Růžena Čejková by se letos v dubnu dožila 110 let             

Řada starších občanů našeho města si jistě vzpomene na paní Růženu Čejkovou, dlouholetou prodavačku podniku Pramen, Česká Třebová, které během svého povolání prošla řadou českotřebovských prodejen. Paní Růžena Čejková, která byla mojí babičkou, by se letos v dubnu dožila 110 let.

Růžena Čejková, rozená Jeníková (*20. 4. 1910 Nové Jesenčany, †1. 1. 1985 Ústí nad Orlicí) se narodila v rodině obuvníka, později topiče státních drah, Vincence Jeníka v domku čp. 29 v Nových Jesenčanech (součást Pardubic) a jeho manželky Františky, rozené Kolářové. Měla ještě o  tři  roky starší sestru Marii, provdanou Bělohlávkovou, žijící po celý život v rodných Nových Jesenčanech.

Obecnou a měšťanskou školu Růžena, tehdy Jeníková, vychodila v Pardubicích. V červnu  1924  měšťanskou školu zdárně ukončila a následně nastoupila do učení k Růženě Medunové  v Pardubicích. U ní se v době od 1. září 1924 do 1. září 1927 vyučila modistkou. Současně absolvovala trojtřídní Odbornou školu pokračovací pro učednice ženských živností oděvních v Pardubicích. Mladá léta tedy Růžena prožila v Pardubicích. Chvíle volna trávila s kamarádkami a partou přátel, jak dokládají dochované rodinné fotografie,  v okolí Slatiňan, konkrétně u Kočičího hrádku nebo Škrovádu.  Ve svém rodišti poznala prvního manžela,  automechanika Rudolfa Špice, který  začátkem roku 1940 zemřel na  tuberkulózu. Manželství zůstalo bezdětné. Mladá vdova se  po čase setkala s Františkem  Čejkou (*29. 5. 1913 Prosetín), vyučeným  kameníkem t. č. četařem vládního vojska, který v Pardubicích působil. Ten se stal  21. prosince 1940 v Pardubicích jejím druhým manželem. Z tohoto manželství se v Pardubicích narodily dvě dcery, starší Eva (*1941) a mladší Blanka (*1949), moje maminka. V letech druhé světové války  prožila Růžena Čejková spolu s dcerou Evou nelehké chvíle, neboť její manžel František, jako příslušník vládního vojska, byl v roce 1944 nasazen do Itálie, do prostoru Domodosola, kde konal dozorčí s strážní službu. Odtud 7. července 1944  přešel k italským partyzánům, od nich poté do Švýcarska, odkud se dostal koncem roku1944 do Anglie, kde byl prezentován do československé zahraniční armády, kde působil jako instruktor řidičů tanků. Zpět do vlasti se navrátil až v září 1945. Téměř po celé jeho zahraniční působení neměla Růžena Čejková o svém manželovi řádné zprávy. Jelikož  v letech 1947 – 1948 František Čejka absolvoval vojenskou akademii a aplikační školu, byl jmenován důstojníkem z povolání v hodnosti poručíka. Tehdy vykonával funkce od velitele baterie po náčelníka štábu.

Přibližně v  roce 1952 přišel František Čejka do České Třebové, spolu s nově zřízenou vojenskou posádkou. Vojsko tehdy sídlilo v budově základní školy v  Nádražní ulici a v budově sokolovny Na Skále. Teprve později vznikla kasárna v Borku. František Čejka byl tehdy ubytován ve dvou podnájmech  v Brožíkově ulici, a sice ve vilce Hildy Slezákové čp. 873  a v  nedalekém Danihelkově domku   čp. 933. Tehdy pobýval ve Třebové sám, tedy bez rodiny. V srpnu 1952 získal od MěstNV v České Třebové dvoupokojový byt v přízemí Jirsova, dříve Moosova domu čp. 498 v tehdejší Jeremenkově, nyní Sadové ulici, kam se stěhoval  již spolu s rodinou.

