VÝSTAVA NEREALIZOVANÁ, ALE STÁLE PLÁNOVANÁ

Letos 23. dubna uplynulo deset let od úmrtí jednoho z nejvýraznějších polistopadových českých prozaiků Jana Balabána (1961 – 2010), autora velmi oceňovaného čtenáři i kritikou, který byl určitým způsobem spjat i s Českou Třebovou: měl zde dvakrát autorské čtení (v rámci cyklu Literáti na trati), a hlavně byl velmi blízkým přítelem českotřebovské prozaičky Blanky Kostřicové, se kterou se seznámil na studiích na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a díky níž si naše město oblíbil. Jan Balabán byl též několikrát připomínán na autorských čteních této spisovatelky v českotřebovské knihovně – zazněly tu pasáže z jeho dopisů týkající se textů Blanky Kostřicové; jeden večer (na přání publika reprízovaný) – Pocta Janu Balabánovi – mu byl věnován celý.

V souvislosti s letošním výročím se měla v dubnu v Kulturním centru uskutečnit výstava obrazů spisovatelova bratra, akademického malíře a univerzitního profesora malby Daniela Balabána, který namaloval několik obrazů inspirovaných Janovým odchodem. Ty měly tvořit jádro výstavy, doplněné obrazy s další rodinnou a duchovní tematikou. Autor připravoval i komentovanou prohlídku vystavených obrazů.

Pokud se vše bude vyvíjet příznivě, mohla by se výstava Daniela Balabána realizovat v příštím roce – k nedožitým šedesátinám Jana Balabána.

Blanka Kostřicová poskytla redakci Českotřebovského deníku svůj nekrolog Jan Balabán – přítel a spisovatel, který psala původně pro časopis Žurnál UP, poté bal přetištěn v odborném časopise Bohemica Olomucensia a také vysílán v Českém rozhlase na stanici Brno. Nekrolog měl též zaznít na vernisáži zmíněné výstavy.

 

Jan Balabán – přítel a spisovatel

(29. 1. 1961 – 23. 4. 2010)

„Umřel člověk. A ta ptačí symfonie byla na jeho počest.“ Zazněly v sobotu 24. 4. 2010 verše v literárně-publicistickém magazínu Aleny Blažejovské Zelný rynk na stanici Brno. Takřečená náhoda. Měla jsem rádio s sebou na zahradě, zpěv ptáků se rozléhal naplno.

Umřel člověk. Den předtím. Na den přesně šest let po smrti svého otce, po němž po celý ten čas smutnil: „…mám dnes smutek… viděl jsem ho mrtvého a říkal jsem, člověk musí jít, tak to chodí a otčenáš… Ale věřím ve společenství živých a mrtvých…“

Napsal Jan Balabán před dvěma lety, při čtvrtém výročí otcovy smrti. A dále: „…zdali se ozve hlas v té hodině, o níž nevíme, kdy přijde, ale my tam jistě nebudeme chybět…“

Už to, drahý příteli, víš.

Poprvé jsme se viděli u přijímacích zkoušek na FF UP. Letmý pohled – a bylo to jaksi hned jasné, přátelství na první pohled. Takové, jaké se zrodí snad jednou za tisíc let. Takové, které nás podrželo vždy, po celých (vlastně bez několika měsíců necelých) třicet let, co jsme se znali.

Výborný student – téměř jako by vše už aspoň trochu věděl, jen pro upřesnění něco vyposlechl, a potom lehce složil zkoušky. Diskutér, ironik a polemik u popelníků na odpočívadlech fakultního schodiště. Kuřák startek. Nepřítel okázalosti, namyšlenosti, snobství, kariérismu, pozérství, všeho nepravého, falešného, křivého a pokrouceného. Nikoli moralista – tyto své postoje stvrzoval vlastním životem, k němuž byl nesmlouvavě přísný též: jakožto student vysoké školy v první polovině osmdesátých let minulého století byl nezbytně alespoň formálním členem SSM, skládal zkoušky z marxismu-leninismu… A toto pociťoval již celoživotně jako provinění: „…radikální chci být tak leda vůči sobě a lidem své generace, kteří tvrdí, že ten hřích necítí, že není.“

Ctitel Babela, Dostojevského, americké literatury,Weinera, Máchy.

Kontrast probouzející se jarní přírody a smrti.

Od dětství psal, na gymnáziu básně, na fakultě převažuje próza. Posedlost psaným slovem, textem; živý, žhavý zájem o cokoli vzniklého: Ty píšeš? Mohl bych to číst? Ne, vážně, chtěl, potřeboval bych to číst!

Ve druhé půli osmdesátých let občas – zřídka – publikuje, samizdatově, samozřejmě. Svobodymilný duch, trpící nesvobodou vnější. Nejen svou – pocházel z rodu postiženého PTP i komunistickou šikanou. I proto ho dostihl démon.

O své publikované prvotině – povídkové knize Středověk – řekl: „Nemám rád, když je v textu zmatek, polohy mezi snem a skutečností, tušením, poezií – a to všechno je právě ve Středověku.“

Za svoji skutečnou prvotinu tak považoval až autobiografickou prozaickou skladbu Boží lano. Autobiografické inspirace se pak přidržel již v celém díle – jakkoli na ni dokázal „nabalit“ příběhy mnoha postav. Často bývá označován za autora postav solitérů, outsiderů, lidí z okraje společnosti. Sám to vždy rozhodně odmítal – měl za to, že píše o úplně „normálních“ lidech, a hlavně o zcela obecných, nejobecnějších otázkách. Leckdy se též mluví o depresivním, temném ladění jeho próz. Za povšimnutí však stojí možná nenápadný, balabánovsky neokázalý, ale přece zcela zřetelný posun vnitřního tónu jeho knih: od deprese k naději. S přibývajícími knihami rostoucí.

Vlastně ta celková bilance vůbec není špatná. Sedm vydaných knih, text tzv. komiksu – autor však vždy mluvil o příběhu v obrazech, spoluautorství divadelní hry, hra rozhlasová. Desítky esejů, sloupků, fejetonů; výtvarné recenze. Některé knihy výborných až vynikajících kvalit, jiné kvalitní méně. Každopádně vždy nesmírně poctivé texty. Už tím hodnotné velice. Dvě děti, které miloval a z nichž měl radost – ne zcela běžný jev u rodičů naší generace. Spousta utrpení, ale též mnoho lásky. A nakonec milosrdná smrt ve spánku. Vlastně nádhera. O čtyřicet let později znělo by to bez hořkosti. Je třeba vzít to tak i teď.

Řekla jsem jednou, že přítele člověk nemůže ztratit – ten, koho eventuálně ztratí, nebyl skutečným přítelem. Jan Balabán se mnou souhlasil.

Ani teď jsem tě, drahý Honzo, neztratila. I já věřím ve společenství živých i mrtvých. Jistě i nemálo tvých čtenářů.

                                              Blanka Kostřicová