II. světová válka skončila před 75 lety                                   

Vzpomínky pamětníků, kteří nyní již nežijí                                                           

Vzpomínka na válku
Byl březen nebo duben roku 1945, blíže si to už nepamatuji, ale vím,  že bylo hezky a teplo. bylo kolem poledne, už jsem byl ze školy doma, když někdo přivezl do naší Tkalcovské ulice zprávu, že se směrem k nám od nádraží blíží skupina ruských zajatců.
Několik žen z ulice, včetně mojí maminky, začalo honem shánět, co bylo doma k jídlu vhodného pro tuto situaci a také něco dostaly v pekařství u Unzeitigů a šly čekat na křižovatku Litomyšlské ulice, naproti Stolínovu řeznictví. Když se ten smutný průvod, který ve dvou skupinách čítal asi 150 až 200 osob přiblížil, začaly jim ženy házet, co předtím nashromáždily. Moje maminka měla plnou zástěru krájeného i lámaného chleba.  V průvodu byli zbědovaní, ale hlavně nesmírně hladoví lidé. Zoufale se vrhali na vzduchem létající potravu a co dopadlo na zem, o to se mezi sebou bezohledně rvali. Jako desetiletý kluk jsem poprvé v ruce viděl, co je to hlad. Němečtí vojáci, hlavně pod vlivem blížícího se konce války, nebyli k počínání žen nijak agresivní, pouze zaháněli zajatce do tvaru. Jeden voják však nevydržel s nervy a namířil na moji maminku pušku a něco německy zakřičel. Když mu řekla, že nerozumí, odpověděl ji německou češtinou "Nechte si to pro své děti, budete to potřebovat!" Průvod zahnul pod podjezd směrem do Křivolíku. Maminka šla dále s nimi. Chtěl jsem se k ní přidat, ale lidé mě zahnali zpátky. Zůstal jsem celou dobu na ulici a ta třičtvrtěhodina, než se maminka vrátila s prázdnou zástěrou a uplakaná, byla pro mne velmi zlá. Bál jsem se o ni. Co se stalo se zajatci, jsem se nikdy nedozvěděl. Vzpomínka na tuto epizodu mě ale zůstala na celý život.
Karel Morkes, Okna u Litoměřic  (bydlel v Tkalcovské ulici)
Ohlas: Chtěl bych také potvrdit událost,kterou popisuje pan Morkes z Litoměřic.Já jsem sice nebyl očitým svědkem,proběhlo to dopoledne,ale vím to z vyprávění mé matky,která ten hladový pochod ruských zajatců viděla i pomáhala nasytit.  bohumil.ksir@tiscali.cz
Mozaika vzpomínek na válečné události
Pokud jako pamětník chci vzpomenout událostí, které  se udály před 60 lety v České Třebové, musím vzpomenout i události starší. Především vzpomenu květnovou částečnou mobilizaci Československé  armády. To je první událost, která se dotkla mnohých občanů města. Vzpomínám, jak se známými černými kufírky na ramenou putovali na nádraží, aby odjeli k útvarům svého mobilizačního určení. A jen o pár měsíců později je následovali v září 1938 další. Jen o několik málo dní  potom přišla další rána  pro Třebovou a její obyvatele - Mnichov. Když vešly ve známost mnichovské dohody a jejich důsledky pro Třebovou,sešel se na náměstí  večer velký dav lidí, který hlasitě protestoval proti mnichovským dohodám i jejich tvůrcům. Hlavním cílem byla především Francie a Anglie - naši spojenci, vystoupilo mnoho řečníků s protestními projevy a byly zde i "horké hlavy", tj. občané, kteří vybízeli  občany k tažení do Rybníka a pogromu proti rybnickým Němcům. Naštěstí se podařilo tento záměr odvrátit. V několika dnech se k až k prvním domům města ve směru od Rybníka přisunula hrozba velice závažná - hranice Hitlerovy velkoněmecké říše. Rybník se stal součástí Sudetské župy a ta součástí Hitlerovy Třetí říše. Česká Třebová  ztratila železniční spojení s ostatním územím republiky, protože i ve směru na Ústí byla trať  přerušena včleněním Hylvát do Sudet. Vlaky českých drah přes Sudety jezdit nesměly. A tak mnoho železničářů se ocitlo bez  práce a postupně se stěhovali - bez rodin - za prací na nádraží nebo do dílen v Nymburku, Jihlavě i jinde. Tento stav trval prakticky až do doby, kdy Hitler spolkl i zbytek republiky vytvořením Protektorátu Čech a Moravy.
