Z historie Jabkancových poutí, která je letos šedesátiletá

(i když pouť letos  v tradičním provedení nebude)

Stáli u zrodu Jabkancové pouti 

Jednou z událostí, typických právě pro naše město, je „slavná“ Jabkancová pouť, na jejímž pořádání se vedle místních divadelníků převážnou měrou podílí „Spolek od svaté Kateřiny“. Jeho spolková chalupa se v den pořádání pouti přemění v improvizovanou pekárnu, v níž přicházejí na svět nekonečné řady jabkanců, placek z brambor a tvarohu, maštěných máslem a sypaných cukrem, které vzdor již chladnému počasí přivádějí zástupy spoluobčanů na návrší ke kostelíčku. Chalupa se však stává i šatnou a vůbec zázemím účinkujících.

O historii jabkancové pouti bylo již vícekrát pojednáno, proto jen ve stručnosti připomeňme, že počátkem 60. let předešlého století se navázalo na někdejší oslavy svátku patronky zdejší kaple, sv. Kateřiny, během nichž sem podle vzpomínek pamětníků v období před II. světovou válkou přicházela procesí poutníků z okolí. Jabkance se pekly již tenkrát snad v každém ze zdejších stavení a po skončení mše svaté byly rozdávány poutníkům.

V roce 1960 byla tradice obnovena pečením jabkanců v chalupě u Häuslerů čp. 315. Následujícícho roku se již peklo i u Sýkorů v čp. 1187, u Hamplů v čp. 356, u Baťů v čp. 291 a u Drábků v čp. 1073. Brambory se vařily ve velkém kotli na Drábkově zahradě. Tak skromné  byly začátky oživené jabkancové pouti. Od roku 1961 se pouť uskutečnila téměř v dnešní podobě s bohatým programem, v němž vystoupili např. Čenda Hampl, Oldřich Bittl, Jarka Sedláčková, Jarmila Vařečková, Marie Skálová a několik trampských osad (Haluzáci, Bílý obláček, Tramp-trio) a hudebních skupin.

Připomeňme si dnes několik z průkopníků, kteří se o oživení  tradice poutí u rotundy sv. Kateřiny zasloužili a kteří již nejsou mezi námi. Bez jejich zanícení a ochoty obětovat spoustu volného času dobré věci by se pouti jen stěží konaly pravidelně až do dnešních dnů.

Prvním z nich je pan Čeněk Hampl (* 15. 12. 1910  † 1. 5. 1990) z chalupy čp. 356 v ulici U Kostelíčka, někdejší předseda bývalého občanského výboru č. 8b. Stal se doslova „otcem jabkancové“, neboť pořádání programu bylo jeho nápadem. Sám si psal veškeré texty a vymýšlel i jednotlivé scénky. Vyučil se truhlářem v Koníčkově truhlářství na Skalce. Později, když nalezl zaměstnání u ČSD, postupně jako dílenský, vrchní topič a strojmistr, byl již ve Třebové uznávaným divadelním ochotníkem. Jeho nejznámější životní rolí se stala právě postava „pana purkmistra“, proslavená z jabkancových poutí. Tuto figuru si podle vyprávění pamětníků sám vytvořil, neboť svou milovanou čtvrť okolo starého hřbitova obdařil názvem „svobodná obec“, která nezbytně potřebuje vlastního purkmistra. Této postavě odpovídal i jeho důstojný vzhled „měšťanosty“ a také hlas jako zvon, vycvičený  mnoha rolemi v místním stánku Thálie. Purkmistrovi výborně sekundoval nezbytný policajt Franz, ztvárněný postupně čtyřmi účinkujícími, který „hlavě obce“ formou hlášení „na vědomost dával“ všeliké novinky ze čtvrti i z celého města. Postava purkmistra se stala inspirací pro Františka Orlicha, autora polky „Já jsem neměl ty jabkance jíst“, zkráceně zvané též „Jabkancová polka, v dřívějších letech o pouti pravidelně hrané a zpívané. V jejím textu jsme slýchávali: „Nařídil však pan purkmistr, který na tanec je mistr, kdo chce s námi dnes na pouti ty jabkance jíst, musí místo polky, je to móda, kroutit tenhle twist“.

Prvním policajtem Franzem se stal pan Oldřich Bittl (* 5. 8. 1905  † 6. 3. 1978), vyučený cukrář a někdejší majitel vlastního cukrářského závodu v domě čp. 42 na Starém náměstí. Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu a divadelním prknům zůstal věrný až do konce svého života, ať se jednalo o dramatické role na scéně Národního domu, účinkování na jabkacových poutích, Silvestrovských či podnikových oslavách, ztvárnění Mikuláše při dětských besídkách ve zdejších sálech i mateřských školách a řadu dalších vystoupení. Z mysli našich dříve narozených spoluobčanů dosud nevymizely jeho velikonoční jízdy, kdy právě s Čendou Hamplem, s nímž se znal již od raného mládí prožitého mj. v trampské osadě „Osaměláci“, a s dalšími kamarády v selských krojích a ozdobené bryčce vyráželi za koledou po třebovských sousedkách.

