| Pavel LANGHANS 75 let |
|
Po návratu z vojenské základní služby nastoupil do českotřebovského textilního podniku Perla. Důvodem byl podnikový byt. Nejprve pracoval ve vodním hospodářství na teplárně. Jeho všestranného talentu si brzy všimli v propagačním oddělení a byl tam často přidělován na výpomoc. Když zemřel vedoucí propagace V. Soušek (1973), byl na toto oddělení přeřazen na stálo. Pracoval zde po boku známého fotografa Karla Aligera a výtvarníka Petra Stolína 13 let. Až v roce 1986 přestoupil do propagačního oddělení OPMP Koventa (dnešní Korado). Zde pracoval do roku 1991, kdy se osamostatnil a založil si malou reklamní firmu. Jeho malované nápisy či loga na fasádách domů jsou k vidění někde ještě dnes. Hlavně ale maloval pohlednice, gratulace, kalendáře, betlémy a ilustroval knížky. Je i autorem realizovaného projektu dětského hřiště Pod Jelenicí a heraldicky oficiálně uznaného znaku města a městské vlajky. Největší úspěch měl s kresleným humorem. První vtip mu otiskli v Našem vojsku (1980) a o devět let později si letěl do Anglie pro druhou cenu v Mezinárodní soutěži karikaturistů. Jeho vtipné obrázky zveřejňovali nejrůznější noviny a časopisy. A Pavlovy kresby se objevily i v knížce ilustrací předních našich karikaturistů – PRAZDROJ ČESKÉHO KRESLENÉHO HUMORU (Plzeň 2005). V současné době si Pavel dopřává zaslouženého důchodu. (Jan Skalický) Kdyby byl text na Wikipedii, tak by nechyběla výzva k jeho doplnění. Nebude by to možná dost souvislé ani dokonalé, ale je to přesto žádoucí. Jan Skalický nic nepíše totiž o tom, že se Pavel Langhans angažoval pro naše město, dokonce dostal důvěru občanů a získal post zastupitele, aby pak z něho nakonec z osobních důvodů odstoupil. Jeho celoživotní spojení s Českou Třebovou mohou dokreslit dále uvedené texty a fotografie a jistě také spousty kreseb, které vytvořil, také např. na kalendářích nebo obálkách Českotřebovského zpravodaje. Vytvořil dokonce celý Českotřebovský betlém znázorňující osobnosti našeho města na stupu do třetího tisíciletí. Jistě ho má řada liudí doma, určitě jej mají v městském muzeu. Určitě stojí zua prostudování i další část, texty, dříve publikované v Českotřeboivském deníku i Českotřebovském zpravodaji a obrázky, které mají jedno společné: Pavla Langhanse (mm) GLOSA Na počátku měsíce května jsem podnikl krátkou návštěvu do Německa. Zpáteční cestu jsem si nalezl na internetu autobusem se STUDENT AGENCY z ULMU do PRAHY. V autobuse jsem se náhodou setkal se známou, která jela také do Prahy. Z Prahy jsme chtěli použít rychlý vlakový spoj do Třebové. A tady začíná poznatek,s kterým se chci s Vámi podělit. Známá byla ráda, že nemusí jet sama, protože má v Praze strach. Nevěřil jsem jí, myslel jsem,že trochu přehání. Později jsem změnil názor a na vlastní kůži jsem poznal, jak se asi cítí cizinec, který dorazí do našeho hlavního města. Přijeli jsme o půl páté ráno na autobusové nádraží FLORENC. Původně jsem si myslel, že tam třeba nalezneme přípoj dalším autobusem přes Třebovou. Na FLORENCI to ale vypadalo jako ve filmu FLORENC 13.30 z padesátých let s Josefem Bekem v hlavní roli. Špinavé, šedivé a smutné a žádné informace. Proto jsme šli raději rychle hledat METRO, které je náhodou hned za rohem. A tady začíná příběh gradovat. METRO bylo zavřené do pěti hodin, nevím proč? Myslel jsem,že jezdí non - stop. Tam se potácela různá individua a proto jsme urychleně vymysleli, že použijeme Taxi. Nahoře jsme nasedli a za 100,-Kč jme dojeli na Hlavní nádraží. Tam jsme našli spoj IC - Žilina, který měl za