Když jsem si před dvanácti lety brala za muže čistokrevného Australana, pokládal náš pohanský, velikonoční zvyk za něco na úrovni indiánského skalpování nebo guinejského lidožroutství. Nic nepomohly moje přednášky o těžkosti najít v brzkém jaře zelený proutek, o čerstvé míze, která pod slaboučkou kůrou začíná prýštit. Nezabraly ani názorné ukázky, jak ta životodárná míza při tom šlehání proudí do těla mrskané ženy. A povídky o tom, že vlastně kluk musí ukázat šikovnost upletenou pomlázkou a dívka nádhernou kraslicí, aby se zalíbili jeden druhému, na to úplně kašlal, protože on už si svoji kořist ulovil. Nevyšlehal mě, ani když to od mého bráchy dostal emailovým příkazem.

Jenže pak se mnou začal jezdit na Celoaustralské potlachy československých trampů tady u protinožců. Ty jsou již padesát let vždy na Velikonoce, a i když je tady podzim, tam v buši se české, jarní zvyky fest dodržují. Takže já jsem barvila a malovala vajíčka a jeho si vzali do parády kamarádi. A poprvé i brácha, který se obětoval, a abych neuschla, na potlach přiletěl. Ten rok se David opravdu překonal a provedl jakési nesmělé šimrání větvičkou po mé zadnici a po pozadí jen těch nejblíže kempujících kamarádek.

Postupem roků se naučil plést jednoduchou pomlázku z větví eukalyptů. A zrýmoval si koledu v angličtině, která většinu ženských značně vyděsila, neb jim přál hodně dětí, protože si stále pamatoval tu do hlavy vtloukanou jarní plodnost. V tlupě s ostatními lovci mamutů si hrdě bral od jeskyněk malovaná vejce a vázal si pentličky na pomlázku. A jak celý rok nepije alkohol, tak zvládnul, někdy lépe někdy hůře, držet krok s kamarády i v tomhle.

A oni se mu smáli:

„Před pár lety jsi nám tady přednášel o domácím násilí, a teď honíš baby po lese jak nadrženej klokan.“

On jim se smíchem odpovídal:

„Jaký domácí násilí když nejsme doma?!“

Tak to bylo celé naše, šťastné manželství. Až do letoška. Zákaz shromažďování nás zpočátku jen trochu znervózněl a dělali jsme si srandu, kterak budeme u ohně sedět v rozestupech jak na spartakiádě. Jenže potom zavřeli hranice mezi státy. Nejprve lehce, ale s blížícími se dny volna přitvrdili a postavili betonové zátarasy. Jeli jsme se tam podívat. Vzpomínala jsem, jak mě na Šumavě za mlada honili pohraničníci se psama, když jsem si zkrátila cestu mezi Černým a Čertovým jezerem. Tak zlé to tady ještě není, elektrický plot jsem neviděla, možná tulák s matyldou by lesem proklouzl. Ale do těch našich krásných Hnědých hor by klouzal asi tak dva měsíce. Potlach jsme odvolali. Naštěstí, protože situace se ještě připepřila a ministr zdravotnictví dokonce varoval, že o svátcích má povoleno vylézt na ulici jenom velikonoční králíček, protože pracuje sám. Všichni ostatní mají domácí vězení.

V sobotu budeme u nás na dvorku dělat oheň. Vlajku asi vynecháme. David teď už stejně ví, že na ni musí stát, sundat čepici a být ticho. Výuka skončila. Jen se zeptal, jestli bude moct opékat párky nebo jestli to bude, jak on říká „svatý oheň“. Takže bude buřťák, čaj s rumem, gulášová polívka z pytlíku a k tomu bude hrát internetí Country rádio, jehož znělku dnes znají všichni moji sousedé. A budeme na Vás vzpomínat a těšit se na příště.

No a v pondělí budu hódně litovat, že jsem ho ten blbej, českej zvyk naučila, protože to můj zadek odnese za všechny nepřítomné. Dobře jsem si dneska při oficiálně povolené procházce všimla, jak se díval se zalíbením na jeden stromek, který měl štíhlé větévky.

Pokud byste se nudili, nebo u vás začínala ponorka, můžete se na chvíli zabavit čtením písmenek na našem webu

 www.petrpetra.net

Ano, dobrovolně žijeme v technickém pravěku, máme jen email a webové stránky. Nefunguje nám Skype, nevlastníme moudrý telefon, nemáme FB, Instagram ani jiné asociální sítě. Ale zato Vás máme rádi a myslíme na Vás.  Mějte se a smějte se a mejte se...

Marta Pelda a David

PS. Připojuji pár momentek z potlachu 2018. A jednu fotku z loňska (v textu nahoře), kde už se David vypracoval natolik, že pomlázkování bral šmahem plácačkou na mouchy a seřezal i Žanka, protože prý pořád mele hubou jako ženská.