V rodném městě České Třebové byl známým obchodníkem a příznivcem sportu, hlavně kopané. V mládí hrál divadlo a konferoval společenské, kulturní a sportovní akce. Aktivně působil také v automotoklubu a v hasičském sboru. Nejprve v České Třebové, později na Lhotce. Narodil se v rodině řeznického mistra v domě čp. 69 v Klácelově ulici. Později se rodina přestěhovala do nedalekého vlastního domu čp 83. Dům s řeznickým krámem a vším co k němu příslušelo byl postaven na místě Podbranského mlýna. Milan absolvoval základní školu i školu obchodní v místě rodiště. Po tomto studiu se ještě na přání otce vyučil řeznickému řemeslu. Jako syn živnostníka vykonával základní vojenskou službu u jednotek PTP a prošel nezvykle velkým počtem zaměstnání. Když odešel do důchodu, neodpočíval. Psal rodinnou kroniku a stal se pravidelným přispivatelem do Českotřebovského zpravodaje. Byl také členem zastupitelstva města.

Pocházel z pěti dětí. Otec pracoval jako staniční dělník na českotřebovském nádraží. Mladý Čeněk se vyučil truhlářem u Koníčků na Skalce, kde po vyučení i pracoval. Když pro nedostatek práce musel z truhlářské dílny odejít, nastoupil k jedné pražské firmě, která vyráběla dřevěná obložení lednic. Po čase se vrátil zpět do rodné České Třebové. Pracoval na vrchní stavbě, odkud pak přešel do lokomotivního depa. Prošel snad všemi pracovními posty a skončil na místě strojmistra. Ve volném čase se věnoval divadlu a práci pro rozvoj města. Zakládal a organizoval dnes již tradiční Jabkancové poutě, aktivně pracoval v hudebním sdružení železničních zaměstnanců. Byl populární osobností čtvrtě U kostelíčka, pro kterou hodně udělal jako předseda zdejšího občanského výboru. Hlavně jeho zásluhou byla zachráněna chalupa U Kateřiny, dnešní sídlo Spolku od sv. Kateřiny a byl i duší mnoha dalších zvelebovacích akcí.

Potkáváme ho často na procházce  v Javorce, na Serpentinách či na Roubáku s černým kníračem na vodítku. Rád se zastaví , aby si kolemjdoucími a přáteli popovídal , a v zápětí pak zase spěchá domů k „rozdělané“ práci.  Jarku Bittla zná většina Třebováků z vernisáží výstav a  z kulturních a společenských akcí ve městě. Jeho půvabné obrázky bývají ozdobou českotřebovských a ústeckých salonů, ale k vidění byly i na výstavách v Pardubicích, či v Chotěboři. Samostatné výstavy z autorovy tvorby byly k shlédnutí v Zámecké galerii v Chrasti, ve výstavní síni KC v České Třebové a v galerii Ještěr. Jarka Bittl také spolupracuje s mnoha institucemi. Pro Východočeskou galerii připravoval katalog a jeho odborné články a úvahy zná odborná veřejnost z časopisu Výtvarná výchova.

Velmi úzká je i jeho spolupráce s Městským muzeem v České Třebové a s Českotřebovským zpravodajem . Je autorem jednoho z prvních , dnes již tradičně vydávaných, českotřebovských kalendářů, jehož motivy ze staré Třebové se objevily i na titulních stránkách již zmíněného zpravodaje. Tvorba Jarky Bittla je pestrá nejen co do používaných výtvarných technik, ale i v jejich  mnohostranném využití. Do oblasti pověstí tak spadají například jeho Básníčci, jeho ilustrace výtvarně dotvářejí jednoho z prvních novodobých průvodců okolím České Třebové , do oblasti knižní pak patří grafická úprava publikace Kozlov Maxe Švabinského.

