Vzpomínka na Miloslavu Čechovou                                     
V sobotu 7. března 2020, ve věku třiasedmdesáti let, zemřela dlouholetá mistrová odborného výcviku někdejšího  závodu Potraviny Česká Třebová, paní Miloslava Čechová, rozená Křivková. Narodila se v Bezděkově, v  domku čp. 964,  který dříve náležel jejímu dědečkovi, Janu Loučnému. Měla ještě starší sestru Hanu. Maminka paní Čechové, Emilka Křivková, tehdy však Loučná, bývala v meziválečném období, jako družička přítomna řadě církevních slavností, jakými byly např. Boží tělo, svěcení zvonů apod.
Miloslava Čechová bývala také mojí mistrovou. Její působiště bylo v samoobsluze Křib a také na učňovském středisku závodu Potraviny, které sídlilo v Chorinově ulici čp. 23. Zde bývala učebna, kde nám paní Čechová vštěpovala vědomosti ze zbožíznalství (nebo též nauky o zboží), učila kupeckým počtům, balení bonboniér, lahví a zákusků. Zabalit láhev na dva způsoby, na psaníčko či na vějířek, musel umět každý z nás. Pokud nebyla paní Čechová přítomna, ujala se nás některá z jejich kolegyň, buď Dana Štefanová nebo Magda Kameníková. V učebně byla též modelová prodejna, regál plný atrap a prázdných obalů od zboží, pult s váhou a pokladnou. Zde jsme museli dělat  prodavače a naše paní mistrová byla zákaznicí, kterou každý z nás, na známku, obsluhoval a nabízel vše možné i nemožné.
Paní Čechovou jsem poznal v roce 1986, kdy jsem jako šestnáctiletý  učeň druhého ročníku školy nastoupil do prodejny Křib, kde tehdy byla vedoucí paní Emilie Machačová. Po čase na její místo nastoupila Božena Bartošová.  Bylo nás zde cca 8 učňů a všichni jsme byli zaměstnanci prodejny mile přijati. Dodnes na tyto roky života rád vzpomínám. Miloslava Čechová nám vždy veškeré učivo pečlivě a opakovaně, dokud jsme dané informace správně nepochopili, znova a znova vysvětlila. Byla člověkem, kterého měl každý rád, vždy nám dobře poradila a snažila se o to, abychom v životě něco dokázali. Já osobně , za vše, co jsem se ve svém povolání naučil, vděčím právě jí. A věřím, že tentýž názor mají i mé spolužačky a celé generace děvčat a chlapců, jejichž povolání měla možnost ovlivnit před námi, ale i po nás.
Miloslavu Čechovou jsem vždy rád vídal na mých historických přednáškách v muzeu, kam jako pamětnice starého Bezděkova občas, v doprovodu dlouholeté kamarádky Boženky, zašla. Pracovní vytížení mi neumožnilo se zúčastnit posledního rozloučení se zesnulou. Proto se loučím dnes, prostřednictvím těchto řádků. „Mějte se, naše milá paní mistrová, tam na své nebeské pouti dobře. Určitě tam potkáte mnoho svých kolegů z Pramenu, pozdějších Potravin  a bezděkovských sousedů. Rádi na Vás budeme vzpomínat.“
Čest její památce!
Martin Šebela