Další události následovaly už pod přímým a vlivem a působením nacistů. Pod vlivem  okupace několika desítek třebovských občanů utíkalo přes Polsko zejména do Francie a Anglie, aby později bojovali buď přímo v armádách těchto států nebo později v jednotkách naší armády na území těchto i jiných států vytvořených. Pak vypukla válka. Ihned po jejím zahájení se snažili nacisté zastrašit obyvatelstvo a  zajistit klid na okupovaných území vzetím rukojmí s hrozbou jejich popravy v případě jakéhokoliv odporu či nepokojů. Ve Třebové tak postihli  např. i starostu města a několik dalších vážených občanů města. Další dramatickou událostí byl zákaz činnosti Sokola a Skautu. Samozřejmou odpovědí bylo vytvoření mnoha odbojových organizací, které s větším či menším úspěchem se snažily narušovat týl nepřítele, zejména potom, když se zavázal do boje s tehdejším Sovětským svazem. Následovaly represe, zatýkáním, popravy. Nacistickými koncentráky, a věznicemi prošlo několik set občanů města a desítky skončily na popravištích. Každá vlna zatýkání, každá zpráva o zmaření životů se stala vždy dramatickou událostí pro všechny občany města. Připomenu jen některé - zatčení a poprava několika absolventů gymnasia, kteří v období, kdy se Hitler chystal k napadení SSSR a po porážce Francie a okupaci Holandska, Belgie, Dánska začal přesunovat své armády ze západu na východ, sledovali pohyb, množství a cíle vlaků a výzbroj,kterou vezou a podávali o tom velmi cenné zprávy  Rusům. Další vlna zatýkání postihla ilegální organizaci ÚVOD v čele s parnickým poštmistrem Votroubkem, ilegální organizaci Sokola v čele s třebovskými občany Hýblem, Nastoupilem a jinými, desítky zatčených byly po zabití konfidenta Kolčavy - hrdinů i obětí odporu občanů Českotřebovska bylo tolik, že nelze připomenout všechny, kteří neváhali obětovat za nás všechny svoji svobodu i životy. Nemůžeme ale jinak, než si jejich oběti stále připomínat. Pokládám proto na úvod k vyprávění o událostech před 60 lety je připomenout, neboť, neboť ony z dřívějších událostí událostí logicky vyplynuly, jsou často jejich důsledkem,následkem a co do dramatičností často jen slabým odvarem.
Bohumil Kšír, Benešov  (pokračování seriálu článků)
 
Příběh z války
Navazuji na článek p. Pucholta uveřejněný v lednovém vydání Českotřebovského zpravodaje. V lednu 1945, když  projížděl Českou Třebovou transport vězňů z Osvětimi, se stala následující událost. tehdy jsem ještě žila s rodiči v České Třebové na Moravské ulici 1175. V té době byly po městě vyvěšeny vyhlášky, ve kterých bylo psáno, že v případě, když bude někdo ukrývat uprchlého vězně, bude celá rodina oběšena.  několik dnů po 25. lednu si máti stěžovala,  že nemůže spát a v noci slyší, jak někdo chodí na půdě. Prohledali jsme půdu, ale nenalezli jsme nic podezřelého. V té době jsme měli hlídacího psa Jasa, německého ovčáka a kočku Tarzanku, která byla ve dne v bytě a večer jsem ji vodila na půdu, kde měla v seně pelíšek. V zimě jsem jí nosila na noc misku teplého mléka. Jas, když byli odváděni psi do války, byl sousedem p. Rutarem (měl obchod barvy laky) upraven barvou tak, aby vypadal jako starý, které neodváděly. tím se mu ale ztratil čich.
