-
 V
únoru letošního roku by se moje babička, Jiřina Šebelová, rozená
Šillerová (*23. 2. 1920, †23. 8. 1993) dožila sta let. Babička prožila
řadu let svého života na Starém náměstí, tehdy Masarykově, v dnes již
neexistujícím domě čp.42 (v říjnu 1951 vyhořel), kde její rodiče, Jan a
Aloisie Šillerovi provozovali mlékárnu a venku na podloubí ještě obchod
ovocem, zeleninou a drůbeží. Díky prostředí krámu, v němž se malá Jiřina
od dětství denně pohybovala a díky přítomnosti mnoha zákazníků a sousedů
z okolí byla do konce života dobrou pamětnicí starých časů a
vypravěčkou příběhů z náměstí a ze svého mládí. Své vzpomínky mi
v dětství často vyprávěla, neboť mě velice zajímaly. Bohužel jsem je
však nikdy, za jejího života, písemně nezaznamenal, přesto mi řada
z nich zůstala v paměti. Kromě vzpomínek rodinných, jsou to i vzpomínky
na známé obyvatele našeho města, s nimiž se v dětském věku setkala a
které bych dnes, při příležitosti jejich nedožitých narozenin, rád
vzpomenul. Omlouvám se čtenářům, že se vzpomínkami přicházím o něco
později. Článek byl již napsaný, avšak závada na počítači, jejíž oprava
trvala čtyři týdny, mi jeho dřívější zveřejnění znemožnila. A ještě ke
všemu článek byl mezi soubory, které se nepodařilo
 obnovit.
Nezbývalo tedy než sednout a začít psát znovu.
-
První sídlo obchodu babiččiných rodičů bylo v domě čp. 52 v Hýblově
ulici (později U Kobliců), v němž se babička také narodila. Její rodiče
zde tehdy provozovali hokynářství. Od rána do večera bývali upoutáni
prací v krámě a tak rádi uvítali když jim někdo z okolí vypomohl
s hlídáním dcery Jirky, jak doma Jiřině říkali. Občas to byl někdo
z mnoha příbuzných, jindy zase známá třebovská žebračka a flašinetářka,
Marie Herrmannová, známá pod přezdívkou Madyána. Chodila po
Třebové a okolí s flašinetem a vyhrávala sousedům pro potěšení. Jednou,
bylo to někdy ráno v roce 1921, u Šillerů převzala kočárek s roční
Jiřinou a vyslechla zvolání paní Šillerové: „A přijďte s ní zpátky
včas!“ Madyána přikývla a rozjela se kočárkem dolů ulicí. Den pomalu
ubíhal, přešlo poledne, odpoledne a nastal večer. Madyána s kočárkem
nikde. Oba rodiče už stáli na ulici, neboť krám se měl již dávno zavřít.
Jeden z nich hlídal ulici Na Splavě, druhý zase ulici Hýblovu. Po hodné
chvíli se dole, u Hruškova domu (v místech, kde byla v roce 1924
postavena budova spořitelny) objevila
známá postava v dlouhé sukni, šátku uvázaném na uzel, flašinetem přes
rameno a v ruce s kočárkem. Na něm ležela skládací dřevěná koza, na níž
flašinet během hudební produkce stával. Když Madyána došla před dům,
zoufalá matka na ni hned zvolala: „Kde jste s ní, sakra, ženská tak
dlouho byla?“ Madyána se usmála a spustila: „Já byla na Lhotce u
Freidlů, ono bylo hezky a lidi chodili ven.“ Ukázala na kočárek a
pokračovala: „Já ji koupila kořalku a ona spala a spala a lidi
chodili a házeli mi peníze.“ Načež ukázala ve svázaném kapesníku
úctyhodnou hromádku drobných, které si hraním vydělala. Tak neslavně
skončila Madyána s hlídáním mé babičky.
