|
ČESKOTŘEBOVSKÉ KALENDÁRIUM NA LISTOPAD 2020
135 let od narození Josefa
JINDRY (7. 11. 1885 – 11. 7. 1967),
zakladatele výroby armatur a
majitele malé továrny na Parníku
 Narodil
se na Trávníku v České Třebové. Pocházel z osmi dětí. Otec jim brzy
zemřel. Vyučil se v Moravské Třebové, krátce po vyučení odjel za
příbuznou do Vídně. Odtud měl jet do Ameriky, ale bratři ho přemluvili
a tak se vrátil domů do Třebové. V pronajaté dílně u Hurtů (později
Národní dům) vyráběli mosazné hmoždíře a kávomlýnky. Když o dílnu
přišli, postavili si novou na Parníku v Brázdově. Zde byla výroba
zahájena v roce 1909. Brzy ale dílny osiřely, přišla 1. světová válka.
Po válce začala konjunktura. Bratři Josefovi pomáhali a brzy bylo
v dílně zaměstnáno 20 dělníků, později i více. Přistavila se slévárna,
soustružna a modelovna. Jako první v republice se zde začaly vyrábět
velmi kvalitní armatury, které se vyvážely do celého světa. Za německé
okupace nastaly nové problémy, ale usilovnou prací se Jindrova
továrnička ubránila konkurenci. V roce 1940 bylo dokonce postaveno osm
dělnických domků. Přišly i zlé časy. V roce 1948 byly znárodněny i
malé podniky a došlo i na provoz v Brázdově. Pan Josef Jindra byl
vystěhován ze svého bytu do jednoho z domků, které nechal postavit pro
své zaměstnance. Aby dostal alespoň malou penzi, pracoval až do svých
73 let. Po smrti manželky (1964) odešel k dceři do Prahy, kde zemřel.
Dnes je jeho urna uložena v rodinném hrobě na parnickém hřbitově.
Nedožitých
75 let doc. RNDr. Ilji PEKA (5. 11. 1945 – 25. 11. 1998),
vysokoškolského pedagoga, vědeckého pracovníka a odborného spisovatele
 Narodil
se v České Třebové. Zde vychodil základní školu a vystudoval
gymnázium. Po studiu geologie se zaměřením na paleontologii na Karlově
univerzitě v Praze (1963 až 1968) nastoupil na katedru geologie
Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zde vyučoval
paleontologii, ale i jiné obory geologických věd, zastával funkci
vedoucího katedry, dosáhl titulu doktora přírodních věd, vědecké
hodnosti kandidáta věd a byl jmenován docentem. Byl nejen pedagogem,
ale především vědeckým pracovníkem. Ve svém odborném působení se
specializoval na studium ledovcových uloženin Slezska a severní
Moravy. Všechny své poznatky pochopitelně nestačil publikovat. I tak
je seznam jeho prací úctyhodný a zahrnuje jak drobné příležitostné
články, tak i obsáhlé studie a monografie. Hluboký zájem o historii,
regionální historii a vlastivědu jej přivedl mezi pracovníky Městského
muzea v České Třebové, kde se významně podílel na přípravě několika
zajímavých vlastivědných publikací. Publikoval také v Českotřebovském
zpravodaji. Spolupracoval s muzei v Opavě, Šumperku a v Moravské
Třebové, kde se mj. podílel na realizaci geologické expozice
Moravskotřebovska. Zemřel nečekaně před sedmnácti lety v Olomouci ve
věku 53 let.
145 let od
narození Emila PĚTNÍKA (26. 11. 1875 – 28. 10. 1932),
významného
českotřebovského obchodníka
 Patřil
k nejznámějším místním obchodníkům. Narodil se v České Třebové jako
třetí ze čtyř dětí perníkáře a voskaře Antonína Pětníka. Po
absolvování Obchodní akademie v Chrudimi působil nejprve v Praze
(velkoobchod s koloniálním zbožím u fy Nesvadba a Řivnáč), potom v Lanškrouně
(velkoobchod s koloniálním zbožím a železem u fy Silný). Následovala
jednoroční dobrovolná presenční služba v Opavě. S ukončením vojny se
vrátil domů do Třebové, kde vedl společně s otcem rodinný obchod.
Později se osamostatnil a velmi dobře prosperoval. V roce 1904 se
oženil, z manželství se narodily dvě děti (syn Antonín, dcera Marie).
Od roku 1914 se začal specializovat pouze na železářské zboží. Stal se
tak prvním specializovaným prodejcem železářského zboží v České
Třebové. Pracoval i veřejně. Byl členem a funkcionářem Sokola, působil
v městské samosprávě a také ve výboru Občanské záložny a Městské
spořitelny. Zemřel v Praze, pochován je v rodinné hrobce na
českotřebovském hřbitově.
130 let od
úmrtí Františka Emanuela WELZE (2. 2. 1816 – 30. 11. 1890),
vlastence a
filozofa, domácího učitele a vychovatele v bohatých rodinách
 Narodil
se v rodině litomyšlského kupce a měšťana Františka Welze. Po skončení
právnických studií ve Vídni působil řadu let jako domácí učitel a
vychovatel. Zabýval se také historií a překládal z francouzštiny. Jeho
svobodomyslné názory jej sblížily s dr. Fričem, A.V. Šemberou, F.L.
Riegrem a jinými osobnostmi českého veřejného života. V revolučním
roce 1848 se stal sekretářem pražského Národního výboru. Když byla
revoluce potlačena, uchýlil se do ústraní. Plných 34 let se skrýval u
svého přítele MUDr. Františka Rybičky v České Třebové a poslední roky
života v nedalekém Kozlově. Usadil se v roubené chaloupce, která byla
součástí Pecháčkova statku. Bavil se hlavně knihami, psaním svého
knihovního katalogu a také svých pamětí. Ty se prostřednictvím Mistra
Švabinského dostaly do rukou spisovatele Aloise Jiráska, který je
zveřejnil šestnáct let po Welzově smrti ve Zvonu v roce 1906 až 1907.
Poslední léta postonával a smiřoval se se smrtí. Když zemřel, jeho
tělo bylo převezeno na saních do České Třebové. Pochován byl na starém
hřbitově za asistence kaplana Jana Sobotky a skupinky Kozlovanů.
Zůstala po něm velká knihovna. Část knih připadlo Čtenářské besedě
v Kozlově, něco málo obdržela příbuzná paní Kapounová z České Třebové
a zbytek (asi devět desetin obsahu ) získalo litomyšlské muzeum.
Jan
Skalický
|