Zahájení programu jabkacové pouti vedle scénky purkmistra s policajtem tvořilo obvykle vystoupení dětí secvičené zdejší rodačkou paní Marií Skálovou (* 29. 10. 1908  † 6. 8. 1989), dcerou povozníka Jana Skály. Ve stodole rodné chlupy čp. 347 v ulici Na Kopečku pravidelně s dětmi nacvičila Českou besedu či některé z lidových tanců a vystoupení jejího dětského souboru tvořívalo nedílnou součást programu. Marie Skálová byla od mládí činná v českotřebovské jednotě Sokola, kde zvláště vynikla ve cvičení na nářadí a v lehké atletice. Jako členka reprezentačního družstva Č. O. S., které v roce 1938 dosáhlo vítězství na Mezinárodním tělocvičném závodě v rámci X. všesokolského sletu v Praze, jehož ženy se staly mistryněmi světa, se osobně zúčastnila převzetí zlaté medaile z rukou primátora hlavního města Prahy. V pozdějších letech se stala také učitelkou rytmiky v hudebních školách v našem městě a v Lanškrouně, vedoucí tanečního kroužku a jako cvičitelka se podílela na výchově řady generací mladých sportovců. Tanečky, secvičené se „svými“ dětmi, předváděla i na mnoha vystoupeních v okolních obcích. Kolik času a trpělivosti vyžadoval nácvik s malými dětmi, samozřejmě bez nároku na honorář, není snad nutno zdůrazňovat.

K trojici dnes již legendárních průkopníků jabkancové pouti je nutno přiřadit i pana Huberta Vencla staršího (* 23. 10. 1904  † 4. 6. 1992), zaměstnance železničních dílen. Nepodílel se přímo na programu, ovšem bez jeho péče by účinkující jen stěží v pohodě přečkali mnohdy mrazivé počasí, které v období konání pouti panovalo. Do roku 1989 se totiž stavělo na plácku před Koukolovou chalupou čp. 253 pod rotundou svaté Kateřiny dřevěné pódium s plátěnou kulisou v pozadí, na níž byla rukou Karla Tomše provedena scenérie našeho města. Pódium se stavělo z  trámů  a prken, uskladněných během roku na půdě Häuslerovy chalupy čp. 315. V Koukolově chalupě mívali v průběhu pouti všichni účinkující své zázemí, aby se alespoň vždy na chvíli trochu zahřáli. Později, po demolici chlupy čp. 253, se na uvolněném místě jako náhradní řešení stavěl vyřazený vojenský stan, v němž ovšem jakékoli vytápění nepřipadalo v úvahu. A právě v něm nalezl pan Vencl své uplatnění. Jeho drobná postava s typickou rádiovkou na hlavě obcházela ochotníky, kteří čekali na své vystoupení či se na chvíli z jeviště navrátili, aby jim  poskytl něco pro zahřátí. Jeho domácí kmínka, likér vyrobený z mladých výhonků borovice či sklenka grogu umožňovaly hercům zůstat v dobré kondici až do konce programu.

Pan Hubert Vencl st. byl ve Třebové známý i jako náruživý motorista. I ve vysokém věku pravidelně dojížděl na svoji chatu v sadě pod Studenou hůrou na historickém motocyklu značky Sax. Připomeňme ještě, že jabkancové pouti zůstali věrni i oba jeho synové, z nichž mladší, před cca 15 lety zesnulý Hubert, zastával po léta roli osvědčeného zvukaře a starší Jiří byl známým hercem a recitátorem vlastních veršů ať již v esperantském či sokolském provedení.

Fotografie: Jabkancová pouť ve starém provedení (kolem r. 1970)

Doufejme, že se tradice jabkancových poutí v našem městě přes letošní vynechaný ročník  dále udrží a že se ještě dlouho budeme těšit na zdejší sladké speciality, bavit se při vystoupení místních divadelníků a že si ještě mnohokrát společně zazpíváme hymnu jabkancové - píseň „Kostelíček“. Vždyť právě tím způsobíme těm, kteří se o zachování tradice, známé dnes již i mimo hranice regionu, před lety zasloužili a dnes ji nepochybně sledují z nebeských výšin, tu největší radost. 

Martin Šebela

---

 A ještě přídavek navíc z Jabkancového zpravodaje 2007

---

By Jiří Musílek

Jirka Musílek byl toho podzimu nemocen  a nakonec na Jabkancové pouti nevystupoval.

Připravil však podklady a vše nazkoušel, poskytl texty....