Po Příchodu do České Třebové se Růžena Čejková svému povolání, tedy modiství, nevěnovala a nastoupila jako prodavačka do podniku Pramen, Česká Třebová. Zde vykonala 16. listopadu 1955 zkoušku předepsanou  pro prodavače II. kategorie. Dne  28. listopadu 1961 absolvovala zkoušku předepsanou pro prodavače 1. kategorie. O rok později, 19. června 1962 složila zkoušku předepsanou pro vedoucí prodejen v obchodním oboru potravinářské zboží. V našem městě prošla řadou tehdejších provozoven. Z nich můžeme jmenovat např. někdejší prodejnu potravin U Beranů, v domě  čp. 40 v Moravské ulici, kde pracovala pod vedením paní Aleny Duspivové, pozdějí vedoucí Mléčné jídelny. Kdykoliv se s ní setkala např, v restauraci Na Horách, bylo na co vzpomínat. Dále můžeme jmenovat Sukovu cukrárnu v Hýblově ulici, prodejnu Chléb pečivo v domě čp. 66 v Hýblově ulici, kterou po ní převzala vedoucí Marie Vlčková, prodejnu potravin v čp. 285 v Lidické ulici, kde byl vedoucím Ladislav Simon, prodejnu potravin v Sadové ulici čp. 1072,  masnu na Starém náměstí čp. 46, kde byli jejími spolupracovníky Alexandr a Oldřiška Gregarovi a Barbora Štanglerová nebo cukrárnu v domě čp. 1749 na Novém náměstí, kde také působila  jako vedoucí. Výčet míst, vzhledem k absenci pamětníků, si nečiní nárok na úplnost. Jejími kolegyněmi z Pramenu byli dnes již nežijící Anna Hrdinová, Marie Říhová, Marta Říhová, Marie Pajerová, paní Chlebníčková, Zdenka Bartošková  a další. Pochopitelně také znala tehdejší vedoucí z okolních prodejen  v centru města. Sám si pamatuji, kterak jsem s babičkou, jako chlapec, v době, kdy mě hlídala,  vyrazil do města na nákup. Vždy nás  čekalo několik pravidelných zastávek.

Cestou od spořitelny nahoru jsme obvykle potkali pana Karla Laška, bývalého řezníka, někam vycházejícího z vrat průjezdu jeho domu, s nímž se babička zdvořile pozdravila, hned potom byla první zastávka v prodejně Dámské oděvy u Květy Koníčkové a Boženky Kubrtové.  Když si babička (k mé velké radosti, ta doba čekání byla nekonečná) v krámě zkusila vše, co se dalo, prodavačka s tyčemi s háčkem na sundávání ramínek  nestačila běhat po krámě, přesunuli jsme se do vedlejšího domu, právě do babiččina bývalého působiště, prodejny Chléb - pečivo, k paní Marii Vlčkové. Tam mě jako dítě fascinovaly dvě věci. Krásná a velká řezačka na chléb, ležící na pultě a pamlsek - kokosové kmeny různých barev, které byly vyrovnány za pultem, stály 3,50 Kčs a babička mi vždy jeden koupila. Za pultem s paní vedoucí bývala také Marie Macková nebo paní Chudá, manželka zdejšího profesora gymnázia. Jednou si pamatuji, že jsme přišli do krámu a paní Vlčková babičku požádala, zda by ji nepočkala v krámě, že si musí skočit kamsi vedle. Tak já čekal u dveří a babička se v kabátě, tak jak přišla, na deset minut,  posledně v životě,  postavila za pult. Další a poslední zastávka bývala pod podloubím, v provozovně družstva krejčích Vkus, u švadleny Marty Brožové, kam babička chodila na zkoušky šatů. Tam zase byla jiná lákadla pro dítě. Pestrobarevné ústřižky látek poházené po zemi a hlavně kousky krejčovské křídy různých barev. Vždy jsem z paní Brožové kousek vymámil. Prakticky denně  jsem s babičkou chodil na nákupy do tehdejší samoobsluhy vedle hotelu Moskva (Padevět). To ještě byl starý vchod do prodejny z rohu, u něhož byly dvě pokladny. Díky tomu zde, cca od roku 1975 pamatuji  osm vedoucích, legendárním Frantou Kapounem počínaje. Naše nákupní cesty vedly také do masny na Novém náměstí. Zde babička, ve snaze sehnat kus masa bez fronty,  využívala známostí s prodavačkou Mirkou Šimkovou nebo panem vedoucím, Františkem  Habrmanem, s níž myslím také  dříve prodávala. Když se šlo do masny, cesta končila ve vedlejším babiččině bývalém působišti, cukrárně, kde mi u mladé a svobodné prodavačky, Dáši Malečkové, kterou důvěrně oslovovala jménem, koupila nějakou sladkost na zub. Jednou jsme byli pro maso také v někdejším řeznictví u Stolínů v Litomyšlské ulici, kde tehdy působil jako vedoucí Horymír Klikar.