-
 Dne 25. května 1929, kdy bylo babičce devět let, zemřela v domě čp. 85,
zvaném Na Ostrově“ v Podbranské ulici, zdejší rodačka, ušlechtilá a
pokrokově smýšlející vlastenka, slečna Františka Honlová. O
několik dní později se konal pohřeb. Nebožka byla v onen den ve
světnici vystavena na katafalku, v otevřené rakvi a obyvatelé města a
sousedé se se zesnulou váženou občankou města chodil loučit. Nescházeli
ani zástupci zdejších spolků,
nad rakví promluvili
její přátelé, senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí,
dále starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Poté se
smuteční průvod s ostatky zesnulé odebral na hranice města, odkud byla
převezena do Pardubic ke zpopelnění.
-
V den pohřbu babičku hlídal její strýc, českotřebovský typograf a
majitel knihtiskárny v Klácelově ulici, Josef Štusák. Člověk vážený a
jako majitel tiskárny byl členem řady místních spolků. Do jejich řad
vstoupil z prostého důvodu. Vedení spolků si vždy u něho, jako u svého
člena, nechalo tisknout veškeré pozvánky, plakáty a vstupenky na své
akce. Strýc Štusák chodil i do divadla, na koncerty, na balet, zkrátka
všude, kam chodili lidé z lepších vrstev. A tak nebylo divu, že měl
v úmyslu se jít rozloučit se zesnulou slečnou Honlovou. Měl však ten den
na starosti svoji devítiletou neteř Jiřinu, rodiče v krámě a tak ji
nebylo kam odložit. Nezbývalo tedy, že ji vzal s sebou. Babička si na
tento zážitek do konce svých dnů pamatovala a několikrát mi o něm
vyprávěla: „Když měla slečna Honlová pohřeb, zrovna mě hlídal strýček
Štusák. Šel se na ni podívat domů, jak leží v rakvi a vzal mě s sebou.
Pamatuji se, že jsem zůstala stát ve dveřích pokoje, dál jsem nešla. On
šel až k rakvi, aby se jí poklonil. Já se rozhlížela kolem sebe. Byly
tam samé věnce a květiny, všude plno lidí. U rakve stála žena v šátku a
něco povídala té vedle stojící. Ta druhá si zástěrou oči vysoušela.
Neměla jsem z toho dobrý pocit, tak jakmile se strýček za mnou vrátil,
chytla jsem ho za ruku a táhla ho ven.“
-
Jako školačku mojí babičku maminka přihlásila do houslí, což se na
děvčata z dobrých rodin tehdy slušelo.
Buď chodila hrát na klavír nebo do houslí. Jelikož klavír doma neměli,
padla volba na housle. Stala se tak žačkou zdejšího hudebníka a známého
občana města,
Antonína Kleinpetra. Do hodin docházela spolu
s dalšími dětmi do Zajíčkova domu čp. 20 na dolní straně Starého
náměstí, kde ve
 dvoře, na pavlači, Kleineprt žil. Jelikož babička
neoplývala velkým hudebním nadáním, s hraním po čase skončila a v životě
svého rozhodnutí nelitovala.
-
Babiččina maminka, jak jsme si výše připomněli, prodávala pod podloubím
domu čp. 42 na Starém náměstí ovoce, zeleninu, drůbež a zvěřinu. Řada
třebovských hospodyněk, ale i žen z lepší společnosti, k ní chodila
zakoupit husu. Sem tam někdo celou, další zákazník třeba stehno nebo
prsa. Prababička proto husy porcovala přímo na podloubí, a prý takovou
rychlostí, že se lidé zastavovali a dívali se. Její sekáček na maso a
obří vidličku z této doby mám dodnes. Na podloubí se občas,
v doprovodu služebné, s úmyslem zakoupit celou husu, objevila
nevýznamnější a nejzámožnější žena ve Třebové, paní Eugenie Zora
Rybičková, manželka zdejšího obchodníka Otto Rybičky, žijící v domě
čp. 74 u kostela v Hýblově ulici. Milostpaní husu vybrala, zaplatila a
pokud již neměla v úmyslu v pochůzkách pokračovat, prababička jim ji
uložila do košíku a bylo možné odejít k domovu. Jindy paní Rybičková
pokračovala dál a požádala, zda by ji husu mohl někdo dodatečně přinést.
