|
Několik otázek pro harfistku Kateřinu
Englichovou a hobojistu Viléma Veverku před odloženým
koncertem Kruhu přátel hudby Česká Třebová Odložený koncert harfistky Kateřiny Englichové a hobojisty Viléma Veverky se uskuteční v 17. září 2020 od 19:00 hodin v českotřebovské Malé scéně |
|
K. E. Myslím, že je správné, aby se mladý člověk odpoutal od rodiny. Jedině pak můžete ocenit, co v ní opravdu máte a jak je vůbec důležité funkční rodinu mít. A že to není jen tak. Musíte pro to také něco udělat. Já jsem měla to štěstí vystudovat elitní školu, na které jsem měla možnosti, o kterých se tady lidem mohlo jen zdát. Žiji z této zkušenosti dodnes, přinesla mi uvědomění si vlastních kvalit i chyb, rozhled i kontakty, mohla jsem pracovat se světovou špičkou, a zjistit tak, že i člověk z malé země má možnost se prosadit. I když to máme o něco těžší. Jak si poradíte se skladbou, která nebyla původně napsaná pro Váš nástroj? Je možné na harfu zahrát cokoliv? K. E. Ráda bych řekla, že ano, ale není tomu tak. Po letech úprav – jak mých, tak mnohých věhlasných skladatelů – musím konstatovat, že něco jde dobře a něco prostě ne. Je to celkem logické. Koncertní harfa je vlastně stroj, který má 7 pedálů se třemi pozicemi, které nám pomáhají modulovat. A k tomu hrajeme pouze 8 prsty. Je to vlastně permanentní hazard. Stává se, že k cestě na koncert použijete letadlo a nevezete vlastní nástroj. Jaké jsou rozdíly v harfách, které Vám připraví pořadatelé? K. E. Mnohdy se stává, že pořadatel zajistí nástroj, při zaoceánských letech vždy. Většinou s tím není už dnes problém, nástroje jsou standardizované, ale to víte, odchylky vždycky najdete. Všechny zvukové nuance vytváříte prsty a de facto celým tělem, proto i pocit jiného stisku vás může překvapit či rozhodit. Když se k tomu přidají i potenciální technické problémy dotyčného (ná)stroje, pak to může být docela divoká „jízda“.
K. E. Každý pedál je pro jeden tón ve stupnici – tedy c, d, e, f, g, a, h – toto zahrajete v prostřední poloze; pohyb nahoru mění výšku tónu do tzv. béček – tedy např. z c je ces, pohybem dolů změníte výšku tónu do tzv. křížků, tedy z c do cis. Je to alfa i omega úspěchu, protože se pochopitelně můžete splést, jelikož na jedné struně můžete zahrát 3 rozdílné tóny. Je to šílené, občas si říkám, co mě to napadlo. Jaká hudba je Vám nejbližší? K. E. Asi pochopitelně ta vážná. V klasické hudbě je tolik autorů z různých období, které mám moc ráda, že je těžké vybírat. Mahler, Ravel, Debussy, Bach, Šostakovič, Prokofjev, to jsou ti známí, ale je i mnoho ne tak známých autorů, které si s chutí poslechnu. Mám ráda i jazz – blues a swing, ale kdybyste se mě zeptal, co jsem v poslední době poslouchala, tak by to byl asi Hans Zimmer, Howard Shore či John Williams, tedy skladatelé filmové hudby, které milují moje děti, nebo Toulky českou minulostí a dramatizace klasických děl. Inteligentní mluvené slovo mě nejen baví, ale i obohacuje.
Čím a jak se snažíte, společně s Kateřinou Englichovou, inspirovat současné skladatele, aby pro Vás skládali nová díla? V. V. Už tím, co společně s Kateřinou Englichovou tvoříme na pódiu, se snažíme inspirovat. Hrát hudbu našich současníků považujeme za samozřejmé. Učíme se tak nové skladby a samozřejmě, že právě kontinuální proces učení je dost zásadní. Mnozí posluchači mají dojem, že by měli hudbě rozumět. Myslíte, že je to potřeba? V. V. Je to onen paradox až omyl. Chtít porozumět můžeme cizí řeči, hudbu však stačí vnímat, mít otevřenou mysl. Je potřeba, mám-li odpovědět, mít hudbu rád. Kromě hudby máte velmi rád hory. Kam jste se s tímto koníčkem dostal nejvýš a nejdál?
Známe Vás i jako fotografa. Co a proč fotografujete nejraději? V. V. Fotografuji právě především hory, to je mé hlavní téma. Fotografie se pro mě stává více a více stěžejním tématem, je to podobně jako hudba rovněž tvorba. I zde mám nějaké další ambice. Proč fotografuji? Protože potřebuji a hledám rovnováhu, určitý druhý pól vůči hudbě. Je to i tato potřeba, tu a tam uniknout... Když máte dovolenou, děláte něco pro to, aby Vám neochably mimické svaly a abyste udržel správný nátisk? V. V. Správná otázka; ano, je takové malé „gymnastické“ cvičení, kterým se dají mimické svaly trochu stimulovat. Je to drobnost, ale zdá se mi, že ne bezvýznamná. Na co byste chtěl pozvat českotřebovské posluchače a chcete jim něco vzkázat? V. V. Troufám si říci, že naše koncerty, tak jak se to, co děláme, vyvíjí, jsou jiné. Je to faktický dialog, je to koncert na půdorysu divadelního představení, řečeno s nadsázkou. Počítáme, je-li publikum připravené a ochotné, i s určitou interakcí diváků. Vzkázat? Že bez Englichové a Veverky to už příště prostě nepůjde! Děkuji za rozhovor. Jaroslav Plocek
„IMPRESSIONS“Kateřina Englichová – harfa, Vilém Veverka – hobojKdyž v roce 2005 vystoupili Kateřina Englichová a Vilém Veverka na svém prvním společném koncertě, ukázalo se, že došlo k jednomu z nejšt'astnějších hudebních spojení na české scéně. Unikátní kombinace hoboje a harfy přinesla doposud málo vídané možnosti, a to na poli komorní i koncertantní hudby. Interpreti patří ke špičce svých oborů – pro fenomenální dvojici je charakteristické, že se oba dlouhodobě prosazují také individuálně, jako sólisté. V jejich repertoáru najdeme nejvýznamnější skladby pro hoboj, harfu a orchestr předních světových autorů, přičemž drtivou většinu z nich provedli v české premiéře. Společně vystoupili v řadě evropských zemí, ale také např. i v Kanadě. V roce 2009 nahráli pro Supraphon (spolu s klavíristou Ivem Kahánkem) album „Risonanza“. Pro stejnou společnost natočili roku 2016 první čistě samostatné album, nazvané „Impressions“, s hudbou M. Ravela, C. Debussyho, respektive českého žijícího klasika Luboše Sluky, které reprezentuje to nejzásadnější z jejich současného repertoáru. Na přípravě tohoto CD významně participoval český autor Otomar Kvěch. Na přání obou interpretů totiž stylově přepracoval – ve zcela virtuózní záležitost – slavnou kompozici Maurice Ravela „Le tombeau de Couperin“.
|
Studovala
jste hru na harfu nejen doma, ale i v zahraničí (Filadelfie, Berlín). Jak
mladá žena prožívá několikaleté odloučení od domova?
Harfa má 7 pedálů. Co se s nimi dá všechno dělat?
