ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  SRPEN  2015                        


115 let od narození Oldřicha BITTLA (5.8. 1905 – 6.3. 1978), herce a režiséra DS Hýbl


Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu. Narodil se v Brandýse nad Orlicí, kde tehdy divadelní společnost, ve které jeho rodiče Jaroslava a Josef Karel Bittl působili, měla nasmlouvaná divadelní představení. Po ukončení školní docházky se šel Oldřich učit cukrářem do českotřebovské cukrárny paní Františky Duškové v Hýblově ulici, se kterou se jeho maminka znala. Nabyté umění pak využil ve vlastní cukrárně pod podloubím dnes již neexistujícího domu čp. 42 na českotřebovském náměstí. V roce 1935 se oženil s Marií Habrmanovou, dcerou zaměstnance státních drah. Spolu vychovali 5 dětí (tři děvčata a dva chlapce). Povolání cukráře se věnoval i po znárodnění jeho živnosti. Zaměstnání nalezl ve výrobně Na Splavě. V té době také několik let vyučoval cukrářské učně ve Svitavách. Vedle své hlavní pracovní náplně vedl Oldřich Bittl i druhý život, ve kterém dokonale využíval svého hereckého talentu zděděného po předcích. Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se během svého života objevil. Uplatnil se i jako divadelní režisér a maskér. Vystupoval na estrádách a v kabaretech, bavil kamarády u táboráku, uváděl večery trampských písní. Dlouhá léta zasedal v okresních a krajských porotách při soutěžních přehlídkách amatérských divadel, působil v různých kulturních komisích a poradních sborech. Nemohl chybět také na Jabkancových poutích, kde vytvořil nezapomenutelnou postavu obecního policajta, podávajícího hlášení purkmistrovi Čeňku Hamplovi. Od roku 1935 byl členem a funkcionářem místního fotbalového klubu, který spoluzakládal. Činnost ve výboru klubu ukončil v roce 1945. Oldřich Bittl zemřel v pardubické nemocnici ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.


135 let od narození a 50 let od úmrtí doc. Ing. Ludvíka SHEJBALA (24.8. 1885 – 29.11. 1970), odborníka na železnici a veřejného činitele


Narodil se v České Třebové v rodině strojvůdce. Patřil k největším odborníkům na železnici. Odbornost získal na Vysokém učení technickém v Praze, soukromým studiem anglické a americké literatury a mnohaletou praxí na dráze. Jako přednosta Dílen ČSD v České Třebové se pustil do složitých rekonstrukcí zastaralých a nevyhovujících typů lokomotiv, zajímal se o konstrukce lokomotiv zahraničních. Za své peníze podnikl studijní cestu po francouzských a anglických drahách. Své bohaté zkušenosti si nenechával pro sebe. Jako docent na pražské technice přednášel obor stavba železničních strojů. Pracoval také na českotřebovské radnici. Po dvě volební období působil ve funkci prvního náměstka starosty a v letech 1927 až 1928 zastával dočasně starostenský úřad za zemřelého starostu Touška. V roce 1942 byl přeložen do Dílen v Lounech. Po druhé světové válce pracoval na ministerstvu železnic a byl členem UIC (Mezinárodní železniční unie). Ještě v únoru 1948 se zúčastnil jako vrchní technický rada zasedání UIC v Amsterodamu. Krátce na to byl vyřazen z aktivní služby a penzionován. Ing. Shejbal se natrvalo přestěhoval do svého rodiště České Třebové, kde nastoupil jako externí učitel na Vyšší školu železniční. Na škole byl velice oblíben. Pedagogickou činnost ukončil v roce 1956.

 

40 let od úmrtí Josefa ŠVENKA (3.12. 1918 – 28.8. 1980), významného hudebníka a hudebního pedagoga


Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se vyučil lakýrníkem a při učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když rodiče předčasně zemřeli, byl nucen od čtrnácti let živit rodinu. Postupně pracoval u několika zaměstnavatelů, jednu chvíli dokonce až ve Vysokém Mýtě v továrně na karosérie J. Sodomky. Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě. V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru slovenského Národního divadla. Na doporučení prof. Kouckého ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii,  aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů. Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. Josef Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo učitele hudby na českotřebovské LŠU. Na jeho přítomnost se těšili také v orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky na českotřebovském hřbitově.

