Vyskočilova vila na Trávníku byla postavena před 110 lety
Vyprávění o Vyskočilově vile nelze začít a možná ani skončit bez popisu osudu související majestátní budovy Vyskočilova mlýna čp. 158 v dnešní Mlýnské ulici. 
Až do vzniku Nového náměstí počátkem šedesátých let 20. století se majestátní budova Vyskočilova mlýna čp. 158 řadila k nejvyšším stavbám ve městě. Třípatrový objekt bývalého mlýna stával v Mlýnské ulici za dnešní Malou scénou.
Historie mlýna sahá do dávných dob. Mlýn, přezdívaný původně „Trávnický“, je připomínán již v nejstarší městské trhové knize. Z jednoho ze zápisů se dozvídáme, že v roce 1417 koupil mlýn Václav za 16 1/2 kopy grošů. V roce 1559 mlýn prodal Jan Trávnický Jiřímu, synovi mlynáře Jakuba Koutského. Dalším majitelem mlýna se v  roce 1573 stal Jan Lusk, jehož vdova jej v roce 1590 prodala Adamovi Hrzovi z Harasova. Mlýn se tak stal na období dvou století mlýnem „knížecím“ a to až do konce 18. století, kdy jej zakoupil Vincenc Doubrava. Budova s vysokou střechou bývala celodřevěná, zbudovaná ze silných trámů. Jeho součástí byla - jako u dalších starých mlýnů - také pila.
Nové období v historii mlýna se začalo psát roku 1869, kdy přešel do vlastnictví zdejšího měšťana Hynka Rybičky a jeho svata Julia Pirschla ze Svitav. Došlo k demolici mlýnské budovy a první českotřebovský stavitel Jan Žák na jejím místě vystavěl nový třípatrový zděný objekt.
K pohonu soustrojí bylo využíváno nejprve vodní kolo na horní vodu, později turbína, v následujících letech opět nahrazená vodním kolem. Energii dodávaly spojené výtoky pramenů Vrbovky a Javorky. Voda z Vrbovky, přitékající od Müllerova mlýna čp. 157 (zvaného také Valšecký či prostě Valcha), se spojovala s vodou javoreckého pramene v jeden náhon, probíhající zčásti po obecním pozemku, zčásti pozemkem vlastním. Nedaleko náhonu se tyčila řada statných, tzv. „Vyskočilových“ topolů. Ty nejednou posloužily jako zdroj žertů trávnické omladině, když na ně rozvěsila čerstvě vyprané prádlo některého z děvčat z okolních chalup. Při požáru nedaleké Felcmanovy pily v roce 1905 zachytily vysoké stromy mnoho hořících oharků a jisker, čímž ochránily Trávník před zkázou. Možná v jejich stínu sedával na břehu náhonu i hastrman …
Náhonem voda přitékala až k vrchovodnímu mlýnskému kolu. „Nápad“ vody na kolo byl 5 metrů. Pod kolem, v tzv. jalové strouze, bývalo prkenné máchadlo, hojně navštěvované trávnickými pradlenami. Křišťálově čistou vodou náhonu se jako šipky míhali lesklí pstruzi.
Uprostřed boční stěny mlýna se nacházely dvoje vstupní dveře. Nad nimi, ve výši prvního patra, byly proraženy další dvoje dveře, z nichž se po nakloněném prkně spouštěly pytle s moukou přímo na přistavené povozy, v pozdějších letech na korby nákladních automobilů. Nalevo od spodních dveří se nacházely dveře třetí, nad nimiž se skvěl na omítce černou barvou vyvedený nápis PRODEJ MOUKY.
Polovinu mlýna náležející Hynku Rybičkovi získal Augustin Vyskočil (*20. 8. 1845  † 3. 1. 1932), který se oženil s jeho dcerou Marií Rybičkovou. Augustin Vyskočil původně provozoval kupecký obchod ve Vamberku. Po požáru, který jej připravil o všechen majetek, si otevřel kantinu na staveništi nové silnice, kde získal opět nějaké jmění a posléze odešel do našeho města. Sňatkem získal kromě poloviny mlýna ještě hotovost 800 zlatých. Tak vznikla firma „Pirschl & Vyskočil, umělecké válcové mlýny, Česká Třebová, Svitavy“. K označování pytlů s moukou firma užívala oválné visačky z tuhého papíru s názvem firmy, symbolem mlýna - dvou mlecích válců - a druhem mouky. Vedle mletí firma provozovala i obchod s obilím. Mezi její zákazníky patřilo např. Dělnické potravní společenstvo v Parníku (odběr kukuřice) či malíř a fotograf Gustav Štangler na náměstí (odběr kukuřičného šrotu, žitné mouky a kukuřičných výpalků).
Společníkem svého otce Augustina Vyskočila se stal jeho syn císařský rada Miroslav Vyskočil (*3. 9. 1869 † 9. 5. 1930). Dosavadní firmu ještě rozšířili o velkoobchod vápnem. Na obchodních tiskopisech se v období okolo roku 1910 objevil název nové firmy: „Kladecké vápenky fy Gustav  a Miroslav Vyskočil v České Třebové“.