Prababička tehdy pohotově odpovídala, že pošle Jirku, čímž měla na mysli
 právě dceru Jiřinu, mojí babičku. Jednoho dne, když tato situace
nastala, uložila prababička husu do košíku, který předala své, tehdy
asi devítileté dceři Jiřině a vysvětlila jí, že půjde k Rybičkovým a až
přijde paní, tak ji řekne:‚Rukulíbám, milostivá paní, maminka se dává
poroučet a posílá Vám tady tu husu. Nic si za to neber, husa je
zaplacena.“ Babičce se tato slova příčila, neboť doma u nich takto
nikdo nemluvil a hrdě mamince odpověděla: „Maminko já tam půjdu, tu
husu odnesu, ale nechtěj po mě, abych to říkala. Já to neřeknu.“
Načež se jí od maminky dostalo náležité odpovědi: „Když to neřekneš,
paní Rybičková už příště nepřijde, nebudeme mít peníze a nebudeme mít co
jíst.“ Načež babička popadla husu a vykročila k Hýblově ulici. Když
přišla před Rybičkův dům, stiskla mosaznou kliku a otevřela těžká
dřevěná vrata. Prošla průjezdem, zamířila na točité, kamenné a
neosvětlené schodiště a začala stoupat vzhůru. Asi v polovině se
zastavila, upoutala ji jakási postava, stojící v kamenném výklenku,
která se nehýbala. Po chvilce poznala, že je to socha svatého. Když
došla vzhůru, bylo schodiště od pavlače odděleno dřevěnou brankou, neboť
Rybičkovi měli psa - francouzského buldočka. Když malá Jiřina přišla
blíže, pes se přiřítil ze zadního traktu pavlače a začal hlasitě štěkat.
To přivábilo služebnou a Jiřina jí řekla, že hledá milostivou paní.
Služebná pro ni odešla a paní Rybičková v mžiku přišla. Jiřina odříkala
naučenou větu, paní Rybičková se usmála a tak, jak byla zvyklá lidem
onikat, povídala: „No tak šla dál a podívala se jaké to tu máme!“
Načež otevřela dveře do bytu a babičku pozvala dál. Pro malé děvčátko to
byla podívaná věru nevídaná, neboť byt zařízený „po pansku“ viděla prvně
v životě. Později mi tom vyprávěla: „V kuchyni u sporáku stála
služebná a něco míchala na plotně. Tam jsem také odevzdala husu. Pak mě
paní Rybičková prováděla po pokojích. Bylo to tam jako na zámku. U dveří
a oken nařasené závěsy z rudého sametu, vyřezávaný a vykládaný nábytek,
sochy, skleníky plné porcelánu, spousta obrazů, krásné koberce. Já do té
doby nikdy nic takového neviděla.“
-
 Pochůzka s husou se obdobně jako k paní Rybičkové konala také do
Nádražní restaurace.
Manželka jejího nájemce, Arnošta Egerta, paní
Marie
Egertová
totiž čas od času zavítala, někdy sama, jindy také v doprovodu
služebné, do města na nákup. Jedním z míst nákupu byl také Šillerův
stánek s prodejem drůbeže, ovoce a zeleniny pod podloubím domu čp. 42 na
Starém náměstí. O nákupech Marie Egertové u Šillerů mi o mnoho let
později babička vyprávěla: „Paní Egertová chodila obvykle
nakupovat se služkou, ta měla v ruce koš, kam dávala zakoupené věci.
Tak tam přišla obvykle i ta husa. Jednou přišla paní Egertová sama,
vybrala si a zaplatila husu, jako obvykle a požádala maminku, zda by ji
husu mohl někdo doručit, že jde ještě dále do trhu. Maminka přikývla a
řekla, že s husou pošle Jirku. Tím myslela mě, dceru Jiřinu. Když jsem
přišla domů ze školy vyfasovala jsem košík s husou a byla jsem poučena,
že mám jít k Egertom na nádraží do restaurace, nechat si zavolat paní a
říct mnou nenáviděnou větu o huse. Následovala další poučka, že kdyby
mi paní za to něco dávala, že to nesmím vzít, neboť husa je zaplacena.
