Ludmila Kesselgruberová

Sedím v jedoucím vlaku. Za oknem prší. Zaplaťpámbu, každá kapka je požehnáním pro žíznivou krajinu. Pohled z okna dá v mé mysli vytanout slovům známé básně Jana Skácela MODLITBA  ZA  VODU.

            Voda má rozpuštěné vlasy…

Pramínky vody vrhané rychle jedoucím Valašským expresem proti tabuli skla nejsou Skácelově metafoře vůbec vzdálené. Z deště mám velkou radost, krajině tolik chyběla VODA.

VODA,  jen 4 hlásky, a tolik DŮLEŽITÉ I nosné a vrstevnaté slovo!

VODA, zásadní podmínka života ne této planetě

VODA, zdroj rozmanitých potěšní i rozmanitých strázní

VODA, živel, který by člověk  měl tak rád pod kontrolou, ale  nemá

VODA, tekutina čím dál vzácnější, které bojím se  brzy  nebude dost

VODA,  titul výstavy, kterou tu právě společně otevíráme.

Nevím, zdali maxmiliáni, jejichž tvorba se pod tímto titulem skrývá, volili toto téma s ohledem na globálně ekologické skutečnosti. Každopádně touto tematickou volbou poukazují ještě na další značný potenciál slova VODA, totiž na její rozměr symbolický,  inspirační a duchovní v širokém slova smyslu vůbec. Každopádně touto výstavou maxmiliáni dokázali, že  vědí s vodou rady.

Miroslav Drahoš pojal vodu jako materii člověkem zkrocenou a jemu sloužící, jím kontrolovanou, jeho dvě práce mluví o silné potřebě přehledného řádu.

Alice Formánková přináší maličké vodní příběhy, pregnantně vypointované i na drobné ploše. Mimořádnou působivost pak má ledová krása jejich neobvyklých skleněných objektů.

Marta Heptnerová – nahlédla vodu jako životodárné prostředí, v jehož blízkosti se daří rozmanitě krásným formám. Její kresby i malby prozrazují zalíbení v jemné čáře a malířském drobnopisu.

Marii Hladilovou – jakoby víc zajímaly vrstvy  nad vodou, než sama voda. Její práce jsou proto velmi atmosferické, náladové, lehké a vzdušné.

Ivana Jiskrová namalovala hebkým pastelem klid nejen široké vodní hladiny, také klid a řád pod hladinou i ticho na břehu. Pro některé její práce je charakteristický až konejšivě lahodný vlnivý rytmus forem.

Pavla Klimešová-si velmi hutně, až hmatově poradila s barevnými hmotami svých maleb. Každá z nich má jasně vymezený rámec, ve kterém se toho mnoho děje, proudí a hemží.

Pro Natašu Pilgrovou je voda  nebezpečný, riskantní, dravý živel, její pastely jsou proto dramatické, napínavé a nezkrotně silné, někdy navíc zastřené krásně transparentní mlhou, jejíž vlhkost cítí divák až na kůži.

Soňa Popelková užila vody jakožto prostředí umožňující pozoruhodnou práci se světlem. Její malby, to je drama světelných kontrastů, v němž masa živlu bojuje s masou hutného světla, přičemž výsledek souboje zůstává napínavě nejistý.

Ludmila Pražáková sleduje svou vodu poněkud z povzdálí, z bezpečí pevného břehu. Více než rozlehlé hladiny zajímá ji poetický detail spjatý s vodním živlem, ten pak umí zachytit křehce i robustně, jak jen to zobrazovaný objekt vyžaduje.

Tak tedy vidím vodu v podání letošní maxmiliánské výstavy já. Věřím, že po jejím shlédnutí budete souhlasit se závěrečným zvoláním:

Universum, kéž nám zachováš vodu ve všech  dobrých podobách!

Universum, kéž nám zachováš také sdružení Maxmilián!

Děkuji za pozornost.

 Vernisážová řeč Ludmily Kesselgreuberové - Kulturní centrum Česká Třebová 26.5. 2020