115 let od
narození Oldřicha BITTLA (5.8. 1905 – 6.3. 1978), herce a režiséra DS Hýbl
Pocházel
ze starého hereckého Bittlova rodu. Narodil se v Brandýse nad Orlicí, kde
tehdy divadelní společnost, ve které jeho rodiče Jaroslava a Josef Karel
Bittl působili, měla nasmlouvaná divadelní představení. Po ukončení školní
docházky se šel Oldřich učit cukrářem do českotřebovské cukrárny paní
Františky Duškové v Hýblově ulici, se kterou se jeho maminka znala. Nabyté
umění pak využil ve vlastní cukrárně pod podloubím dnes již neexistujícího
domu čp. 42 na českotřebovském náměstí. V roce 1935 se oženil s Marií
Habrmanovou, dcerou zaměstnance státních drah. Spolu vychovali 5 dětí (tři
děvčata a dva chlapce). Povolání cukráře se věnoval i po znárodnění jeho
živnosti. Zaměstnání nalezl ve výrobně Na Splavě. V té době také několik
let vyučoval cukrářské učně ve Svitavách. Vedle své hlavní pracovní náplně
vedl Oldřich Bittl i druhý život, ve kterém dokonale využíval svého
hereckého talentu zděděného po předcích. Dnes by již nikdo nespočítal
v kolika hrách a v kolika rolích se během svého života objevil. Uplatnil
se i jako divadelní režisér a maskér. Vystupoval na estrádách a
v kabaretech, bavil kamarády u táboráku, uváděl večery trampských písní.
Dlouhá léta zasedal v okresních a krajských porotách při soutěžních
přehlídkách amatérských divadel, působil v různých kulturních komisích a
poradních sborech. Nemohl chybět také na Jabkancových poutích, kde
vytvořil nezapomenutelnou postavu obecního policajta, podávajícího hlášení
purkmistrovi Čeňku Hamplovi. Od roku 1935 byl členem a funkcionářem
místního fotbalového klubu, který spoluzakládal. Činnost ve výboru klubu
ukončil v roce 1945. Oldřich Bittl zemřel v pardubické nemocnici ve věku
nedožitých třiasedmdesáti let.
135 let od
narození a 50 let od úmrtí doc. Ing. Ludvíka SHEJBALA (24.8. 1885 – 29.11.
1970), odborníka na železnici a veřejného činitele
Narodil
se v České Třebové v rodině strojvůdce. Patřil k největším odborníkům na
železnici. Odbornost získal na Vysokém učení technickém v Praze, soukromým
studiem anglické a americké literatury a mnohaletou praxí na dráze. Jako
přednosta Dílen ČSD v České Třebové se pustil do složitých rekonstrukcí
zastaralých a nevyhovujících typů lokomotiv, zajímal se o konstrukce
lokomotiv zahraničních. Za své peníze podnikl studijní cestu po
francouzských a anglických drahách. Své bohaté zkušenosti si nenechával
pro sebe. Jako docent na pražské technice přednášel obor stavba
železničních strojů. Pracoval také na českotřebovské radnici. Po dvě
volební období působil ve funkci prvního náměstka starosty a v letech 1927
až 1928 zastával dočasně starostenský úřad za zemřelého starostu Touška.
V roce 1942 byl přeložen do Dílen v Lounech. Po druhé světové válce
pracoval na ministerstvu železnic a byl členem UIC (Mezinárodní železniční
unie). Ještě v únoru 1948 se zúčastnil jako vrchní technický rada zasedání
UIC v Amsterodamu. Krátce na to byl vyřazen z aktivní služby a
penzionován. Ing. Shejbal se natrvalo přestěhoval do svého rodiště České
Třebové, kde nastoupil jako externí učitel na Vyšší školu železniční. Na
škole byl velice oblíben. Pedagogickou činnost ukončil v roce 1956.
40 let od úmrtí
Josefa ŠVENKA (3.12. 1918 – 28.8. 1980), významného hudebníka a hudebního
pedagoga
Narodil
se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem
na dráze. Josef se vyučil lakýrníkem a při učení také absolvoval
Živnostenskou pokračovací školu. Když rodiče předčasně zemřeli, byl nucen
od čtrnácti let živit rodinu. Postupně pracoval u několika zaměstnavatelů,
jednu chvíli dokonce až ve Vysokém Mýtě v továrně na karosérie J. Sodomky.
Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál
při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na
tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou,
slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou
konzervatoř u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil
v Bratislavě. V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru slovenského
Národního divadla. Na doporučení prof. Kouckého ale nakonec nastoupil jako
hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve
funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve
Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost
získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od
Svazu slovenských skladatelů. Velmi si také vážil čestného uznání, které
obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení
s orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. Josef
Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo učitele hudby na
českotřebovské LŠU. Na jeho přítomnost se těšili také v orchestrálním
sdružení Smetana. Bohužel vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní
embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se
uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na
poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a
českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky na
českotřebovském hřbitově.
-
Nedožitých 95 let Zdenka Vaňouse (21.7.1925 + 26.8. 2005)
českotřebovského patriota a novináře
-
Narodil
se jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině zámečníka státních drah Josefa
Vaňouse a Marie, rozené Vávrové (původem z Dolní Dobrouče) ve stavení
stříbrných v čp. 177 v Riegrově ulici. Celý život patřil do velké
českotřebovské rodiny železničářů, i když jako gymnazista proseděl
tisíce hodin především nad papíry, než přímo v železničním provozu.