-
Já
poslušně přikývla, popadla košík a šla. Abych to lépe zvládla, poslala
se mnou i o tři roky mladšího bratra Honzu Šillera, který však nebyl o
svém chování poučen. Došli jsme i s husou na nádraží, vstoupili do
restaurace a hned u nás byl číšník. Ptal se nás, co chceme. Řekla jsem
mu, že neseme husu paní Egertové a on nás odvedl po schodech dolů do
sklepa, kde byla kuchyně. Tam stále paní Egertová v černých šatech u
sporáku a něco ochutnávala. Jak nás viděla, šla hned za námi. Já se
uklonila a s odporem odříkala naučenou větu. Paní se usmála, vzala si
košík a husu vyndala. Vyzvala nás, abychom šli s ní zpět nahoru do
restaurace. Tam mi řekla: ‚Maminka povídala, že pošle Jirku, tak já
čekala chlapce a ono přišlo děvče.‘ Já na to řekla, že Jirka jsem já.
Paní se zase usmála, otevřela prosklenou vitrínu a vyndala z ní nějakou
čokoládovou tyčinku. Já, ač jsem na ni měla hroznou chuť, domů se nic
takového nekupovalo, místo sladkého jsme měli mísy vykrájených jablek a
pomerančů, z toho, co se neprodalo v krámě, jsem se sklopenou hlavou
řekla, dle maminčina příkazu: ‚Děkuji, nechci.‘ A brácha, který nebyl
poučen, hned pohotově odpověděl: ‚Tak to dejte mě.‘ Paní Egertová mu
s úsměvem tyčinku podala, pohladila nás po vlasech a vyvedla nás ven,
přede dveře. Venku před nádražím mi brácha samozřejmě musel půlku
tyčinky odevzdat.“
-
 Další
známou třebovskou postavou byl českotřebovský učitel, hudebník a
hudební skladatel, Jindřich Praveček st., který babičku
také učil. Jednou prababičku rozbolel zub. Zavolala si dceru Jiřinu,
dala jí korunu a řekla, že támhle na kredenci je lahvička od francovky,
aby jí vzala a skočila do restaurace Dělnický dům v Nádražní ulici a
koupila za korunu čistou. Tou byla myšlena nejlevnější kořalka, kterou
potřebovala na kloktání a výplachy zubu. Babička poslušně vzala minci a
lahvičku a vykročila k „Děláku“. Vešla dovnitř, pozdravila, položil
lahvičku a korunu na výčepní pult, u něhož stálo několik mužů a pili
pivo. Vtom přišel pan hostinský, babička vyslovila své přání, načež se
z hloučku mužů ozvalo: „No, Šillerová, co tady děláš?“ Babička se
otočila a on to pan učitel Praveček. Babička po pravdě odpověděla:
„To mám pro maminku!“ Dovětek o bolavém zubu však již neřekla. Co si
asi pan Praveček v tu chvíli myslel, to se již nedozvíme.
-
Zajímavou historku prožila
babička s paní Julií Koblicovou, manželkou Čeňka Koblice,
zdejšího obchodníka, jejichž obchod se nalézal v domě čp. 52 v Hýblově
ulici, babiččině někdejším rodném domě. Babička měla za nejlepší
kamarádku a spolužačku, s níž seděla v jedné lavici od první třídy
obecné školy až po maturitu na gymnáziu, Věru Veselou, žijící v domě čp.
63 v Hýblově ulici, který stojí přes uličku Na Splavě naproti domu
Koblicovu. Věra byla dcerou zdejšího lékárníka a majitele drogerie, tedy
děvče z vážené rodiny. Věruška svému tatínkovi, který byl vášnivým
kuřákem, doma pravidelně „nacpávala“, pomocí strojku cigaretové dutinky.