Jarka Bittl o sobě

Začínat tím, že jsem se narodil, je omšelé a banální. Leč nenarodiv se nebyl bych tu a nebylo by ani toto povídání. A proto tedy , jen aby nevznikl chaos, narodil jsem se 20.června 1931. Stihl jsem, téměř na poslední chvíli, přijít na svět ve znamení Blíženců. No potěš Pán Bůh! Blíženci jsou sniví, leč nespolehliví, jsou tvůrčí, ale nestálí a lajdáci, ukecaní – ne snad, že by lhali, ale prostě si vymýšlejí a někdy tomu, co říkají, dokonce i věří . Nahlédněte do astrologických příruček a zjistíte, že jsem si musel přinést na svět více záporů než kladů. Co se dá dělat.

Moje maminka, tehdy herečka kočující divadelní společnosti, nechtěla abych se narodil co venkovský balík a zajela mne povít do Prahy. Své rodné město jsem pak navštívil poprvé asi po deseti letech. Zatím jsem však stačil procestovat mnoho českých měst a městeček a nikde nebýt doma. Stihl jsem si dvakrát zlámat nohu, oslepnout a znovu nabýt zrak, na chvíli se usadit v Jihlavě, ale pak v roce 1939 nadlouho zapustit kořeny v České Třebové. A byl jsem tu doma. Se střídavými neúspěchy jsem zde absolvoval školu obecnou a měšťanskou a odmaturoval na gymnáziu, zde jsem také nalezl nejlepší ženskou svého života a ona mi časem porodila tři dcery.

Taky jsem se dále vzdělával – výtvarně u profesorů Eduarda Miléna, B.S. Urbana a Františka Kubišty (což byl bratranec Bohumilův, pokud Vám to něco říká) a to na Masarykově univerzitě v Brně. Pedagogická studia jsem dokončil na PI v Pardubicích. Učitelské povolání jsem střídavě proložil i jinými profesemi, byl jsem propagačním výtvarníkem a redaktorem, také  úředníkem a nakonec na dlouhá léta vedoucím výtvarného oboru LŠU (dnes ZUŠ) v Pardubicích. Tam jsem dokonce několik let před penzí řediteloval, to když soudruzi nesehnali na tuto funkci žádného člena své partaje.Zvláštní ctí pro mne je, že jmenovací dekret jsem dostal v den, kdy RUDÉ PRÁVO uveřejnilo zprávu, že v ÚSTŘEDNÍM KLUBU SSM poprvé po dvaceti letech vystoupila Marta Kubišová.

No a teď už se nějaký čas flákám jako důchodce. S rokem 2000 skončilo milénium a tento nepřehlédnutelný  mezník přinesl i změny do mého života.  Opustili jsme Pardubice i chaloupku v Rosicích a stali se opět Třebováky. Myslel jsem si, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky, ale ukázalo se, že to tentokrát neplatí. Jsou místa, kam se člověk rád znovu vrací, protože tu někdy slyšel zpívat svůj stříbrný vítr. Ten proháněl oblaka nad Kozlovským kopcem i nad Jelenicí, tetelil se v sluneční záři na jižním svahu Roubáku i v lomech na Třebovských stěnách, třpytil se ve zmrzlém sněhu Měsíčního údolí, čeřil hladiny rybníků v semanínských lesích…..Tak nevím, nejsem-li příliš melancholický a romantický v tom českotřebovském vzpomínání. Ale ne – jednak naše generace se za romantiku nikdy nestyděla a potom – pokud jste četli pozorně, pak víte, že za to všechno mohou vlastně ti Blíženci.   

Jarka Bittl, 2010

Pocházel z pražské muzikantské rodiny. Před nástupem do Národního divadla prošel obsáhlou průpravou na pražské konzervatoři, soukromě studoval zpěv a u Mistra Fibicha skladbu. V praxi se osvědčil jako harfista v orchestru Národního divadla, dirigent opery v Brně a Plzni, učitel a korepetitor v Pivodově pěvecké škole. Navíc komponoval a zvítězil v soutěži na novou operu v roce 1897.