Máti stále říkala, že nemůže spát, šli jsme znovu na půdu (v těch dnech tam Tarzanka nechtěla být a utíkala dolů), opět jsme tam hledali a já vylezla na žebřík, který byl opřený na "výstupek". ten tam vystavěl náš otec vzadu ve střeše jako pokojík, kde přespával v létě strýc Franti, když k nám jezdil na houby. Byly tam také přes léto uloženy lyže. Nahoře proti mne vystoupil muž v pruhovaných šatech a dřevácích na nohou a polsky vysvětloval, že utekl z vlaku a přišel k nám a chtěl tam přečkat dobu do konce války. Později nám ukazoval na předloktí vytetované číslo. Na krku měl pytlík s vařenými bramborami. ty mu dal voják, který mu pomohl utéci z vagonu. Celá věc se ještě ztížila, když tentýž den přišel nájemník z přízemí a říkal otci: "Hospodáři, na půdě je nějaký člověk, viděl jsem ho, když jsem tam byl pro mouku". (Mouka byla umístěna v truhle na půdě). Samozřejmě to byla velká starost pro celou naši rodinu, co s ním.... necelý týden jsme mu nosili jídlo, pití a umývadlo s teplou vodou, aby se mohl umýt a oholit. Převlékli jsme ho do šatů a obuli do bot, dostal zimní kabát po dědečkovi Hlaváčkovi. Vypravili jsme ho na cestu, dostal batoh s jídlem pitím i penězi, aby vypadal jako vesničan vracející se z práce. Dovedli jsme ho za pivovarské rybníčky na cestu do Litomyšle. byli tam v lesích partyzáni, o kterých nám vyprávěl p,Kovář, který k nám občas chodil na návštěvu. Věděl o nic také můj otec, ač o tom nikdy před máti a přede mnou tehdy nikdy nic neříkal...Nikdy víc jsme o tomto člověku neslyšeli, neznali jsme ani jeho jméno. Tehdy mi bylo 23 let, dnes je mi o 60 více. Je to dávná vzpomínka, ale do dnešní doby stále pro mne otřesná.
Zdeňka Janoušková, Praha.
            Domobrana - obránci České Třebové                                                                       Domobrana obránci Rybníka
Události před 75 lety v České Třebové
První leden 1945 byl v České Třebové ve znamení smutné události: pohřbu zastřeleného vrchního strážmistra Františka Havla, příslušníka městské policie. Byl zastřelen 28. prosince 1944 v 17 hodin u vchodu do budovy radnice. V té době měla na nádraží sídlo německá vojenská policie, která kontrolovala německé voják ve vlacích a na nádraží. delikventi, kteří  neměli propustky nebo dovolenky, byli předávány vojenské policii v Pardubicích. zadržený voják Willy Heidl však nastoupil  jinou cestu. Bahnhofkomando zavolalo na městskou policii, aby zadrženého eskortovala do městského vězení, které bylo ve staré radnici. Službu konající strážmistr  se proto vypravil pěšky na nádraží převzít zběha. Asi se to stalo již vícekrát, protože vězeň nebyl řádně prošacován  a nedostal pouta. To se stalo Havlovi osudným. při vchodu do budovy radnice vypálil zběh 2 rány z pistole a utíkal Školní uličkou do lesa ke Skuhrovu. Další den přijela z Pardubic 2 auta vojáků s dvěma psy. Čerstvé stopy vojenských bot je neomylně vedly. zběh byl chycen u krmelce a bez soudu na místě zastřelen.
František Havel měl vypraven pohřeb z průjezdu staré radnice. U rakve stáli čestnou stráž policisté z České Třebové, pohřbu se zúčastnila i policie z Ústí nad Orlicí a z Litomyšle, také třebovští dobrovolní hasiči. Počet účastníků pohřbu nebyl dodnes v České Třebové překonán. Zodpovědně prohlašuji, že se pohřbu zúčastnili všichni chůze schopní občané města.Přitom věřím, že  se strážmistrem Havlem polovina lidí nikdy nemluvila a ani ho osobně neznala.Čelo pohřebního průvodu  stálo před branou hřbitova a poslední účastníci opouštěli náměstí. byl to tichý protest proti německé zvůli. 
