-
Josef
Hájek, primář otorinolaryngologického oddělení v Orlickoústecké
nemocnici. V rámci společnosti Nemocnice Pardubického kraje a.s. je
předsedou dozorčí rady. Primáře Hájka jsme se zeptali na hodnocení
uplynulých měsíců, do kterých výrazným způsobem zasáhlo šíření nového
typu koronaviru.
-
-
Jak hodnotíte uplynulé měsíce z pozice lékaře v první linii?
- Bylo to poprvé a zvláštní. Pracuji v oboru
25 let a ještě jsem podobnou situaci nezažil. Ty pocity jsou protichůdné
a dva. Za prvé jsem já i mí kolegové měli obavy o zdraví pacientů a
našich blízkých. Na druhou stranu jsme zažili pocit obrovského
uspokojení, že jsme dokázali i přes všechny komplikace a složitost
situace zajistit péči o naše pacienty.
-
Jak se vám v tomto prostředí pracovalo?
- Práce mě i kolegům přinášela radost, kterou
nezažíváte každý den. Najednou vidíte ten hluboký smysl naší práce, že
pomáháte nemocným lidem i v období krize, kdy nikdo z nás nemohl tušit,
jaký bude další vývoj.
-
Dalo by se tedy říci, že se lékařské kolektivy semkly?
- Určitě jsme se všichni daleko lépe poznali.
Zejména u mladších kolegů, kteří mají odlišný žebříček hodnot a možná i
jiný pohled na trávení volného času než my starší, se zdůraznil
středobod našeho povolání, kterým je péče o pacienty. V celé nemocnici
je mnoho mladých doktorů a sestřiček, kteří si v době paniky, která
panovala v celé Evropě, dali jasnou a nezpochybnitelnou prioritu: „My do
té ambulance jdeme.“
- Sice naše Orlickoústecká nemocnice nebyla
nemocnicí určenou primárně pro COVID pacienty, nicméně ORL je jeden
z nejvíce rizikových oborů, neboť každý pacient musí sundat ústenku. To
riziko je poměrně velké. Neměli jsme však jediný případ, že by mi někdo
s kolegů řekl, že nepřijde do práce, protože se bojí. Toho si strašně
vážím. Přesvědčil jsem se, že i mladší generace lékařů bere svoje
povolání jako poslání, i když někteří lidé často tvrdí opak.
-
-
Co by se z všeho mělo změnit v nejbližší době i do budoucna, aby se
zdravotnictví dokázalo vyrovnávat s podobnými situacemi?
- Toto je jednoznačně zodpovědnost státu.
Protože zdravotnictví se muselo chovat podle nařízení ministerstva a
aktuálních epidemiologických plánů a nemohlo a ani dnes nemůže jet na
100 procent. Je nyní na ministerstvu, aby připravilo změnu financování
zdravotnictví tak, aby bylo možné financovat provoz i v době těchto
výjimečných situací.
-
-
Ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že podpoří své přímo řízené
nemocnice, navýší platy zdravotníků atd. Zřizovateli zdravotnických
zařízení jsou ale také kraje či města…Nemělo by být zdravotnictví
v tomto směru jednotné a nedělit se na státní, krajské nebo městské?
- S plnou odpovědnostní říkám, že
ministerstvo historicky vytváří v České republice dvojkolejnost
zdravotnictví. Ministerstvo je vlastníkem velkých nemocnic, které jsou
samozřejmě páteřní, a vnímá jejich potřeby. O to méně z mého pohledu
vnímá potřeby krajského zdravotnictví, ale i jiných soukromých
zřizovatelů nemocnic. Co se týká zdravotní péče, tak o tu se nemocnice
státní a ostatní dělí půl na půl. Samozřejmě se jedná o znevýhodnění,
když avizují, že dají určitě odměny sestřičkám, lékařům a koupí
například nové ventilátory jen ve státních nemocnicích. Pojištěnec se
však neléčí jen ve fakultních nemocnicích, ale i jinde. Občan očekává
stejnou kvalitu služeb ve všech zařízeních. Jedná se o dlouhodobý
problém, který se však tímto znovu připomíná.
-
Když se vrátíme ještě k samotné koronavirové pandemii, šlo by s odstupem
několika týdnů dělat něco lépe nebo jinak v rámci krajských nemocnic?
- Z mého pohledu je důležité, že hlavní věci
byly naplánované velmi dobře. Pardubická nemocnice, jako ta největší,
byla stanovena pro COVID pacienty a ty další byly záložní. Organizace
péče i akutní věci byly řešeny správně, a to i při zpětném pohledu. Na
druhou stranu jsme se všichni v mnoha ohledech poučili, a to samozřejmě
nejen v našem kraji. Bylo to poprvé, co jsme se v takové situaci ocitli.
Na případnou druhou vlnu nebo další krizi jsme daleko lépe připraveni
právě v těch detailech jako zásobování, distribuce a rozdělení
jednotlivých rolí. To poučení z toho máme a neseme si ho dále.
-
|