ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  ČERVENEC  2020

25 let od úmrtí Jaroslava BENÁTSKÉHO (17.4. 1913 – 3.7. 1995), významného loutkáře a železničního modeláře

Narodil se v České Třebové jako nejmladší ze šesti dětí strojvedoucího Viléma Benátského. Sám také v pozdějších letech pracoval u dráhy. Nejprve zastával místo strojního topiče a později strojvedoucího. V roce 1961 byl ze zdravotních důvodů přeřazen do funkce personálního strojmistra lokomotivního depa, kterou vykonával do odchodu do důchodu.

Jeho velkou láskou bylo loutkové divadlo, kterému věnoval veškerý volný čas. Divadlo začal hrát v osmi letech. K této zálibě ho přivedl otec, který pro jeho divadélko vyráběl loutky a sestra šila šaty a navrhovala scény. V dospělosti byl nejen loutkohercem, ale i režisérem, vedoucím souboru a také autorem hry Ztratila se Mánička. Největší úspěchy se svým kolektivem loutkářů slavil od roku 1947, kdy domovskou scénou bylo částečně dřevěné divadélko Úsvit na Trávníku. Tehdy se českotřebovští divadelníci účastnili téměř pravidelně celostátních přehlídek a soutěží. Po roce 1960 muselo divadélko ustoupit nové zástavbě. Ještě Jaroslav Benátský pomáhal vybudovat Malou scénu (1963 až 1966), která byla náhradou za scénu Úsvit a určitou dobu zde i působil. Věnoval se také metodické a organizátorské práci v okresním a krajském poradním sboru pro loutkové divadlo. V České Třebové byl hlavním iniciátorem loutkářského dění. Každoročně se podílel na organizování krajských přehlídek. Za celoživotní činnost u loutkového divadla obdržel Jaroslav Benátský řadu ocenění. Asi tou nejdůležitější byla čestná medaile Ministerstva kultury ČSR Za rozvoj amatérského loutkářství. Ve stáří se také zabýval stavbou modelů parních lokomotiv. Poslední, pátý model lokomotivy Modrý Albatros, zůstal z důvodu nemoci nedokončen. Jaroslav Benátský působil po mnoho let i ve svazu invalidů, kde organizoval zejména autobusové zájezdy.

100 let od narození doc. Jiřího JOSEFÍKA (29.7. 1920 – 13.10. 2006), akademického malíře a restaurátora, vysokoškolského pedagoga

Narodil se v České Třebové v rodině dělmistra zdejších železničních opraven. Jeho rodný domek čp. 216 stojí v Chorinově ulici, dnes má nového majitele. V rodném městě absolvoval reálné gymnázium (1940) a v nedaleké Chocni abiturientský kurs při obchodní akademii. Potom střídal různá zaměstnání až do konce války. Naposledy pracoval v českotřebovských dílnách ČSD. Po skončení války se stal jedním z prvních posluchačů obnovené Akademie výtvarných umění v Praze. Studoval zde speciální školu monumentální malby u prof. V. Sychry (absolvoval v roce 1950) a pokračoval na nově založené restaurátorské speciálce u prof. B. Slánského. Od roku 1952 do roku 1958, ještě před ukončením studia, byl asistentem u prof. V. Sychry a od roku 1958 do roku 1971 odborným asistentem prof. B. Slánského na téže škole. V roce 1968 byl habilitován na docenta pro obor restaurování malířských děl na restaurátorské speciálce pražské AVU. V letech 1951 až 1964 zastával různé funkce ve SČSVU a v ČFVU. Na Akademii výtvarných umění byl tajemníkem malířské katedry. Je autorem mnoha odborných článků, které byly publikovány v domácích i zahraničních časopisech. Známý je jeho referát z mezinárodního kongresu ICOM v Amsterodamu (1969). Napsal také katalog k první restaurátorské výstavě skupiny R 64, kterou spoluzaložil.