Zásobování v roce 1945 bylo velice špatné. Na normální lístky se dostal 1 litr mléka na osobu na deset dnů, 15 dkg masa na týden a 1 kg chleba týdně. Na závodech se dále vydávaly lístky pro pracující v noci,  těžce pracující  a velmi těžce pracující podle povahy práce. Kdo nekouřil, mohl  se mít lépe, za cigaretu získanou na lístek dostal 8 - 19 K. Lístky na kuřivo dostávaly i ženy starší 18 let.
Od září 1944 se ve školách neučilo, žáci dostávali a odevzdávali úkoly napsané v sešitech v Ludvíčkově hospodě u gymnázia, v jasanově hospodě na Trávníku a u Kopeckých na Vinohradech. Školy se zařizovaly pro ubytování raněných vojáků, v gymnáziu se chystala nemocnice (lazaret). Do České Třebové přijelo asi 80 Vlasovců, kteří byli ubytováni v Lidovém domě. Zde byly již dříve uskladněny všechny radiopříjímače třebovských občanů. Před jejich vydáním zpět byly upraveny odstraněním dlouhovlnného pásma, aby se nedalo poslouchat Radio Londýn. Vlasovci nosili německé uniformy, ale byli beze zbraně. Část jich čistila a opravovala v cihelně zbraně přivážené z fronty, další v lednu překládali dělostřeleckou munici z vlaků na auta a vykládali je v Borku a kolem Semanína (asi 300 vagonů). Když se blížila fronta k Ostravě, tak sanitní vlaky přijížděly k lampárně u pošty. Vlasovci odváželi raněné do gymnázia a mrtvé na hřbitov. Německá mašinerie plánovala poslední obranné pásmo kolem Třebové. Snad proto byl již v roce 1944 rozšířen městský hřbitov. první mrtví zde byli pochováváni v nehoblovaných rakvích a v roce 1945 již jenom v papírových pytlích. Kopání šachet a pohřbívání prováděli Vlasovci, dozor a evidenci měli Němci. Celkem bylo pohřbeno do revoluce 351 vojáků a 68 sebevrahů. při bojích o Ostravu byl denní přísun 10 - 20 mrtvých....
Já jsem tehdy pracoval v Dílnách ČMD  a po houkání sirén opři náletech jsme místo do lesa chodili s Antonínem Wagnerem (mluvil dobře rusky) do cihelny k Vlasovcům. Němečtí vojáci, kteří zde byli si nás nevšímali. Nejhorší to s nimi bylo v květnu 1945. někteří se snažili dostat k pastyzánům, jiní zase ukořistit nějaké auto a dostat se na západ. všichni věděli, že chytí-li ej NKVD, budou bez soudu zastřeleni.  Na vagóně si vytipovali nákladní Ford s plnou nádrží a sháněli trámy a prkna, aby sjeli dolů.  Čtyři hodiny bojovali, ale nedokázali vyjet z kolejiště břehem na cestu, nakonec odešli pěšky.  My hasiči jsme pak přijeli s Laurinkou a mercedesem a auto vytáhli na cestu. Když pak město dostalo sanitku Dodge, tak hasiči provedli výměnu a získali kvalitní vozidlo pro mužstvo i závěsnou stříkačku. Jaroslav Dědourek
Historie doby před 75 lety - II. část.
Zásobování v roce 1945 bylo velice špatné. Na normální lístky se dostal 1 litr mléka na osobu na deset dnů, 15 dkg masa na týden a 1 kg chleba týdně. Na závodech se dále vydávaly lístky pro pracující v noci,  těžce pracující  a velmi těžce pracující podle povahy práce. Kdo nekouřil, mohl  se mít lépe, za cigaretu získanou na lístek dostal 8 - 19 K. Lístky na kuřivo dostávaly i ženy starší 18 let.