dvacet minut odjezd.Vydali jsme se urychleně zakoupit jízdenky. Pokladna vedle pokladny, ale všechny zavřené (nepochopitelné), alespoň pro mne, protože vlakem jezdím málo kdy. Tak to tam totiž vypadalo za doby rozvinutého socialismu a moc se toho od té doby nezměnilo, ba naopak, přibyli bezdomovci a různá sebranka. Když jsme konečně jednu pokladnu našli, tak jsme byli urychleně odkázáni k pokladně o patro níž. Tam na dotaz při zakoupení jízdenek z kterého nástupiště vlak jede, nám bylo fundovanou pokladní českých drah řečeno, že se musíme podívat sami, ona to neví. Urychleně jsme se proto přesunuli za kradmých pohledů mlsných bezdomovců na nástupiště. Podchod s opadanými kachličkami pamatující první republiku nepůsobí na nikoho vábným dojmem. O to víc mě těší naše nové, opravené a hlavně čisté nádraží v České Třebové. A když si k tomu ještě představím, že by se vybudoval odbavovací terminál s podzemními garážemi, tak to byla paráda.To by nám Praha mohla jenom závidět. Příjezd do Třebové za necelé dvě hodiny neměl chybu, to by člověk autem těžko zvládl. A proto by se měli naše české dráhy více snažit a cestujících si vážit a hýčkat si je. Třeba by už mohli začít tím, že by v naši stanici zastavovalo slavné PENDOLINO. Pavel Langhans
Od HABEŠE po SAHARU pěšky. (Jak hezké názvy nám předkové vymysleli.) Opět bych se chtěl s Vámi po delší odmlce podělit o nedělní procházku po našem krásném okolí.A začnu příchodem na Jelenici, k novému lyžařskému areálu ,,PEKLÁK“. Nové vybudované objekty jako:vodní nádrže, zázemí pro lyžaře, bufet, pokladna a vysázené kvetoucí stromky příjemně lahodí oku. Pouze jedna příšernost, o které se musím zmínit, celkový dojem opravdu hodně kazí, ba co víc opět máme třebovskou raritu ,,Zvonokosy“, nebo jak jinak se dá nazvat příšerná dřevěná ohrada, potlučená reklamními panely u spodního nástupního stožáru. Prý to je kvůli hluku a přitom jsem se s tím na horách nikde nesetkal. Za prvé to úplně zakrylo krásný záběr pro reklamní fotografii s nástupem i dojezdem lyžařů v prudkém svahu. Za druhé to bude svádět a možná už svádí vykonat nutnou potřebu právě v tomto místě. Nechápu proč toto architekt dovolil a schválil. Ještě bych se chtěl přimluvit o osvětlení vysokého modřínu stojícího nedaleko, který by nám nostalgicky připomínal osvícený smrk na Habeši.Také třebovská zvláštnost,ale hezká a na dálku působivá. Když jde člověk pěšky, má více času se rozhlížet po krajině, než když jede na lyžích. Zajímalo mě, jak to vypadá dneska na Habeši. A to jsem teprve zíral. Kdysi krásná lesní výletní restaurace je zarostlá, podkopané nezajištěné sklepení, otrhané zábradlí, nedodělaný interiér, zlikvidované venkovní lavičky a místo nich hromady sutin a jiného harampádí. A nad tím vším se smutně sklání s přerostlými větvemi (jako ruce) již zmiňovaný kdysi osvětlený smrk nad betonovým tanečním parketem. Jako by říkal, je to vůbec možné, že jsem takhle skončil? Vždyť pode mnou bylo tak blaze a živo. Co dokáže udělat člověk, který možná měl kdysi nějaký záměr, ale asi přecenil své síly a nebo mu došly peníze? Z vyprávění jsem něco o situaci zaslechl, ale skutečnost je opravdu alarmující. Další smutná historie jednoho krásného koutu, který nám zarůstá plevelem. Po hrůzostrašné exkurzi jsem se vydal opět po sjezdovce na vrchol k výstupní stanici vleku. Pěšky jsem zde byl poprvé a opravdu dílo to je velkolepé. Za nádherného počasí jsem pokračoval k ,,Buku“a přes ,,Šklíbandu“ na Hory. Za hodinku a něco tuto vzdálenost hravě zvládnete a opět si uvědomíte jakou nádheru nám