Jako českotřebovský rodák vyrůstal v domku čp. 185 poblíž dnešního Nového náměstí. Když se oženil, bydlel v ulici Felixova 1729. Do domku rodičů se později vrátil a tady prožil poslední roky života. Po základní škole studoval na místním gymnáziu a později v nedaleké Litomyšli mistrovskou školu strojnickou. Potom až do odchodu do důchodu byl zaměstnán v Tesle Lanškroun jako konstruktér nástrojů. Od mládí hrál závodně hokej a kopanou, řadu let trénoval českotřebovské fotbalisty, až je roku 1958 přivedl do divizní soutěže. Působil také ve skautském hnutí, kde byl znám pod jménem Jim. Při druhé a třetí obnově Junáka v letech 1968 a 1990 byl iniciátorem obnovy střediska Javor a stal se jeho střediskovým vedoucím. Od roku 1991 pracoval v okresní radě Junáka. Při příležitosti 70. narozenin byl jmenován jeho čestným členem. Jaroslav Krása je nositelem řady skautských vyznamenání. Znali jsme jej i jako vášnivého fotografa, čtenáře a sběratele knih a milovníka výtvarného umění ( měl společný zájem s manželkou).

Narodil se v Markovicích u Žlebů. Měl dva sourozence, otec brzy zemřel, matka byla zemědělskou dělnicí na knížecím velkostatku. Antonín vystudoval v Čáslavi gymnázium a v Praze na Karlově univerzitě češtinu a francouzštinu. Po studiu učil v Chrudimi, České Třebové (15 let, od roku 1919 do roku 1934), dále pak v Hradci Králové a Praze. Všude, kde působil, pracoval ve skautském hnutí a byl členem Československo – francouzské společnosti. V našem městě se také podílel na redigování čtrnáctideníku Náš kraj, přispíval také do vlastivědného sborníku Od Trstenické stezky.

Narodila se v domku čp.835 v dnes již neexistující Václavské ulici v českotřebovské čtvrti Trávník. Jejím otcem byl řezbář Václav Markl. Mnoho let byla úřednicí, ale my jsme ji znali jako dlouholetou městskou kronikářku, obětavou knihovnici a také redaktorku závodního časopisu Kolem dokola, který vycházel v parnické textilce. Napsala dvě knížky (110 let českotřebovského textilu, Pazdeří), několik povídek, básně a nespočet článků do novin a časopisů. Přispívala i do Českotřebovského zpravodaje. Některé její články také tvořily přílohu k nástěnným kalendářům, které vydávala místní Osvětová beseda na přelomu 50. a 60. let minulého století. Zajímala se hlavně o regionální historii a bývala též „živou kronikou“ starého Trávníka. O své vědomosti se ráda podělila se spoluobčany na mnoha besedách. V místní jednotě Sokol působila jako cvičitelka dorostenek, náčelnice jednoty, hrála divadlo a tancovala. Téměř celý život prožila na milovaném Trávníku. Až v posledních letech života byla donucena se přestěhovat z rodného domku do nově postaveného panelového domu v Habrmanově ulici. Když zemřela, dostala od svých přátel a sousedů kytici z větví Šimonova trávnického kaštanu. Bylo to její poslední přání.

Narodil se v Ústí nad Orlicí v Královéhradecké ulici, kde měl jeho otec hostinec. Jaromír působil v Bratislavě (první zaměstnání po vyučení knihkupcem, základní vojenská služba v letech 1931 až 1932) a v Březové nad Svitavou, kde měl své první knihkupectví. Zde také poznal svoji budoucí manželku Boženu. Na Parník u České Třebové přišel v roce 1938 pod vlivem mnichovských událostí. Byl nejen známým parnickým knihkupcem, ale i výborným muzikantem, učitelem houslí a také betlemářem. Krátce vedl i dětský pěvecký sbor při základní škole na Parníku. V poměrně mladém věku onemocněl zhoubnou kloubní chorobou, kterou trpěl do konce života.