Miroslav Vyskočil byl vzdělaný, sečtělý a pokrokový muž, navíc upřímný vlastenec. Mezi jeho osobní přátele náleželi např. spisovatel, kritik  a novinář F. V. Krejčí, ministr Gustav Habrman, senátor Jiří Pichl a slečna Františka Honlová, v jejímž domě „Na Ostrově“ v Podbranské ulici býval častým hostem.
Miroslav Vyskočil vystudoval obchodní akademii a podílel se spolu s otcem na vedení mlýna v České Třebové, zatímco svitavskou pobočku firmy řídil Julius Pirschl. V roce 1912 převzal od otce plné vedení mlýna čp. 158 a pokračoval i ve velkoobchodu moukou, obilím, senem a vápnem. Po získání živnostenského listu v roce 1924 zahájil v objektu protější Felcmanovy pily čp. 172 výrobu přípravku proti tvoření kotelního kamene HYDROZOR. Obchodu se dařilo a Miroslav Vyskočil se stal vlastníkem rozsáhlých tehdy lučinatých pozemků v blízkosti starého nádraží, na nichž byly mnohem později vybudovány ulice Sadová, Na Strouze, Mlýnská a U Pily. Do jeho vlastnictví přešel i domek čp. 533 za mlýnem, při cestě do Kozlovské ulice, později v majetku rodiny Slavíkovy, a také skladiště obilí (sýpky) č. 30 na nákladovém nádraží ČSD (vpravo za branou u Javorky), později sloužící jako sklad krmiv a umělých hnojiv obchodníka Františka Čáslavky z domu čp. 207 v Moravské ulici. Miroslav Vyskočil se stal členem dozorčí rady Občanské záložny a půjčovny v České Třebové. V roce 1912 vydal  Alois Chytil vlastním nákladem tzv. „Chytilův úplný adresář království českého“, vytištěný u E. Beauforta v Praze. V úvodu k adresáři čteme autorovo věnování „Velectěnému Pánu panu Miroslavu Vyskočilovi v České Třebové“.
Miroslav Vyskočil udržoval v mladších letech známost s dcerou ředitele chlapecké školy Josefa Habala, rodiče mu však sňatek nepovolili, neboť jeho příští nevěsta musí přinést nejméně takové věno jako on sám.  Když se situace opakovala s další dívkou z Ústí nad Orlicí, mladý Miroslav rezignoval a po celý život zůstal svobodným.
Obchodem s obilím a vápnem získal Miroslav Vyskočil značné jmění a tak mohl pomýšlet na splnění touhy po novém domově. Na pozemku nedaleko mlýna dal vystavět secesní vilu čp. 900 v tehdejší ceně 40 - 50 000,- K.
O povolení ke stavbě vily zažádal Miroslav Vyskočil dne 30. dubna 1908, uděleno bylo 6. května 1908 pod číslem 1430. Stavební plány zhotovil architekt Alois Dryák z Prahy, podle jehož plánů byla rovněž vystavěna reprezentativní budova zdejšího gymnázia. Stavby se dne 19. května 1908 ujal místní stavitel František Plašil; ukončena byla  19. ledna 1910. Dne 14. dubna téhož roku oznámil Miroslav Vyskočil zdejšímu městskému úřadu, že na jeho zahradě u vily zahájila firma Rössler & Kudlík stavbu skleníku pro pěstování květin.
Přízemí vily dominoval vedle prostorné haly salón, další obytné místnosti rodiny se nacházely ve zbývajících   částech přízemí a v  prvním patře. V podkroví bylo zřízeno kromě dvou oddělených půdních prostor také pět malých pokojíků, většinou s jednoduchými okny, sloužících k ubytování služebnictva. Z prvního patra k nim vedlo - a je dosud zachováno -bílé točité dřevěné schodiště ústící do široké chodby v podkroví, vybavené ozdobným litinovým vodovodním stojánkem. Nad podkrovím se v nejvyšším bodě střechy ukrývala třetí půdní prostora. V roce 1920 provedla zdejší firma Rössler & Kudlík u mlýna přístavbu kolny.
Z původní výzdoby vily zůstala dodnes zachována řada zajímavých stavebních prvků. Je to např. původní dřevěné schodiště haly vedoucí z přízemí do prvního poschodí, doplněné v přízemí čalouněnou lavicí, dlažba a obklady stěn v několika místnostech, okenní kování, dveře se zárubněmi a originálními zabrušovanými skly, některá okna, lustry a další. K nejpozoruhodnějším z nich náleží barevné vitrážové okno haly, dovezené sem dle ústního podání z nějaké výstavy, kde se mlynáři Vyskočilovi zalíbilo.