příroda v okolí nadělila. Když jsem přicházel od kaple k Horám tak jsem opět nevěřícně zíral i když jsem ateista, jak ubyla další památka..Ještě před několika lety jsme někdy sjížděli na lyžích kolem lavičky B.Němcové právě na zmiňované Hory a míjeli jsme křížovou cestu, kde ještě několik malých kapliček stávalo. Dnes jsem s podivem zjistil, že nedaleko kaple je hromádka sutin se zaraženým dřevěným křížem. Komu tohle vadilo? Nic měděného na tom nebylo k ukradení a těch pár cihel? Hrůza, další zajímavost zmizela. Se smutkem a žízní jsem došel k restauraci na Horách. Tam jsem si dal s chutí jedno orosené pivko a zhodnotil i tam situaci. Nové venkovní čisté posezení pod slunečníky mne mile překvapilo. Jenom pohled na dřevěný domeček s věžičkami u lesa, se zavřenými okenicemi (kdysi tam stával ještě jeden ten samý) mě opět vrátil do reality. Škoda,že to není v provozu jako kdysi. Při návratu domů jsem ještě nahoře na rozcestí u sv.Trojice narazil na velikánské rozestavěné sídlo. Objekt bude po dokončení určitě velkolepý, bohužel opět zmizí v nenávratno, krásný sjezd přes zasněžené pole na lyžích až k bývalému letnímu kinu. Přibudou tu ploty a soukromé pozemky. Tak a to je závěr mé pěší tůry s několika poznatky.
Pavel Langhans
Poslední den prázdnin - jak pro koho! Neděle 31.srpna 2008 byla přímo nádherná. Sluníčko svítilo již od rána a vybízelo k výletům. Ani my jsme neodolali a vyrazili jsme na Potštejn. Tolik nádherné krajiny na našem malém prostoru, to se jen tak nevidí. A když tak musíte najet mnoho kilometrů. Naše krajina je opravdu malebná a ani se nedivím, že všude potkáváte spokojené známé. Chci se s Vámi podělit o třech nepříjemnostech které mne potkaly a stejně mi tento krásný den nezkazily, i když by mohly. Za prvé, jsme po procházce podél řeky skončili ve stínu zahradní restaurace na občerstvení. Pohodu nám ale trochu kazily vosy, které si různě sedaly na talíře a sklenice. Zavedli jsme proto na toto téma rozhovor, jak je nebezpečné, když dostanete žihadlo do úst. Asi počtvrté hodině jsme chtěli zaplatit a rychle jsem dopíjel zbytek sklenice.V tom jsem ale v ústech ucítil štípnutí a došlo mi,že jsem se napil i s vosou, kterou jsem přehlédl. Okamžitě jsem ji vyplivl a kontroloval jsem problém na jazyku.Ale kousnutí to bylo,jazyk začal otékat, začalo se mi špatně artikulovat a byl jsem hlavně naštvaný sám na sebe, že jsem byl tak nepozorný, když jsme před chvilkou o tom hovořili. K dovršení všeho se mi ještě do klína vykálil ptáček z kaštanu nad námi.Tak, že závěr krásného výletu gradoval. Při zpáteční cestě nad Sopotnici, k dovršení všeho a potvrzení do třetice další infarktová záležitost. Byli jsme předjížděni dvěma motorkáři z leva ale i zprava !!To se mi opravdu na silnici ještě nepřihodilo a |to už jezdím pětatřicet let.S oteklým jazykem jsem si nemohl ani pořádně zanadávat.Vycházely ze mě jenom prapodivné zvuky. Přesto jsem tento nádherný slunný výlet považoval za vydařený, jenom nevím jak dopadli motorkáři?? Pavel Langhans
|
Narodil
se v rodině textilního mistra barevny Františka Langhanse v České Třebové
– Parníku. Pavlův otec byl znám, hlavně po válce, jako zručný tvůrce ručně
malovaných šátků, šatů i obrazů. Sám také obrazy sbíral. Byl také výrobcem
loutek a vyřezávaných obrazových rámů, které si u něho objednával
akademický malíř František Bělský. V tomto prostředí se pravděpodobně
projevil v Pavlovi v jeho počátcích zájem o vše rukodělné či výtvarné.
Vyučil se černému řemeslu v ústeckém Kovostavu (1959 až 1962), ale tomuto
oboru se dlouho nevěnoval. 