Nedožitých 95 let Zdenka Vaňouse (21.7.1925 + 26.8. 2005) českotřebovského patriota a novináře

Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině zámečníka státních drah Josefa Vaňouse a Marie, rozené Vávrové (původem z Dolní Dobrouče) ve stavení stříbrných v čp. 177 v Riegrově ulici. Celý život patřil do velké českotřebovské rodiny železničářů, i když jako gymnazista proseděl tisíce hodin především nad papíry, než přímo v železničním provozu. Přesto s železnicí a Českou Třebovou "srostl" tak jako málokdo.  O svých zážitcích z gymnázia, trampu, z působení na dráze  i zábavě dovedl poutavě vyprávět, mnoho zážitků také zapsal do nejrůznějších novinových článků v Českotřebovském zpravodaji, v Orlických novinách, dříve také např. ve Svobodném slově. byl zakládajícím členem redakční rady Českotřebovského zpravodaje. Na každé  schůzce jsme čekali na jeho humorné vyprávění předávané s charakteristickým nadhledem.
Málokdo ví, že Zdeněk Vaňous je také autorem jednoho ze scénářů povídky, odvysílané českou televizí ve známém cyklu "Bakaláři".
V soukromém životě je také (spolu se svou manželkou) velkým sběratelem nejrůznějších zajímavostí,  ctitelem českotřebovského malíře a výtvarníka Bohuslava Víši a samozřejmě velkým českotřebovským patriotem. V červenci t.r. by se Zdeněk Vaňous dožil 90 let, patří také do kalendária na předchozí měsíc. Deset let od jeho úmrtí si připomínáme v závěru letošního srpna.  -mm-

90 let od úmrtí Karla VEJRYCHA (2.2. 1873 – 25.8. 1930), významného hudebníka, hudebního pedagoga a veřejného činitele


Narodil se v Kolíně nad Labem v rodině vozmistra Společnosti rakousko – uherské státní dráhy Rudolfa Vejrycha a jeho ženy Josefy. Měl ještě dva mladší sourozence, sestru Elu a bratra Rudolfa. Po studiích na nižším gymnáziu a varhanické škole absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u prof. Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách ve Výmaru a  Paříži. Po návratu z Francie absolvoval úspěšné koncertní turné s houslistou Emanuelem Ondříčkem po Evropě. V roce 1899 měl svatbu s Bělou Prokůpkovou, se kterou měl tři dcery: Libuši, Elišku (zvanou Ičku) a Evu. Vyučovat začal na hudební škole v Litomyšli, od roku 1903 do roku 1911 působil jako profesor klavíru na konzervatoři v Kišiněvě (Rusko). Zde zatoužil po tolstojovském způsobu života a také po Čechách. Na tři měsíce letních prázdnin přijížděl s rodinou každoročně do milovaného Kozlova u České Třebové, kde zakoupil menší hospodářství, jemuž se později věnoval na plný úvazek. Karel se nevzdal hudby ani při sedlačení. Celá léta zněl z oken statku klavír, občas o sobotách hrával sousedům k tanci. Když nepracoval na poli, hodně četl. Dokázal číst i za pluhem při orbě. Ovládal několik jazyků a staral se i o věci veřejné a politiku. Pracoval v agrární straně, dokonce i v pražské centrále, jako člen okresního výboru v Litomyšli se zasloužil o stavbu nové silnice z České Třebové do Kozlova a podél ní vysázel na 800 bříz. Na podzim roku 1927 onemocněl mozkovou mrtvicí, nemohl číst a psát, špatně mluvil. Rodina musela hospodářskou část statku prodat a přestěhovat se do Prahy. Do Kozlova přijížděl jen na letní měsíce. Za kozlovského pobytu také v 57 letech zemřel. Pochován je v rodinném hrobě na kozlovském hřbitůvku.


175 let dráhy Olomouc – Česká Třebová – Praha


Původně se projektovala trať přes Svitavy a Litomyšl do Chocně. Protože měla mnoho odpůrců, volila se trasa přes Českou Třebovou a Pardubice. Na výstavbě železniční trati mezi Olomoucí a Prahou pracovalo 22 tisíc dělníků po dobu tří let. Stavbu vedl Ing. Karel Keissler, úsek z Pardubic do Prahy pak mladší inženýr Jan Perner. S výstavbou trati se začalo ve druhé polovině roku 1842. Co tomu předcházelo? Bylo nutno vytyčit nejvhodnější trasu, přeložit na mnoha místech řečiště Tiché Orlice, vykoupit pozemky a provést mnohé jiné přípravné akce, například přestavby domů v blízkosti dráhy, výměnu šindelových a doškových střech za ohnivzdorné atp. Na trati byly také vybudovány tři tunely – krasíkovský, třebovický a choceňský, který byl krátce po 2. světové válce zbourán. V roce 1845 se stavební práce chýlily ke konci a byly zahájeny první zkušební jízdy. Celá trať byla slavnostně otevřena 20. srpna téhož roku. Tehdy vyjely tři slavnostní vlaky, tažené lokomotivami pojmenovanými Čechy, Praha a Olomouc. Odjezd byl naplánován na 6,30 hod. ráno z Olomouce. Kolem deváté hodiny byly na zemské hranici u Žichlínka a před 17. hodinou zazněla z Vítkova první dělová rána na znamení, že vlaky přijíždějí ku Praze. Druhý den pak byly lokomotivy vysvěceny. Pravidelná doprava začala 1. září      Jan Skalický