Na železnici bylo v lednu opravdu živo. Vojenské transporty měly na lokomotivě mimo obsluhy ještě vojáka. Jakmile vlak ve stanici zastavil, vynucoval si přednost. Na nádraží bylo mnoho vagónů bez lokomotivy s utečenci z Itálie, Maďarska a Slovenska. Utíkali před Rudou armádou. Byli to většinou bohatí lidé, každá rodina měla svůj nákladní vagon, kde měli uložený nábytek a potraviny, někteří měli s sebou i "živé konzervy" - čuníky. Třebováci s nimi živě obchodovali. Znal jsem jednoho železničáře, který nabízel hodiny na ruce za tabák. vykšeftoval pytel krásného žlutého tabáku. "Byl to  nádherný kšeft, ty hodinky mu za půl hodiny už nepůjdou..." říkal. Ty vlaky stály na nádraží několik dnů, takže jejich obyvatelé asi před Rusy daleko neujeli.
Ve městě při hlavních silnicích museli majitelé domů uklízet sníh nahrnutý ze silnice. Ti zámožnější si zjednali povozníka s pomocníky, chudší vzali sáňky a na ně bednu od cukru a odváželi do úmoru..,. Toho roku bylo sněhu opravdu mnoho. Další akcí bylo stavění zátarasů přes silnici. Bylo jich celkem sedm. Na tyto práce byli nahnáni lidé, kteří v zimě neměli práci.  V květnu je pak bourali Němci a kolaboranti pod dozorem Rudé gardy. Když jsem po válce narukoval a na Libavé poznal sílu tanků, usoudil jsem, že to byla práce zbytečná. První tank by projel sousedním domem a druhý by už jen svými pásy urovnal cestu. zábrana by pak zbyla pro parádu....
Na závodech se v lednu pracovalo 12 hodin denně s polední půlhodinovou přestávkou. Ve větších závodech se vydávaly obědy (většinou suché brambory se špenátem či mrkví,  dvakrát v týdnu 5 dkg masa, k tomu chudá polévka., ale hrála k tomu závodní kapela!  Na nádraží byly koleje zaplněny vlaky, které nešlo nikam odbavit, průjezdné byly jen koleje pro rychlíky a vojenské transporty s mužstvem.   2.února 1945 dali o sobě vědět partyzáni, kteří po půlnoci vyhodili za Beranovým mostem asi 100 metrů obou kolejí. Ráno byla okolo spousta zvědavců, včetně mně. Z Beranova mostu jsme viděli dobře organizovanou obnovu tratě. Autogeny rozřezávaly zbytky kolejnic,  další skupina odhazovala materiál do škarpy.  Od Ústí pak přijížděly vagóny s pražci a novými kolejnicemi, které  dělnici kladli na urovnané podloží. německá auta přivážela dělníkům jídlo a pití.. Všechny práce se prováděly  ručně, žádná technika nebyla. Díky dobré organizaci se již 3. února opět normálně jezdilo.
V únoru jsme zažili také skutečný poplach. Dvě velké bomby byly shozeny do Demlova lesa na Jelenici. Pak se Třebováci šli podívat na dvě velké jámy... měli jsme štěstí, poslední německá ofenzíva se u České Třebové neuskutečnila. Za to mohli Třebováci děkovat vinným sklepům u Břeclavi a Znojma. tam bylo rovněž pohraničí jako u Třebové a němečtí oficíři odhadli, že se Rusové zastaví sami, otevřou-li se vinné sklepy. Němci nechali sklepy otevřené, ale s Čechy byl problém. Vytrhané dveře i s futry je ale poučily, kdo je tu ještě pánem. Úspěch se dostavil, "napojení" bojovníci nemínili pokračovat v postupu. Nepomohla výměna oddílů, ani veřejná poprava. Fronta postoupila až se po 14 dnech všechno víno vypilo. Pak byl ale postup takový, že se němci už o protiútok nepokusili. O situaci na Břeclavsku mi po válce vyprávěl na vojně Martin Šlichta, který odtud pocházel. Do dneška slyším jeho řeč: "Zajmou-li vojáka, má velké štěstí, když ho na fleku nezastřelí, ale nemá vyhráno, do týdne ještě může zemřít hlady...."

Jaroslav Dědourek. (fotografie Emil Mikolecký)