Růžena Čejková často, i v důchodovém věku, střídala nemoci pracovníků prodejen, jejich letní či mateřské dovolené.  Proto prošla tolik prodejen. Z Pramenu měla doma do konce života několik památek. Nejvíce utkvěla v paměti veliká hranatá sklenice od kyselých ryb, v níž měla ve spižírně uskladněnou zásobu citronů a dřevěná bednička od datlí s cizokrajnými nápisy na bocích, která se mi jako klukovi moc líbila. Dodnes mám obě památky uschovány.

Pamatuji se také na vycházky s babičkou do Javorky. Do té staré Javorky, která bývala chloubou města  s řadou vrostlých (dle odborníků přestárlých a nemocných) stromů a dřevin, které k ní neodmyslitelně patřily, v době, než zde došlo k první úpravě parku a plošnému kácení. Ve svahu pod bosenským pavilonem, směrem ke kašně se lví hlavou,  jsme pravidelně trhali petrklíče. A že jich tam bylo!!!!

Růžena Čejková byla vynikající kuchařkou, stejně jako dědeček. Jejich koláče, buchty, dorty, omáčky a polévky, ty byly! Jejich chuť dodnes nezmizela z úst, i když je tomu již tolik let, co jsem je posledně ochutnal. Jejich polévky z morkových kostí s kusy zeleniny, v nichž stála lžíce, jsem od té doby nejedl. Dědeček pravidelně své kuchařské předpisy rozdával kolegyním v práci, ale i sousedkám z ulice. Babiččina houbová bramboračka, připravovaná, dle vlastního receptu z hub ze Zádolky, které ji pravidelně nosil Jan Broulík z Felixovy ulice, byla skutečnou lahůdkou. Sám ji, dle jejího receptu dnes vařím a je k nerozeznání od té její.

Manželé Čejkovi pravidelně v neděli chodili do společnosti. Babička se napudrovala, rtěnkou nabarvila rty a nezapřela bývalé povolání modistky – nasadila klobouk a spolu s přáteli, manželi Cupákovými a Tichými, se chodilo do Padevětu  nebo do přírody -  do restaurace Javorka  a na Hory. Tyto vycházky bývaly pravidelným rituálem. Někdy v neděli, když šli sami, vyrazili jsme s rodiči s nimi. Červená limonáda, slané tyčinky a Tatranka bývaly mojí odměnou za dlouhou cestu.

Růžena Čejková odešla od svých blízkých  v orlicko-ústecké nemocnici po delší nemoci ve věku nedožitých pětasedmdesáti let. Pochována je i s manželem Františkem a dcerou Blankou a jejím manželem (mými rodiči) na českotřebovském hřbitově.

Martin Šebela

Popis foto:

4 – Růžena Čejková (vlevo) s rodiči a sestrou Marií.

5 – Manželé František a Růžena Čejkovi s dcerou Blankou.

6 – Poslední společná fotografie Františka a Růženy Čejkových z roku 1983.

7 – Zaměstnanci masny na Starém náměstí čp. 47. Zleva: Alexandr Gregar, Ladislav Slanina, Růžena Čejková, Oldřiška Gregarová.

8 – Výlet pracovníků podniku Pramen. Zleva: pí Chlebníčková, Růžena Čejková, Marie Macková, Anna Hrdinová.

  6 Poslední společné foto

7 zaměstnanci masny

8 výlet podniku Pramen