Přesto s železnicí a Českou Třebovou "srostl" tak jako málokdo. O svých
zážitcích z gymnázia, trampu, z působení na dráze i zábavě dovedl
poutavě vyprávět, mnoho zážitků také zapsal do nejrůznějších novinových
článků v Českotřebovském zpravodaji, v Orlických novinách, dříve také
např. ve Svobodném slově. byl zakládajícím členem redakční rady
Českotřebovského zpravodaje. Na každé schůzce jsme čekali na jeho
humorné vyprávění předávané s charakteristickým nadhledem.
-
Málokdo ví, že Zdeněk Vaňous je také autorem jednoho ze scénářů povídky,
odvysílané českou televizí ve známém cyklu "Bakaláři".
-
V
soukromém životě je také (spolu se svou manželkou) velkým sběratelem
nejrůznějších zajímavostí, ctitelem českotřebovského malíře a
výtvarníka Bohuslava Víši a samozřejmě velkým českotřebovským patriotem.
V červenci t.r. by se Zdeněk Vaňous dožil 90 let, patří také do
kalendária na předchozí měsíc. Deset let od jeho úmrtí si připomínáme v
závěru letošního srpna. -mm-
90 let od úmrtí
Karla VEJRYCHA (2.2. 1873 – 25.8. 1930), významného hudebníka, hudebního
pedagoga a veřejného činitele
Narodil
se v Kolíně nad Labem v rodině vozmistra Společnosti rakousko – uherské
státní dráhy Rudolfa Vejrycha a jeho ženy Josefy. Měl ještě dva mladší
sourozence, sestru Elu a bratra Rudolfa. Po studiích na nižším gymnáziu a
varhanické škole absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u prof.
Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách ve Výmaru a
Paříži. Po návratu z Francie absolvoval úspěšné koncertní turné
s houslistou Emanuelem Ondříčkem po Evropě. V roce 1899 měl svatbu s Bělou
Prokůpkovou, se kterou měl tři dcery: Libuši, Elišku (zvanou Ičku) a Evu.
Vyučovat začal na hudební škole v Litomyšli, od roku 1903 do roku 1911
působil jako profesor klavíru na konzervatoři v Kišiněvě (Rusko). Zde
zatoužil po tolstojovském způsobu života a také po Čechách. Na tři měsíce
letních prázdnin přijížděl s rodinou každoročně do milovaného Kozlova u
České Třebové, kde zakoupil menší hospodářství, jemuž se později věnoval
na plný úvazek. Karel se nevzdal hudby ani při sedlačení. Celá léta zněl
z oken statku klavír, občas o sobotách hrával sousedům k tanci. Když
nepracoval na poli, hodně četl. Dokázal číst i za pluhem při orbě. Ovládal
několik jazyků a staral se i o věci veřejné a politiku. Pracoval v agrární
straně, dokonce i v pražské centrále, jako člen okresního výboru
v Litomyšli se zasloužil o stavbu nové silnice z České Třebové do Kozlova
a podél ní vysázel na 800 bříz. Na podzim roku 1927 onemocněl mozkovou
mrtvicí, nemohl číst a psát, špatně mluvil. Rodina musela hospodářskou
část statku prodat a přestěhovat se do Prahy. Do Kozlova přijížděl jen na
letní měsíce. Za kozlovského pobytu také v 57 letech zemřel. Pochován je
v rodinném hrobě na kozlovském hřbitůvku.
175 let dráhy
Olomouc – Česká Třebová – Praha
Původně
se projektovala trať přes Svitavy a Litomyšl do Chocně. Protože měla mnoho
odpůrců, volila se trasa přes Českou Třebovou a Pardubice. Na výstavbě
železniční trati mezi Olomoucí a Prahou pracovalo 22 tisíc dělníků po dobu
tří let. Stavbu vedl Ing. Karel Keissler, úsek z Pardubic do Prahy pak
mladší inženýr Jan Perner. S výstavbou trati se začalo ve druhé polovině
roku 1842. Co tomu předcházelo? Bylo nutno vytyčit nejvhodnější trasu,
přeložit na mnoha místech řečiště Tiché Orlice, vykoupit pozemky a provést
mnohé jiné přípravné akce, například přestavby domů v blízkosti dráhy,
výměnu šindelových a doškových střech za ohnivzdorné atp. Na trati byly
také vybudovány tři tunely – krasíkovský, třebovický a choceňský, který
byl krátce po 2. světové válce zbourán. V roce 1845 se stavební práce
chýlily ke konci a byly zahájeny první zkušební jízdy. Celá trať byla
slavnostně otevřena 20. srpna téhož roku. Tehdy vyjely tři slavnostní
vlaky, tažené lokomotivami pojmenovanými Čechy, Praha a Olomouc. Odjezd
byl naplánován na 6,30 hod. ráno z Olomouce. Kolem deváté hodiny byly na
zemské hranici u Žichlínka a před 17. hodinou zazněla z Vítkova první
dělová rána na znamení, že vlaky přijíždějí ku Praze. Druhý den pak byly
lokomotivy vysvěceny. Pravidelná doprava začala 1. září
Jan Skalický
|