Vedle vlastní tvorby (návrhy výzdoby Betlémské kaple pro filmy Otakara Vávry Jan Hus a Jan Žižka, mozaiky pro Památník neznámého vojína v Praze, vitráže pro světovou výstavu v Bruselu, vitráže v kostele v Řetové, četné portréty jeho blízkých a přátel, malba květin, krajin a zátiší, kopie starých mistrů …) se zabýval převážně restaurováním obrazů a nástěnných maleb (80 obrazů pro instalaci Roudnické obrazárny, Umlaufův oltářní obraz a 14 obrazů Křížové cesty v děkanském kostele v České Třebové, freska V.V. Reinera v kostele sv. Jiří na Pražském hradě, gotické nástěnné malby v kapli hradu Šternberka na Moravě …). Když se po ročním přerušení pedagogické práce vrátil zpět z pracovního pobytu ve Schweinfurtu (Německo), kde restauroval soukromou sbírku více než tří set obrazů, byl označen za pravicového oportunistu a byl s ním okamžitě ukončen pracovní poměr. Tehdy odešel roztrpčen na Slovensko, aby se podílel na průzkumu středověkých nástěnných maleb v regionech Gemeru a Spiše. Později ještě pracovně zakotvil v levočském restaurátorském ateliéru, kde mohl zúročit své bohaté odborné znalosti. Od roku 1985 opět působil mezi studenty. Přednášel na ČVUT v Praze, obor chemie – chemie restaurování u docenta doktora Zelingra. V roce 1990 byl plně rehabilitován. Zemřel ve svém domě v Miroticích ve věku 86 let. Rozloučení s ním se konalo v krematoriu v Blatné.

Fotografie:  Jiří Josefík  při malbě rotundy sv. Kateřiny, J. Josefík s dcerou Terezkou

75 let výtvarníka Pavla LANGHANSE, narozeného 14.7. 1945

Narodil se v rodině textilního mistra barevny Františka Langhanse v České Třebové – Parníku. Pavlův otec byl znám, hlavně po válce, jako zručný tvůrce ručně malovaných šátků, šatů i obrazů. Sám také obrazy sbíral. Byl také výrobcem loutek a vyřezávaných obrazových rámů, které si u něho objednával akademický malíř František Bělský. V tomto prostředí se pravděpodobně projevil v Pavlovi v jeho počátcích zájem o vše rukodělné či výtvarné. Vyučil se černému řemeslu v ústeckém Kovostavu (1959 až 1962), ale tomuto oboru se dlouho nevěnoval. Po návratu z vojenské základní služby nastoupil do českotřebovského textilního podniku Perla. Důvodem byl podnikový byt. Nejprve pracoval ve vodním hospodářství na teplárně. Jeho všestranného talentu si brzy všimli v propagačním oddělení a byl tam často přidělován na výpomoc. Když zemřel vedoucí propagace V. Soušek (1973), byl na toto oddělení přeřazen na stálo. Pracoval zde po boku známého fotografa Karla Aligera a výtvarníka Petra Stolína 13 let. Až v roce 1986 přestoupil do propagačního oddělení OPMP Koventa (dnešní Korado). Zde pracoval do roku 1991, kdy se osamostatnil a založil si malou reklamní firmu. Jeho malované nápisy či loga na fasádách domů jsou k vidění někde ještě dnes. Hlavně ale maloval pohlednice, gratulace, kalendáře, betlémy a ilustroval knížky. Je i autorem realizovaného projektu dětského hřiště Pod Jelenicí a heraldicky oficiálně uznaného znaku města a městské vlajky. Největší úspěch měl s kresleným humorem. První vtip mu otiskli v Našem vojsku (1980) a o devět let později si letěl do Anglie pro druhou cenu v Mezinárodní soutěži karikaturistů. Jeho vtipné obrázky zveřejňovali nejrůznější noviny a časopisy. A Pavlovy kresby se objevily i v knížce ilustrací předních našich karikaturistů – PRAZDROJ  ČESKÉHO  KRESLENÉHO  HUMORU (Plzeň 2005). V současné době si Pavel dopřává zaslouženého důchodu.