Vyskočilova vila se do českotřebovské historie zapsala v roce 1912, kdy v ní jako v nejhonosnějším domě ve městě přenocoval následník rakouského trůnu arcivévoda Karel František Josef s chotí Zitou, když se stěhoval se svým dragounským plukem z Brandýsa nad Labem do Haliče. Naproti novostavbě přes cestu býval i vlastní tenisový kurt. Okolo vily se rozkládala rozlehlá okrasná zahrada s velkým skleníkem, o níž pečoval zahradník Rudolf Hübl, obývající spolu s manželkou, synem Erichem a dcerou Lotty suterénní byt. Zahrada se stala eldorádem nejen dětí Hüblových, ale i pro jejich kamarády z okolí. Ti všichni do zahrady mohli se svolením majitele kdykoli docházet a volně se zde pohybovat. A tak jejich dětským zrakům neunikly nejrůznější návštěvy, které do vily zavítaly, např. paní Eugenie Zora Rybičková v černém širáku a dlouhých šatech s kytičkou fialek na klopě. V pozdějších letech budil dětskou pozornost starý pán Augustin Vyskočil, kterého na sklonku života vyvážela služebná v kolečkovém křesle na verandu vily.
Budova Vyskočilovy vily se několikrát objevila i na českotřebovských pohlednicích, což svědčí o jejím významném postavení v tehdejší městské zástavbě. Nejstarší barevná pohlednice s vyobrazením vily v koláži s ženskou hlavou vydal krátce po jejím dostavění místní knihkupec Dominik Trávníček, další černobílé později fotografka Růžena Sobotková a firma Grafo Čuda Holice.
Hmotná situace Miroslava Vyskočila však posléze doznala prudké změny k horšímu. Spolu se svou přítelkyní, manželkou vlastního bratrance obchodníka a bývalého starosty města Otto Rybičky, paní Eugenií Zorou Rybičkovou, se věnoval hře na burze, kde však po několika neúspěšných transakcích přišel o veškerý majetek. To natolik podlomilo jeho vůli k životu, že jej dne 9. května 1930 výstřelem z revolveru dobrovolně ukončil.
Po smrti Miroslava Vyskočila zakoupil mlýn ve veřejné dražbě František Fiala s manželkou Marií, syn majitele Podbranského mlýna čp. 88 v Podbranské ulici Víta Fialy. František Fiala pokračoval v provozu mlýna a dodával své výrobky např. hotelu Padevět (krmnou kukuřici), majiteli koloniálního obchodu Čeňku Koblicovi (kukuřici, pšenici, krupici, ječnou a pšeničnou mouku) a dalším místním obchodníkům. V roce 1937 provedla na budově mlýna firma  Jan Duchoslav novou fasádu.
Manželé Fialovi přivedli na svět tři děti - syna Františka a dcery Marii a Jarmilu. Jako poslední z Fialova rodu žila ve mlýně dcera Jarmila Fialová.
Mlynář František Fiala zemřel dne 16. ledna 1947 ve věku 66 let. Novým nájemcem mlýna se stal Lubomír Voltr, člen zdejšího Automotoklubu. Po vyřazení z provozu sloužila budova mlýna ke skladovacím účelům.  V polovině šedesátých let 20. století  došlo k likvidaci mlýnského náhonu. Jeho betonové koryto s visutými vantrokami v blízkosti kola kus po kuse ukrajovala těžká stavební technika. Na uvolněném prostranství započala svépomocná výstavba v akci Z budované Malé scény jako náhrady za zrušená loutková divadélka Úsvit na Trávníku a LS Javorka ve stejnojmenném parku. K vlastní demolici mlýna došlo v roce 1966.
Zajímavé jsou i další osudy přilehlé Vyskočilovy vily. Po smrti Miroslava Vyskočila ji zakoupila Církev československá husitská a zřídila zde svůj Husův sbor. V rozlehlé zahradě zahájili členové církve v roce 1947 stavbu dřevěného objektu se sálem, již vzpomenutou loutkovou scénu Úsvit, hojně využívanou zdejším  loutkářským souborem. Její výstavba byla úředně povolena 27. května 1947. Dokončení stavby proběhlo v lednu 1948. V úředních dokumentech byl Úsvit uváděn jako „ dřevěný domek pro kulturní a sociální podniky a úkoly náboženské obce“. O výstavbu se přičinili např. Jan Pařízek, Jaroslav Benátský a další občané města.
Objekt Úsvitu i dřívějšího Vyskočilova skleníku s velkou částí zahrady ustoupil výstavbě Nového náměstí. Vyskočilova vila v nedávných letech prošla značnou rekonstrukcí. Druhá etapa rekonstrukce je plánována na příští období, aby to, co zbylo z původního vybavení vily, zůstalo zachováno dalším generacím.
Martin Šebela
Fotografie:
1.        Vyskočilův mlýn s náhonem. U strouhy Miroslav a Augustin Vyskočilovi.
2.        Mlynář Miroslav Vyskočil. Foto Langhans Praha 1895.
3.        Vyskočilova vila čp. 900 krátce po dokončení v roce 1910
4 - 6.    Vyskočilova vila jako  Husův sbor - interiéry a bohoslužba čs. církve husitské
7.    Vyskočilova vila již jako sídlo  církve husitské
8.        Boční strana Vyskočilova mlýna okolo roku 1912