Jindřiška
byla od dětství vedena k hudbě – tatínek byl amatérský houslista,
v rodině se hodně zpívalo. Hodiny klavíru začala navštěvovat u
významné třebovské pedagožky Marie Pachové, s níž přešla po válce na
městskou hudební školu a její žákyní zůstala až do maturity.
Pokud jde o všeobecné základní a
střední vzdělání, byla Jindřiška typickou „obětí“ několika reforem
našeho poválečného školství. Po ukončení pěti tříd obecné školy
nastoupila na reálné gymnázium, po jeho zrušení se vrátila do 9.
třídy měšťanské školy. Poté byla přijata na čtyřleté gymnázium, na
němž maturovala v roce 1953. Poté nastoupila v rámci náborové akce
jako komerční kancelista u ČSD a pracovala zde do roku 1958.
V té době se seznámila s Eduardem
Vaníčkem a roku 1955 se za něho provdala. Eduard Vaníček (1926)
pocházel z Kostelce nad Černými lesy. Jako vynikající houslista
studoval na Mistrovské škole Pražské konzervatoře u Jindřicha Felda,
studium však nedokončil. Během základní vojenské služby v Armádním
uměleckém souboru se zapletl do šíření ilegálních letáků, a byl
proto odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu, který si odpykal na
dole v Kladně. Po propuštění přijal nabídku strýce Jaroslava
Vaníčka, ředitele hudební školy v České Třebové, a v roce 1951 zde
nastoupil jako učitel houslí.
V roce 1958 se manželům narodil syn
Eduard. V té době se stal novým ředitelem třebovské hudební školy
Antonín Šimeček, který sem byl nedobrovolně přeřazen z ředitelského
postu v Ústí nad Orlicí. Šimeček Jindřišce nabídl místo externí
učitelky klavíru na poloviční úvazek, který byl po pěti letech
změněn na stálý pracovní poměr.
Na Šimečkův popud si Jindřiška
Vaníčková doplnila potřebné vzdělání: v roce 1966 začala dálkově
studovat klavír na konzervatoři v Brně u Jiřího Doležala. Šestileté
studium zvládla za pět let a v roce 1971 získala absolutoriem
konzervatoře plnou aprobaci.
Po odchodu Antonína Šimečka na místo
krajského inspektora Lidových škol umění se v roce 1975 stal novým
ředitelem školy Eduard Vaníček. Obětavá Jindřiška po celých deset
let zastávala funkci jeho zástupkyně a starala se hlavně o
administrativu a běžný každodenní chod školy. Po manželově odchodu
do důchodu v roce 1986 se A. Šimeček v rámci snahy o zachování
kontinuity vedení školy zasadil o to, že na ředitelské místo
nastoupila Jindřiška.
Jindřiška odešla do důchodu v roce
1992, novému řediteli Bohuslavu Mimrovi pomáhala v jeho začátcích
v nové funkci z pozice zástupkyně. V letech 1995–2007 pak na
částečný úvazek vyučovala klavír na ZUŠ v Ústí nad Orlicí.
Do pedagogického, společenského a
hlavně hudebního života ve městě se Jindřiška Vaníčková zapojila i
mnoha jinými způsoby. Jen krátkou epizodu představovalo pedagogické
působení na místním gymnáziu. Naproti tomu v Domově dětí a mládeže
vyučovala deset let klavír, vedle toho tam založila dívčí pěvecký
sbor, se kterým vystupovala při různých společenských
příležitostech. Na popud ředitelky Jany Endyšové založila také
divadelní kroužek, s nímž v průběhu let nastudovala celkem deset
pohádek, určených především pro děti mateřských škol. Významné bylo
také její členství v Komorním pěveckém sboru českotřebovských
učitelek, který založil a vedl A. Šimeček. Jindřiška v něm nejen
zpívala, ale zastávala i místo předsedkyně sboru a z této pozice
zásadním způsobem pomáhala s organizací a administrativou zkoušek a
koncertů. Také se později příležitostně podílela na přípravě
pěveckých a recitačních vystoupení dětí při svatbách či vítání
občánků.
Největším oceněním pro každého pedagoga
jsou úspěchy jeho žáků. Jindřiška Vaníčková vychovala za svůj život
mnoho žáků, kteří se významným způsobem uplatnili ve své budoucí
profesi. Osvědčila se také jako výborná učitelka obligátního
klavíru pro houslisty.
Ke klavíru vedla i svého syna Eduarda,
který po absolvování Pražské konzervatoře působil jako přední
violista nejprve v orchestru Virtuosi di Praga a nyní je
členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Připomeňme si ještě loňský podzim a zde
především koncert pro tři jubilanty: Jindřišku Vaníčkovou (85), Janu
Pasekovou (90) a Josefa Petráka (85). Zde se zdála ještě
Jindřiška Vaníčková v dobré kondici. I v této době však potřebovala
soustavnou lékařskou péči a pomoc, vděčně vzpomínala na všechny,
kteří ji pravidelně navštěvovali, např. její žáci, zejména pak vždy
připomínala vynikající kolektiv pracovnic Domu dětí a mládeže.
Celoživotní práce, kterou Jindřiška Vaníčková odvedla pro
českotřebovskou hudební školu, ať již v podobě LŠU nebo ZUŠ,
nebude zapomenuta. Čest její památce!
Milan Mikolecký