105 let od narození Ing. Otakara RUNY (26.7. 1915 – 28.11. 1941), nadaného technika, pedagoga, muzikanta, sportovce a odbojáře

Narodil se v České Třebové v rodině železničního zaměstnance. Otec mu ale brzy zemřel. Jeho nadání, navzdory prostému původu a skromným majetkovým poměrům rodiny, ho zavedlo nejprve na reálku v České Třebové a později  na Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství v Praze. A zabýval se nejen vědou. V průběhu vysokoškolských studií složil státní zkoušky z francouzštiny, angličtiny a němčiny. Ovládal i slušně ruštinu. Byl nadšeným návštěvníkem divadel, zaníceným sportovcem, miloval hru na klavír a výtvarné umění, cestoval ... Ve svých třiadvaceti letech se stal inženýrem a zároveň jako vynikající žák školy, také asistentem svého bývalého profesora Felbera. Po uzavření vysokých škol učil na Střední průmyslové škole strojnické v Praze a poté byl zaměstnán v pražském ústředí plzeňské Škodovky. Na smrt nenáviděl fašismus, proto se stal odbojářem. Působil ve skupině Štancl – Stricker a současně udržoval spojení s ilegální skupinou v rodné České Třebové. Pro tajnou výrobu zápalných náloží, pro sabotážní a destrukční akce byl v říjnu 1941 zatčen a brzy s dalšími svými spolupracovníky popraven v Praze – Ruzyni.

V předvečer 52. výročí mučednické smrti mu byla na jeho rodném domě na Starém náměstí odhalena pamětní deska, věnovaná nadací J. a M. Hlávkových. Pro památku Ing. Runy vykonal mnoho především Ing. Barták, který obstaral velké množství dokumentů a materiálů ze života Ing. Runy a spolupracoval s Hlávkovou nadací v Praze.

Nedožitých 95 let Jana ŠKEŘÍKA st.  (30.7. 1925 – 30.9. 2008), známého českotřebovského výtvarníka, kapelníka a muzikanta

Narodil se v Českých Heřmanicích. V místě rodiště navštěvoval obecnou školu a v nedaleké Sloupnici školu měšťanskou. Tehdy se rozhodl, že bude stavařem. Vyučil se ve stavebním oboru a následně vystudoval stavební průmyslovku v Hradci Králové. Pracovní poměr zahájil v soukromých stavebních firmách v Chocni a Poličce. Po základní vojenské službě pracoval v n.p. Průmstav Pardubice. Do České Třebové se přistěhoval v roce 1952, aby se podílel na stavbě rozvodny VČE v Semanínské ulici, kasáren, teplárny na Parníku, drážní polikliniky, vojenských bytovek v ulici Na Trubech a řady dalších budov. Posledních 22 let působil v drážní stavební projekci. ÚVAR, odkud odešel na zasloužený odpočinek.

Ve volném čase se věnoval svým zálibám – chataření, chalupaření, hudbě a výtvarnému umění. Maloval od studentských let, ale pro velké zaneprázdnění asi ve třiceti letech s malováním skončil. Ke své lásce štětcům a barvám se vrátil okamžitě s odchodem do důchodu. Jeho chaloupky, kostelíky a ostatní stará architektura na kresbách a akvarelech (olejů měl jen několik) svoji precizností nikdy nezapřely stavebního technika. V České Třebové a jejím okolí maloval především starý Trávník, chalupy v Kobylím dole, Hory, park Javorku, rotundu sv. Kateřiny, Vejrychův statek a Švabinského a Vejrychových chaloupku v Kozlově. Svá díla představil na šestnácti společných a třech samostatných výstavách. Úspěchy měl i v hudbě. Velice dobře hrál na klarinet v českotřebovské železničářské dechovce. A když toto těleso bylo téměř před zrušením, stal se od října 1979 jeho kapelníkem. Zásluhou Jana Škeříka byla železničářská kapela opět schopna samostatných koncertů a vystoupení.

                                                                                                                                                                                Jan Skalický