Venclovi a Alžbětě Venclové, rozené Neugebauerové z Horní Dobrouče. Vyrůstal spolu se svým mladším bratrem Hubertem, který zemřel před šestnácti lety. Po základní škole absolvoval Průmyslovou školu železniční v České Třebové (vzpomínal, jak i českotřebovští studenti museli spát přes týden na internátě a on tajně na noc utíkal domů) a následně Vysokou školu dopravní a ekonomickou v Praze, kterou s již zmíněnou houževnatostí dokončil v květnu 1959. V roce 1961 se oženil s Hanou Kapounovou a v roce 1962 se jim narodil syn Jiří. Zakládal Provozní oddíl Česká Třebová, kde s menšími pracovními přestávkami v Praze zůstal až do jeho zrušení. Od roku 1966 bydlel na Novém náměstí. Měl rád svoji rodinu zvlášť potom svá vnoučata Janu a Jirku a nyní i dvě malé pravnučky Aničku a Terezku.

Postupně jste si možná všímali, že Jirkovi přestávalo tak úplně sloužit zdraví. Jirka 31. 1. letošního roku svou roli na této scéně dohrál, ale má ještě minimálně dvě jednání před sebou – v našich srdcích a vzpomínkách, a to nejen pro nás všechny zde. Jirka je mezi námi, nejen v podobě jeho syna a vnuka stejného jména i akademického titulu, ale především svojí životní filosofií, která by nám měla být příkladem.

Jirko, děkujeme a tleskáme ve stoje. A abych nezapomněla, ještě jednou Ti děkuji za toho malovaného andělíčka, kterého jsi mi dal tento Silvestr na náměstí, mám ho dobře schovaného… Pro ostatní, které nestihl obdarovat je vystřihovánka Jirkova andělíčka připravena u vchodu.

6.2. 2020.