Jednou, to bylo oběma děvčatům asi dvanáct let, musela Věra naplnit
dutinky před tím, než půjde s Jiřinou ven. Obě děvčata se posadila na
parapet okna, které bylo umístěno nad vchodovými dveřmi do domu čp.63,
tedy přímo proti oknu z kuchyně od Kobliců. Věra plnila jednu dutinku za
druhou, když ji napadlo, že by společně s kamarádkou mohla vyzkoušet jak
chutnají. Věra odběhla do kuchyně pro zápalky a vše již bylo dílem
okamžiku. Děvčata párkrát potáhla, hned se rozkašlala a vše ve chvíli
skončilo. Ani jedna z nich však netušila, že těch pár okamžiků
s cigaretou v ústech bedlivě sleduje v onom protějším okně za záclonou
paní Koblicová. Ta nelenila, v běhu doma odložila zástěru, skočila
v síni do kabátu a pelášila k prababičce pod podloubí do mlékárny, aby
ji zčerstva a pokud možno ihned o počínání její dcery informovala.
Babička s Věruškou odložila nacpané dutinky a pak už děvčata vyrazila na
vycházku. Když se odpoledne babička vrátila, zažila zajímavou chvilku. O
ní mi vyprávěla: „Otevřela jsem dveře krámu, jednou nohou vstoupila
dovnitř, druhou jsem měla ještě pod podloubím, když v tom ke mně
maminka přiběhla a spustila na mě: ‚Tys kouřila!’ Já sebejistě
odpověděla: ‚Ó, né!’ V tom mi na tváři přistála taková facka, že jsem
málem upadla, načež mi maminka řekla: ‚Nelži, paní Koblicoví tě viděla!’
Tak neslavně skončil babiččin první pokus o kouření.
-
-
Babička žila na Starém náměstí
čp. 42 od roku 1926. V roce 1940 se jí v domě narodil syn Jan,
můj tatínek. Po několika letech se z bytu jejich rodičů, kde také žil
babiččin bratr Honza Šiller, později s manželkou Maryškou a synem
Karlem, babička se svoji rodinou odstěhovala. Díky té řadě let,
prožitých na náměstí a v maminčině krámě, kde již jako studentka
gymnázia musela odpoledne vypomáhat, znala celé obyvatelstvo starého
náměstí a přilehlého okolí. Ve svém vyprávění mi vzpomínala na vedlejší
sousedy, rodinu velkouzenáře Frimla, paní Pavlu Páskovou, choť
obchodníka Josefa Páska st., kterak, již v synově krámě, sedávala za
pokladnou, pamatovala rodinu malíře Adolfa Morkese, jenž žila ve
Springerově domě čp. 16, obchodnickou rodinu Gzílovu a další známé
obyvatele středu města. Pamatovala třebovskou učitelku francouzštiny,
Madam Zdenku Ganthier, narozenou ve Francii, která žila v domě u Kargerů
v Moravské ulici, manželku výrobce hudebních nástrojů, paní Vavřínovou,
trpící kleptomanií a její počínání v místních obchodech nebo třeba pana
továrníka Emanuela Frankeho, kterak vždy v neděli odpoledne, spolu se
svými přáteli, Josefem Krbcem, spolumajitelem pily a lékárníkem PhMr.
Augustinem Veselým, docházeli na partičku karet do Vostrčilova hostince
„Modrá hvězda“.
-
Bylo toho daleko více, o čemž babička vyprávěla. Bohužel však, k mé
velké lítosti, jsem si její vzpomínky nepsal. Její nenadálý ochod v roce
1993 mi však tento záměr znemožnil. A tak zůstalo jen několik
vzpomínek, které jsem slýchával opakovaně vyprávět, z nichž některé jsou
zde zveřejněny.
-
Martin
Šebela
-
 ¨
Rodiče mé babičky
Jan Šiller a Aloisie, rozená Matouškova
a jejich svatba
v r. 1919
|