Růžena Čejková by se letos v dubnu dožila 110 let |
Řada starších občanů našeho města si jistě vzpomene na paní Růženu Čejkovou, dlouholetou prodavačku podniku Pramen, Česká Třebová, které během svého povolání prošla řadou českotřebovských prodejen. Paní Růžena Čejková, která byla mojí babičkou, by se letos v dubnu dožila 110 let.
Obecnou a měšťanskou školu Růžena, tehdy Jeníková, vychodila v Pardubicích. V červnu 1924 měšťanskou školu zdárně ukončila a následně nastoupila do učení k Růženě Medunové v Pardubicích. U ní se v době od 1. září 1924 do 1. září 1927 vyučila modistkou. Současně absolvovala trojtřídní Odbornou školu pokračovací pro učednice ženských živností oděvních v Pardubicích. Mladá léta tedy Růžena prožila v Pardubicích. Chvíle volna trávila s kamarádkami a partou přátel, jak dokládají dochované rodinné fotografie, v okolí Slatiňan, konkrétně u Kočičího hrádku nebo Škrovádu. Ve svém rodišti poznala prvního manžela, automechanika Rudolfa Špice, který začátkem roku 1940 zemřel na tuberkulózu. Manželství zůstalo bezdětné. Mladá vdova se po čase setkala s Františkem Čejkou (*29. 5. 1913 Prosetín), vyučeným kameníkem t. č. četařem vládního vojska, který v Pardubicích působil. Ten se stal 21. prosince 1940 v Pardubicích jejím druhým manželem. Z tohoto manželství se v Pardubicích narodily dvě dcery, starší Eva (*1941) a mladší Blanka (*1949), moje maminka. V letech druhé světové války prožila Růžena Čejková spolu s dcerou Evou nelehké chvíle, neboť její manžel František, jako příslušník vládního vojska, byl v roce 1944 nasazen do Itálie, do prostoru Domodosola, kde konal dozorčí s strážní službu. Odtud 7. července 1944 přešel k italským partyzánům, od nich poté do Švýcarska, odkud se dostal koncem roku1944 do Anglie, kde byl prezentován do československé zahraniční armády, kde působil jako instruktor řidičů tanků. Zpět do vlasti se navrátil až v září 1945. Téměř po celé jeho zahraniční působení neměla Růžena Čejková o svém manželovi řádné zprávy. Jelikož v letech 1947 – 1948 František Čejka absolvoval vojenskou akademii a aplikační školu, byl jmenován důstojníkem z povolání v hodnosti poručíka. Tehdy vykonával funkce od velitele baterie po náčelníka štábu.
Po Příchodu do České Třebové se Růžena Čejková svému povolání, tedy modiství, nevěnovala a nastoupila jako prodavačka do podniku Pramen, Česká Třebová. Zde vykonala 16. listopadu 1955 zkoušku předepsanou pro prodavače II. kategorie. Dne 28. listopadu 1961 absolvovala zkoušku předepsanou pro prodavače 1. kategorie. O rok později, 19. června 1962 složila zkoušku předepsanou pro vedoucí prodejen v obchodním oboru potravinářské zboží. V našem městě prošla řadou tehdejších provozoven. Z nich můžeme jmenovat např. někdejší prodejnu potravin U Beranů, v domě čp. 40 v Moravské ulici, kde pracovala pod vedením paní Aleny Duspivové, pozdějí vedoucí Mléčné jídelny. Kdykoliv se s ní setkala např, v restauraci Na Horách, bylo na co vzpomínat. Dále můžeme jmenovat Sukovu cukrárnu v Hýblově ulici, prodejnu Chléb pečivo v domě čp. 66 v Hýblově ulici, kterou po ní převzala vedoucí Marie Vlčková, prodejnu potravin v čp. 285 v Lidické ulici, kde byl vedoucím Ladislav Simon, prodejnu potravin v Sadové ulici čp. 1072, masnu na Starém náměstí čp. 46, kde byli jejími spolupracovníky Alexandr a Oldřiška Gregarovi a Barbora Štanglerová nebo cukrárnu v domě čp. 1749 na Novém náměstí, kde také působila jako vedoucí. Výčet míst, vzhledem k absenci pamětníků, si nečiní nárok na úplnost. Jejími kolegyněmi z Pramenu byli dnes již nežijící Anna Hrdinová, Marie Říhová, Marta Říhová, Marie Pajerová, paní Chlebníčková, Zdenka Bartošková a další. Pochopitelně také znala tehdejší vedoucí z okolních prodejen v centru města. Sám si pamatuji, kterak jsem s babičkou, jako chlapec, v době, kdy mě hlídala, vyrazil do města na nákup. Vždy nás čekalo několik pravidelných zastávek.
Růžena Čejková často, i v důchodovém věku, střídala nemoci pracovníků prodejen, jejich letní či mateřské dovolené. Proto prošla tolik prodejen. Z Pramenu měla doma do konce života několik památek. Nejvíce utkvěla v paměti veliká hranatá sklenice od kyselých ryb, v níž měla ve spižírně uskladněnou zásobu citronů a dřevěná bednička od datlí s cizokrajnými nápisy na bocích, která se mi jako klukovi moc líbila. Dodnes mám obě památky uschovány. Pamatuji se také na vycházky s babičkou do Javorky. Do té staré Javorky, která bývala chloubou města s řadou vrostlých (dle odborníků přestárlých a nemocných) stromů a dřevin, které k ní neodmyslitelně patřily, v době, než zde došlo k první úpravě parku a plošnému kácení. Ve svahu pod bosenským pavilonem, směrem ke kašně se lví hlavou, jsme pravidelně trhali petrklíče. A že jich tam bylo!!!!
Manželé Čejkovi pravidelně v neděli chodili do společnosti. Babička se napudrovala, rtěnkou nabarvila rty a nezapřela bývalé povolání modistky – nasadila klobouk a spolu s přáteli, manželi Cupákovými a Tichými, se chodilo do Padevětu nebo do přírody - do restaurace Javorka a na Hory. Tyto vycházky bývaly pravidelným rituálem. Někdy v neděli, když šli sami, vyrazili jsme s rodiči s nimi. Červená limonáda, slané tyčinky a Tatranka bývaly mojí odměnou za dlouhou cestu. Růžena Čejková odešla od svých blízkých v orlicko-ústecké nemocnici po delší nemoci ve věku nedožitých pětasedmdesáti let. Pochována je i s manželem Františkem a dcerou Blankou a jejím manželem (mými rodiči) na českotřebovském hřbitově. Martin Šebela
|